Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celý život spolu?! 22. kapitola

07.12.2010 (10:00) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2633×

„Velmi dobře, Esme. Pokoj vypadá úchvatně. To vy jste ho zařizovala? Podle toho, co mi vyprávěla Bell, tak jste rodinná architektka,“ řekl Dan.

„To jsem moc ráda. Ano, architektura je moje vášeň,“ začala mamka s vyprávěním. Ach jo. Zvedl jsem se a s upozorněním, že jedu pro Taye a Mon jsem vyrazil pryč.

Za pár minut jsem byl u Taye. Vylezl jsem z auta a zabouchl dveře. Prohrábl jsem si vlasy a se smíšenými pocity se vydal ke dveřím. Ani jsem nestihl zazvonit a už byly otevřené dveře.

„Čau brácho, vydrž chvíli, jen na sebe něco hodím. Pojď dál,“ řekl.

„Čau,“ hlesl jsem, možná trochu sklesle, a vešel dovnitř. Už jsem u nich byl několikrát, a tak jsem jen pozdravil jeho mámu a šli jsme do pokoje.

„Děje se něco?“ nakrčil obočí a šel se převléci.

„Jo, Bella má přítele,“ oznámil jsem mu sklesle.

„No ták, to nějak zvládneš. Určitě spolu dlouho nebudou,“ konejšil mě. Kývl jsem hlavou.

„Zavolám Mon z pevný, ať se připraví. Zapomněl jsem si telefon doma,“ řekl jsem a seběhl dolů. Vytočil jsem číslo, které jsem si díky upíří paměti pamatoval na zpaměť. Na druhé zazvonění to zvedla.

„Ahoj broučku. Copak? Chceš mě večer navštívit?“ ozvalo se svůdně.

„Ahoj, kočko. No nevím, jak by se to Tayovi líbilo, ale proč ne?“ uchechtl jsem se.

„Jéé, ahoj Edwarde. Ehm… promiň, čekala jsem Taye,“ omlouvala se a dal bych cokoliv za to, že se červená.

„Neřeš, ale jen volám, aby ses připravila. Za chvíli jsem tam,“ řekl jsem.

„C-co?“ vykoktala. Asi to vyznělo nějak divně.

„No ták, kočko! Myslím, že s Tayem tam za chvíli jsme a pojedeme k nám, za Bellou,“ vysvětlil jsem.

„Jo aha, tak zachvíli, ju?“ zeptala se.

„Ok, zatím pa,“ zavěsil jsem.

„Co to bylo?“ ozval se Taylor stojící vedle mě.

„Myslela si, že jí voláš ty. Páni, noční návštěvy?“ zvedl jsem obočí a dal mu pěstí do ramene.

„No co. Jindy na sebe moc času nemáme,“ pokrčil rameny.

„Vždyť ti nic nevyčítám, já tě chválim, jak si to vymyslel,“ bránil jsem se.

„Jo, jo, jedem?“ zeptal se. Kývl jsem a počkal, než si donese ten hrnek pro Bell.

Nasedli jsme do auta a vyjeli. U Monick jsme byli za patnáct minut. Nechápu, proč v tak miniaturním městečku je křižovatka se semafory.

„Ahojky,“ naskočila dozadu.

„Čauky,“ uchechtl jsem se a ona opět zrudla.

„Promiň,“ pípla ke mně a nahnula se k Tayovi pro polibek.

„Neva,“ mávl jsem nad tím rukou a vyjel k nám. Vstoupili jsme dovnitř. Všichni byli dole, jen Bella chyběla, ale z kuchyně se ozývaly kroky a otevírání trouby, takže je asi tam.

„Ahoj lidi, dobrý den Esme,“ pozdravil zdvořile Tay s Monick.

„Zlato!“ ozval se výkřik Belly a Mon. Najednou se rozeběhly a skočily si do náručí.

„Chyběla si mi, jak bylo? Páni, dva měsíce,“ mlela Mon a šťastně se objímala s mo- ehm, s Bellou.

„Bylo to super! Jo a Mon, tohle je Daniel, můj přítel,“ představila ty dva. Ach jo. Moniččiny myšlenky se točily jen kolem jeho krásných očí.

„Těší mě,“ zvedl se ten červ a políbil Monick ruku.

„Mě taky,“ dodala stydlivě.

„Dáte si něco? Čaj, kafe, koláč?“ nabídla Bell.

„Dal bych si kafe a koláč,“ řekl Tay a sedl si na gauč.

„Já si dám čaj,“ usmála se Mon a sedla si Tayovi na klín.

„Pomůžu ti,“ špitl jsem. Bell kývla a šla do kuchyně. Mile rád jsem ji následoval. Napustila do konvice vodu, zapla ji a otočila se na mě. Smutně se usmála, zakroutila hlavou a odešla k ledničce. Zoufale jsem se na ni otočil.

Z lednice vytáhla koláč a nakrájela ho. Do rukou chtěla vzít talířky, ale vytrhl jsem jí je i s koláčem a za doprovodu jejího zamračeného pohledu jsem je odnesl na stůl v obýváku. Je na mě naštvaná, taky se jí nemám co divit. Musím se jí nějak omluvit, aby se mnou alespoň mluvila. V kuchyni se vypnula konvice, a tak Bell zalila čaj i kafe a odnesla je na stůl.

Taylor se živě bavil s Danielem o hokeji. S povzdechem jsem se posadil ke klavíru a jen se opřel o hranu. Nemyslel jsem na nic. Teda snažil jsem se o to, jen myšlenky ostatních mi to trochu stěžovaly.

„Edwarde?“ začal mi někdo cloumat ramenem. Zvedl jsem hlavu a venku už byla tma.

„Co je?“ zeptal jsem se mamky.

„Co ti je?“ zeptala se mě se smutným výrazem. 

„Nic,“ řekl jsem a znovu se opřel.

„Něco se děje, Edwarde. Jsem tvoje matka, poznám to,“ začala to ze mě páčit.

„Ehm… promiň. Jen… něco mě trápí a snažím se s tím vypořádat,“ svěsil jsem ramena.

„Pomoci ti nemůžu?“ vzala mě kolem ramen. Najednou jsem si představil, jak mamka táhne Daniela ke dveřím a vykopává ho ven. Pak se samolibým úsměvem zabouchne dveře a zákeřně si oklepe ruce. Už jsem to chtěl říct, že jedině to by mi udělalo radost, ale nechci do toho zatahovat i mamku.

„Ne-e,“ zakroutil jsem hlavou.

„Půjdu si lehnout,“ zvedl jsem se a vydal do pokoje. Když jsem šel kolem jejich pokoje, bylo tam ticho doprovázené tekoucí vodou a tlukoucími srdci. Sakra! To se mnou se měla milovat ve sprše! I když žádné vzdychy neslyším, třeba my jsme je uměli velmi dobře maskovat, tak to mohla naučit i Daniela.

Uvědomil jsem si, že stojím před jejími dveřmi a poslouchám. Radši jsem se odebral do mého pokoje. Okamžitě jsem vpadl do sprchy a jen v trenkách a tílku ulehl do postele. Všude bylo ticho. To jsem vážně tak dlouho ležel na klavíru? Pááni.

Po pár hodinách převalování jsem se, za doprovodu vzdychů z pokojů Rose s Emmettem a Alice s Jasperem, vydal do kuchyně. Hodiny ukazovaly půl třetí ráno. Wow. Otevřel jsem ledničku a hledal něco k jídlu, ale na nic jsem neměl chuť, a tak jsem si alespoň postavil vodu na čaj. Po chvíli se ozývaly kroky ze schodů. Byly tak tiché a něžné, že musely být jedině Belly. A také že ano. Po chvíli se objevila ve dveřích v sexy noční košilce.

„Co ty tu?“ zeptal jsem se.

„Nemůžu spát. Jdu si udělat mléko s medem,“ řekla a přicupitala k lednici.

„Proč ti pro to nešel Daneček?“ zeptal jsem se jízlivě. Ale pak mi došlo, co jsem to řekl za blbost. Vždyť Daneček je jak na psa. Tiše jsem se uchechtl.

„Nechtěla jsem ho budit. Neznamená, že když nemůžu spát já, že nemůže spát ani on,“ odpověděla klidně. Ani jsem to nepostřehl a už dávala mléko do mikrovlnky. Kdy ho tam nalila?

Zalil jsem si čaj, osladil ho a dolil mlékem. Nechal jsem ho chvíli vylouhovat a pak pytlíček vyhodil. Sedl jsem si ke stolu, kde už seděla Bell a pomalu upíjela.

„Já… ani jsme si nestihli promluvit, co jste přijeli,“ zašeptal jsem.

„Já vím,“ opověděla se sklopeným pohledem a dál upíjela mléko s medem.

„Omlouvám se… za všechno,“ koukal jsem na její tvář, která změnila výraz, a čekal na verdikt. Radši jsem si na to dopřál pořádný doušek čaje. Bell se na mě zaujatě podívala a opřela se zády o opěrku židle.

„Je to zvláštní,“ špitla smutně. Atmosféra byla nabitá elektřinou, která nás nabíjela a dávala podněty k rozhovoru, na který nebyl čas. Potřeboval jsem si s ní promluvit bez rodiny za zády. Nevěděl jsem o čem mluvit, ale potřeboval jsem slyšet její hlas. Krásné, sladké notičky… Juj, asi jsem se nechal sladce unést.

„Já… vůbec nečekal, že přijede, přijedete spolu. Vy dva… prostě to byl docela šok. Lituji tvého odjezdu,“ mluvil jsem tiše, tak jako ona. Tak abychom se slyšeli, ale nenarušili noc.

„Asi jsem ti měla dát vědět, že jsem si našla přítele. Možná by ses na to nějak připravil,“ řekla s pohledem upřeným na své ruce, objímajíc široký hrneček.

„Na to se nedá připravit. I kdybys mi poslala jeho fotku, zavolala nebo napsala, nikdy bych se nedokázal připravit na tvého přítele a už vůbec nejsem připravený na jeho přijmutí do rodiny,“ špitl jsem a po příkladu Belly sklopil hlavu k hrníčku.

„Zvládneš to,“ šeptla se. Chvíli jsem na ni koukal a přemýšlel, co říci.

„Snad ano. Ale asi jsem na něho alergický. Nebudu ti lhát, takže ti to říkám na rovinu. Ten chlápek je tak dokonalý, až se mi z toho zvedá žaludek,“ vykulil jsem oči a tím ji trochu rozesmál.

„Jsem rád, že se směješ, sluší ti to,“ usmál jsem se. Opět se mírně usmála.

„Jdu si lehnout,“ pohladila mě po ruce, odložila hrnek a s úsměvem odcupitala nahoru.  S povzdechnutím jsem se opřel o lokty a snažil se ovládnout svůj výraz. Pořád se mi tvořil potutelný úsměv. Musím Belle nějak dokázat, že jsem se změnil, že ji miluju a to nehorázně moc, až bych řekl, že jsem její přítomností posedlý. Nikdy jsem se takhle necítil, ale nemůžu bez ní být. Nechápu, proč si člověk uvědomí, že nehorázně miluje až po tom, co ztratí milovanou osobu.

Vše bude ještě těžké, hodně těžké, ale ona mi stojí za všechno trápení světa. Sice se ke mně chová jako ke svému bráchovi a né… sakra! Já jsem jen její bratr. Ach jo… Musím jí dokázat, že nechci být jen její bratr. Chci být její všechno, chci, aby mě milovala, abychom se jednou vzali a… No plánuju trochu moc dopředu, ale chci to tak! Alespoň se mi povedlo vytvořit jí na tváři úsměv. Byla tak kouzelná. Tolik mi chyběl její ruměnec, že jsem si to ani neuvědomoval.

Radši jsem dopil čaj, odložil hrnek a šel si lehnout. Zabral jsem asi po dvou hodinách bezúspěšného zírání do stropu a obrázkem její usmívající se tváře před očima. Ale asi deset minut před totálním odpadnutím do temnoty se mi v hlavě zrodil hříšný plán.

***

Ráno nastalo moc brzo. V koupelně při hygieně jsem uviděl v zrcadle mrtvolu a né sebe, ale jakmile jsem si vzpomněl na můj plán, tak jsem se rozzářil, dalo by se říci, že jako vánoční stromeček. Rychle jsem se doupravil a oblékl. Do kuchyně jsem vběhl jak velká voda, ale zpražil mě pohled na Bell v náručí Daniela. Jako oni to ne to… ale líbali se. No spíš to byla dlouhá pusa, ale stejně mě to bolelo. Musím ji získat nějak zpět. Nepřežiju to bez ní. Jak spráskaný pes jsem vypadl z kuchyně do obýváku a čekal, kdy ti dva zmizí. Z kuchyně vycházeli s velkým úsměvem, ale když mě Bell zahlédla, trochu posmutněla, jenže okamžitě nasadila masku pokerového hráče. Radši jsem vlétl do kuchyně a rychle se najedl. Dnešek mám nabitý.

„Mami!?“ zavolal jsem do domu, ale nikdo se neozýval.

„Mamka tu není, co potřebuješ?“ objevil se táta.

„Já jen, že jedu do internetové kavárny. Budu tam možná trochu déle… A kde je mamka?“ vysypal jsem ze sebe.

„No mamka jela něco zařídit kvůli jednomu domu. Ok, buď na telefonu, kdyby něco,“ upozornil mě. Přikývl jsem a sedal do auta. Ptáte se, proč internetová kavárna? Přeci nechci, aby naši zjistili, co jsem hledal.       

Během půl hodinky jsem byl v Port před kavárnou. Uvnitř za pultem seděla pěkná, mladá žena, ale ta mě momentálně nezajímala. Koupil jsem si Lattéčko a možná, že s příliš velkým nadšením, se hrnul k nejnovějšímu modelu počítače. Do vyhledávače jsem napsal ,Daniel Sebastian Volturi‘. Našlo mi to jen dva odkazy na toto jméno.

První psal o nějakém suprovém atletickém výkonu. Samozřejmě, že to musel být náš „Pan Dokonalý“! Ach jo… mám hroznou náladu. Snad to bude lepší. Klikl jsem na ten druhý a tam se psalo opět o tom našem Danielovi, ale o 150 let zpátky. Byly to nějaké zápisy z „Nadace pro děti“. Jéžiši, to je krysa. Dostane se všude. S povzdechem jsem zadal pouze jméno ,Volturi‘. Vyjelo mi tam asi 150 odkazů. Už po prvních pěti jsem pěnil. To snad není možné. To je opravdu tak dokonalý? Říkal jsem si zoufale. Na něj opravdu nemám. Tan chlap je jako ztělesnění Boží, sice ďáblem, ale i tak. Radši jsem jel dál. Snažil jsem se ignorovat tu slečnu, která mě opruzovala svými myšlenkami, a projížděl všechny odkazy po jednom. Samé Volturi tohle, Volturi tamto, ale v dobrém slova smyslu, což mě děsně deptalo. Samozřejmě to nebylo jen o Danielovi, ale i ostatních, jako je Alec, Samantha, Felix a i samotný Aro. Každý se snažil zapojit do nějakých akcí.

Aby ne. Věčnost je už musí nudit. Ale po třech nekonečně dlouhých hodinách jsem narazil na poslední odkaz, který jsem začal absolutně zbožňovat.

Byl na ní Daniel s nějakou ženou a líbal ji na tvář a díval se na ni tak láskyplně, až to šlo cítit z té fotografie. A je to staré asi měsíc a to už byl s mo- sakra! S naší Bellou. Ha há! Konečně!

Rychle jsem fotografii vytiskl, zaplatil slečně za služby i se značným dýškem a rychle pádil domů. Celý natěšený jsem si zpíval s rádiem. Řezal jsem zatáčky, že kdybych byl člověk, rozplácl bych se hned na prvním stromu.

S obrovskou nadšeností jsem za půl hoďky zaparkoval doma a vlétl do domu.

„Ahoj zlato. Dáš si oběd?“ zeptala se mamka. Rychle jsem přikývl a šel hledat Bellu i s Danielem. Jenže nikde nebyli.

„Mami? Kde je Bell a Daniel?“ vlezl jsem zvědavě do kuchyně a sedl si ke stolu. Okamžitě přede mnou přistál talíř se steakem, kroketami a oblohou.

„Děkuju,“ hlesl jsem a pustil se do toho.

„Alice vzala všechny holky na nákupy a kluci šli na lov,“ pokrčila rameny.

„Aha… A nevíš, kdy se vrátí?“ zeptal jsem se. Mamka udělala škleb, který dával jasně najevo, že nemá tušení.

„Ehm, já teď půjdu dodělat jeden projekt, ano?“ usmála se. Myšlenkami úplně jinde jsem přikývl. Páni, mám důkaz, že ji Daniel podvedl. Teď ho určitě pustí k vodě a já se budu moct snažit získat ji zpět. Těším se, až mu bude balit kufry a já uvidím jeho zničený obličej.

Když jsem dojedl, odnesl jsem talíř do myčky a trpělivě vyčkával. Uklidňoval jsem se hrou na klavír, za který jsem nesedl už dlouho. Po pár hodinách jsem uslyšel jejich hlasy. Holky s úsměvy odnosily tašky nahoru a kluci se bavili, jak si to užili.

„Ehm…“ odkašlal jsem si. Všichni se na mě otočili.

„Můžu s tebou mluvit, Danieli?“ zeptal jsem se. Všichni si sedli a zaujatě nás pozorovali. Emm se těšil na bitku, která nebude, Jazz netušil, o co jde, Alice se vztekala, že nic nevidí, na což by měla být zvyklá, Rose si nás nevšímala a Bell s rodiči byli napjatí.

„Jistě,“ usmál se.

„No víš, já ti tak brouzdal po internetu. Strašně jsem se nudil, když jste mě vynechali z lovu,“ rýpl jsem si.

„No, ale to je jedno. No, a když jsem se dostal na plesy…“ lhal jsem, „… tak jsem tam narazil na fotku starou asi měsíc. A jsi na ní ty a nějaká holka, kterou líbáš, a mám takový pocit, že jsi v tu dobu byl s naší Bell,“ vysvětloval jsem tak nevinně.

„Nemusíš mu to říkat. Je to jen a jen tvá věc.“ vyskočila Bell. Co? Tak to je v pr… čicích. Kde je sakra ta stíhačka, které vadil i polibek na tvář někomu jinému, než jí a rodině? Daniel se na mě nechápavě podíval. Vyndal jsem fotku z kapsy a ukázal mu ji. V očích se mu mihlo pochopení a mně smutek.

„Lásko, ale já…“