Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celý život spolu?! 21. kapitola

21.11.2010 (09:15) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2631×

Napnul jsem se očekáváním. Letadlo přistálo, dav lidí se tlačil ven. Konečně Bella, moje Bella. Tedy, to jsem si alespoň myslel, než…

…než se z davu vynořila Bella a vedle ní kráčel muž s majetnickou rukou kolem jejího pasu. Červená clona mi zastínila pohled, ale rychle jsem se uklidnil. Zasloužím si to… Rose mě smířlivě pohladila po rameni a šla se s Bellou přivítat jako ostatní. Tmavovlasý, vysoký, svalnatý cizinec s nádechem tropů a pomněnkovýma očima stál opodál a zbožně se díval na mou Bellu. Třeba to nikdo nebude. Třeba to je její bratr! Sakra, já jsem její bratr! Tak to bude nějaký pasažér, kterému bylo špatně a Bella mu pomohla. Nebo…

„Ahoj. Tolik se mi stýskalo,“ tulila se k Emmettovi a Jasperovi. Pak pohledem zabloudila ke mně a nesměle se usmála. Taky jsem se usmál, i když spíš křečovitě a objal jsem ji.

„Stýskalo se mi,“ zašeptal jsem.

„Mně taky,“ špitla a odtáhla se.

„Mami, tati… tohle je Daniel. Můj přítel.“ Chytla muže za ruku a představila ho rodičům. Tím se mi totálně rozbil obrázek zvracejícího pasažéra, jak mu Bella pomáhá z letadla.

„Těší mě, paní Cullenová,“ políbil mamce ruku.

„Pane Cullene, moc rád vás poznávám,“ nabídl otci ruku. Ten ji nadšeně přijal.

Zklamaně jsem se otočil a šel k autu. Při té příležitosti jsem první hezké holce strčil do ruky onen zlatý řetízek. Chvíli na mě koukala jak z jara, ale pak poděkovala. Ale to už jsem byl skoro u auta. Ještě jsem slyšel, jak si Emmett stěžuje, že ho Bell nepředstavila a ta to zamítla, že hromadné představování bude až doma. Z Aliciiných myšlenek jsem viděl, jak mě Rose smutně pozoruje. Radši jsem nastartoval a rychle odjel domů.

Jak ponižující. Ale zasloužím si to. Asi jsem jí opravdu ublížil. Obrovskou rychlostí jsem mířil domů. V hrudi jsem cítil obrovskou bolest. Do očí se mi tlačily slzy, ale ne… Už zase nával hormonů. Zběsile jsem zamrkal, abych je zahnal. Během čtvrt hodiny jsem byl doma.

Rychle jsem zajel do garáže a vylezl ven. Vyběhl jsem do pokoje, svezl se po dveřích dolů a nechal se unášet svými pocity. Z očí mi tekly proudy slz, tak moc to bolelo. Našla si za mě náhradu, ale nemám se čemu divit. To já ji opustil, to já všechno zavinil. Z hrdla se mi vydral vzlyk.

„Edwarde! Edwarde! Pusť mě dovnitř!“ začala Rose bušit na dveře. Neodpovídal jsem, nevnímal jsem ji.

„No ták, bude to v pořádku,“ skočila sem oknem a objala mě. Vlasy měla rozcuchané během.

„Nebude, všechno je v háji,“ vzlykal jsem jí do halenky.

„Edwarde! Vzchop se! Přece se nevzdáš! Musíš o ni bojovat!“ řekla rázně.

„Nemá to cenu.“ Zakroutil jsem hlavou.

„Má, a ty, to uděláš! Dokaž jí, že ji miluješ, že je ti to líto, a že jsi lepší než on,“ podívala se mi do očí. Přišlo mi, jako kdyby mi to rozkazovala a ne mi radila. Ale má naprostou pravdu. Musím o ni bojovat. Odhodlaně jsem si stoupl, tajně setřel poslední slzy a usmál se.

„Máš pravdu, ehm, neříkej to Emmettovi,“ udělal jsem psí oči.

„Neboj…“ zasmála se, „…nic mu neřeknu, ale zdá se mi to, nebo máš každou hodinu jinou náladu?“ zeptala se se zvednutým obočím.

„Ale to byl jen nával hormonů, přece bych jinak nebrečel,“ snažil jsem se odlehčit situaci.

„Dobře, ale dej na mě,“ poplácala mě po rameni a šla se převléct, protože na naší příjezdovou cestu vjela dvě auta.

Nadechl jsem se a šel do obýváku. Pustil jsem si televizi a snažil se nenuceně koukat na pořad o motorkách. Pohled mi sjížděl k prosklené stěně. Všichni mířili sem. Mamka všechny pustila dovnitř a těsně před tím, než Daniel mohl vkročit, zabouchla mu těsně před nosem. Pan dokonalý to nečekal a obličejem se napleskl na sklo. Mamka se zákeřně usmála a oprášila si ruce.

Celou tuhle iluzi zničila jedna věta:

„Pojďte dovnitř,“ pozvala je mamka dál, i když nechápu proč. Je jasné, že jsem si to vykopnutí jen představil, přeci by ho nenechala spát v lese, to jí její mateřská povaha ani nedovolovala.

„Díky,“ odpověděl ten Dan, nebo jak se jmenoval.

„Takže tohle je můj bratr, Emmett.“ Ukázala na nedočkavého Emma.

„Čáu,“ nastavil Emm pěst.

„Čau,“ uhodil ho do ní náš host.

„Člověče, máš páru,“ uchechtl se Emm. Mamka ho nasupeně bouchla do ramene, a tak se Emm naštvaně posadil vedle mě.

„Omlouvám se za něj.“

„To nevadí, paní Cullenová. Musí u vás být s ním sranda,“ usmál se. To je tak galantní normálně, nebo to je jen maska?

„Říkej mi, prosím, Esmé,“ usmála se na něj mamka.

„Takže, tohle je můj další bráška Jasper,“ ukázala Bella na Jazze. Ten mu jen podal ruku a sedl si vedle Emma.

„Moje sestřičky Alice a Rose,“ ukázala na ty dvě. Obě dostaly polibek na ruku.

„A můj poslední bratr Edward,“ ukázala na mě Bella. Postavil jsem se a podal mu ruku. Přijal ji a já se snažil, abych dal do stisku více síly.

„Páni, ještě kousek, a byl bys silný jako Bella,“ usmál se. Emm s Jazzem vybuchli smíchy. Vztekle jsem zavrčel a posadil se.

„Promiň, nechtěl jsem tě urazit,“ omlouval se. Ááá, jak on mi leze na nervy.

„V poho,“ procedil jsem mezi zuby.

„Tak se posaďte,“ nabídla mu mamka křeslo.

„Přeci mi nebudete vykat, Esmé. Říkejte mi Danieli, nebo Dane,“ usmál se přívětivě a posadil se. Jak já bych mu nejradši vylámal zuby.

„Tak odkud jsi? A jak jsi potkal naší Bellu?“ začala Alice vyzvídat.

„No, začnu jménem. Jsem Daniel Sebastian Volturi. Voltérský princ. A proto jsem z Volterry utekl. Můj otec je velmi… hmmm, jak to definovat,“ začal. Všem se zasekl dech. Včetně mě.

„Volturi?“ vydechla zděšeně mamka.

„Prosím, neděste se. Můj otec je sice Marcus Volturi, ale nemám to tam moc rád. A proto jsem před 200 lety od tamtud odešel. I přes nevoli otce. Jezdím tam tak jednou za 5 let na návštěvu, aby o mě neměl strach. Ale nemusíte se bát nějakých komplikací. Jsem poloupír, stejně jako Bella, nebo Edward. A Bell miluji. Nedokázal bych jí ublížit,“ začal rychle vysvětlovat, ale když si přitáhl moji Bellu k sobě, opět mě začala převládat zuřivost. Jasper se mě snažil klidnit svou mocí, ale nakonec mě uklidnila Rose pohledem.

„Dobře, budu ti věřit. A jak jste se tedy poznali,“ začala vyzvídat mamka.

„No… Byl jsem v Řecku asi týden. Šel jsem se projít večer po pláži a Bell seděla na břehu a plakala. Bylo mi jí líto. Nejsem nadšený z toho, když ženy pláčí. Seděla tam, tváře mokré, pohled upřený na měsíc máchajíc si nohy ve studené mořské vodě. V tu chvíli jsem měl chuť tomu, který jí tak ublížil utrhnout končetiny, a nechat ho shořet na hranici,“ začal. Ale při poslední větě se mi naježily chloupky. Ne, že bych měl strach, spíš to bylo z poznání. To já jí tolik ublížil. Bolelo to.

„A tak jsem se Bell zeptal, co se děje, a jestli jí mohu nějak pomoci. Poznal jsem, že je jako já. Mám totiž dva dary. Rozpoznat lež od pravdy a vycítit náš druh. Myslím tím upíry a poloupíry. Snažil jsem se ji uklidnit. Trhalo mi srdce, když tam tak seděla. Nenutil jsem ji říci, co se stalo. Vím jen to, že jí někdo moc ublížil a mít ho po ruce, osobně bych mu urval hlavu. Ten den spala u mě. Usnula mi na pláži v náručí, když jsem ji tišil, aby neplakala. Zapřísahal jsem se, že už nikdy neuvidím na její tváři ani pouhý stín smutku. A tak jsme spolu byli každý den. Snažil jsem se ji rozptylovat, aby nemusela myslet na její bolest. Byli jsme se podívat i v Anglii, Španělsku, Česku, Belgii a Maďarsku. Ale asi po týdnu, co jsme se stýkali, mi došlo, že jsem se do ní zamiloval,“ pokračoval dál. Moje vrčení se stále zvyšovalo. Bylo až nechutné, jak byla jeho mysl upřímná. Nesnášel jsem se. Nesnášel jsem jeho. On mi ji ukradl. On byl u ní, když plakala.

„Edwarde!“ okřikla mě mamka.

„Promiň,“ omluvil jsem se. Jasper mě poplácal po rameni. Bell opřená o Daniela zívla.

„Musíte být unavení, Alice, Rose, běžte prosím připravit pokoj pro hosty, já zatím něco uvařím,“ řekla mamka a zmizela v kuchyni. Holky se zvedly a šly udělat to, co mamka řekla.

„Ehm, zajdeš si s námi zítra na lov?“ zeptal se ho Jasper. Jistě, dobrá příležitost se ho zbavit. Co třeba nadopovat medvěda steroidy a nechat ho si pohrát s ,panem dokonalým‘.

„Edwarde? Já to slyšela,“ ozvalo se mi v mysli. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že Bella je na mě napíchnutá.

„Ccc, nějaká oprsklá, ne?“ ozval jsem se taky. Jen na mě vyplázla jazyk a odešla za mamkou.

„Co to bylo?“ zeptal se Emm.

„Nic,“ pokrčil jsem rameny.

„Pojďte se najíst,“ volala na nás mamka. S povzdechem jsem se zvedl a šel do kuchyně. Daniel mě následoval.

„Dobrou chuť.“ Položila před nás tři talíře. Mňam, americké brambory s kuřecími smaženými kousky a sosem. S chutí jsem se pustil do jídla.

„Mňam, mamí, to bylo vynikající,“ zvedla se Bell a zamířila do ledničky. Vytáhla jablko.

„To jsem ráda, že ti chutnalo. Chovej se jako doma, Danieli,“ usmála se na něj mamka.

„Páni. To bylo nejlepší jídlo za celých mých 237 let.“ Dojedl i on.

„Děkuji,“ usmála se mamka a vzala mu talíř z rukou, aby ho mohla odnést.

„Ty už nebudeš?“ zeptala se mě zvědavě Bella mezitím, co jsem ji pozoroval.

„Ehm, budu,“ řekl jsem a pustil opět do jídla.

„Tak papej, nebo to budeš mít studené,“ řekla a otočila se ke mně zády, aby mohla v klidu dojíst své jablko. Rychle jsem to dojedl a poděkoval mamce.

„Lásko? Nejsi unavená,“ zeptal se starostlivě Daniel.

„Trochu,“ zívla.

„Já vím, půjdeme si lehnout,“ usmál se na ni něžně. Vrrr…

„Pokoj je hotový,“ přiběhla Alice. „Nevadí, že jsem vám i vybalila?“ zeptala se ostýchavě.

„Alice!“ kárala ji mamka.

„Nevadí. Mimochodem, kdo je tu expert na nákupy? Potřeboval bych něco dokoupit,“ zeptal se ten červ.

„Já, já, já…“ začala hopsat Alice. Daniel, mamka, Bella a Rose se začali smát.

„Super. Moc rád ti udělám radost. Pojedeš se mnou nakupovat?“ zeptal se jí. Pane Bože. Co je to za blázna, když jde dobrovolně nakupovat s naší Alicí?

„Jo, jo, jo,“ začala do skoku i tleskat.

„Lásko? Ta radost jde z tebe cítit až do obýváku,“ vešel Jasper. Já seděl na židli jak tvrdé Y a koukal, co se děje. V hlavě jsem měl úplně prázdno. Co to se mnou je? Asi mi došlo, že všichni někoho mají, jen já ne. Rychle jsem se zvedl.

„Kam jdeš?“ zeptala se Rose.

„Potřebuju se nějak odreagovat, takže asi…“ začal jsem, ale přerušil mě řev.

„Okamžitě na to zapomeň! Ještě dneska ráno ses nedočkavě klepal, kdy Bell přijede, a když je tady, tak chceš zmizet? Ještě řekni, že jsi chtěl za Tonym. Okamžitě to pusť z hlavy!“ křičela Alice.

„Já chtěl jet pro Taylora s Monick, aby se mohli s Bell taky přivítat. Měl jsem pro ně jet až ráno, ale jsem trochu mimo, tak jsem se chtěl provětrat už teď,“ vysvětloval jsem.

„Aha, promiň. Ale zajeď pro ně až ráno, vidíš? Bell už spí,“ sklopila Alice pohled.

„Dobře. Nemám ti co odpouštět. Můžu si za to sám,“ řekl jsem a vyběhl schody. V pokoji jsem rychle zalezl do sprchy a do postele.

„Dane? Ty máš v šatně oblečení na pravé straně a Bell na levé straně, tak kdybys něco hledal, ať víš, kde to je.“ Uslyšel jsem Alicin hlas ve vedlejším pokoji. Co? Bell bude s ním v jednom pokoji? Okamžitě jsem si sedl.

„Alice?“ zavolal jsem na ni.

„Ano?“ vešla dovnitř.

„Bella bude s ním v pokoji?“ zoufale jsem se na ni podíval.

„Ano. Promiň, ale ona to tak chtěla. Přeci nebudou spát odděleně, když je to její přítel,“ šeptala. V mysli jsem jí četl, jak je jí to líto.

„Dobře,“ praštil jsem sebou do peřin. S myšlenkami na Bellu jsem usnul.

***

Ráno mě probral hluk. Posadil jsem se a ve vedlejším pokoji bylo slyšet chichotání Rose. Okamžitě jsem se umyl, převlékl a už jsem klepal na dveře jejich pokoje.

„Dále!“ ozval se Emmettův tlumený hlas. Vešel jsem pěkně nasupeně dovnitř.

„Můžete být trochu tiše? Za prvé máme návštěvu a zadruhé, už jste mě zase vzbudili,“ peskoval jsem je. No, o návštěvu moc nejde, ale přeci jen, už je to po několikáté za tenhle měsíc, co jsem spal doma.

„Klídek, brácha. Vím, že ti ten půst leze na mozek,“ uklidňoval mě Emm.

„Jdi do háje,“ vrčel jsem.

„Ale…“ začal zase Emmett s posměchem.

„Emmette! Nech ho na pokoji,“ flákla mu Rose pohlavek. Poraženě sklopil hlavu, ale jeho myšlenky mě stejně deprimovaly. Rose mi němě naznačila promiň a její myšlenky se omlouvaly jak za Emmetta, tak za probuzení. S přikývnutím jsem vycouval, zavřel dveře a odešel dolů na snídani.

„Ahoj. Tady máš.“ Položila přede mě mamka palačinky s nutelou.

„Ahoj,“ šeptl jsem a začal se ládovat.

„Ahojky,“ přiskočila do kuchyně Bella. Ihned za ní přišel Daniel.

„Ahoj, jak jste se vyspali?“ zeptala se jich mamka a před oba položila talíře s palačinkami a nutelou.

„Super,“ usmála se Bell.

„Velmi dobře, Esmé. Pokoj vypadá úchvatně. To vy jste ho zařizovala? Podle toho, co mi vyprávěla Bell, tak jste rodinná architektka,“ řekl Dan.

„To jsem moc ráda. Ano, architektura je moje vášeň,“ začala mamka s vyprávěním. Ach jo. Zvedl jsem se a s upozorněním, že jedu pro Taye a Mon jsem vyrazil pryč.

 Tak co? Lepší? Eda už se nám „snad" polepšil. :D Co říkáte na naší novou postavu? Zanechte, prosím, komentík, moc mě těší, že to čtete. Vaše Pawi

< >

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celý život spolu?! 21. kapitola: