Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celibát 7. díl

16.03.2010 (10:00) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4728×

Bella

Připadala jsem si jako v čekárně u doktora, když má vyjít ze dveří až přespříliš milá sestřička a sdělit vám výsledek vašeho vyšetření. Víte, že je něco v nepořádku, ale stále doufáte, že je váš pocit mylný. Orosí se vám čelo, klepou se vám kolena a v žaludku vám to každou chvilku tak divně dloubne. Máte v hlavě takový zmatek, a jste natolik mimo, že byste i dokázali říct, že hlavní město Montany je Hannah.

Přecházela jsem nervózně po místnosti a okusovala si pečlivě upravené nehty. Byla jsem hypnotizována ručičkami hodinek, které ukazovali za pět minut osm a s každou další minutou jsem měla blíže ke zhroucení a stavu labilního mozkového zatemnění. Člověk trpící samomluvou ještě nemusí být blázen, že ne? Čas přímo letěl.

„Dýchej Bello. Znáš to. Nádech a výdech. Zatáhnout břicho, zatnout zadek a vystrčit prsa. Jsi naprosto okouzlující. Dokonalá mužolapka.“

Za čtyři minuty osm.

„I když tvoje prsa nemají dnes zrovna nejlepší den, asi bys je radši neměla tolik stavit na obdiv. A ta podprsenka rádoby nenápadně vyčuhující ven a toužící spatřit Edwarda snad ještě víc než ty, vypadá dost lacině. Zastrčit. Nebudu ale pak vypadat jako nevinná malá holčička? To by potom moc neurychlilo plán jak se dostat panu Cullenovi co nejrychleji …ehm … na zoubek. “

Za tři minuty osm.

„Ne. Nechám jí čouhat. Tolik chlapů už na tenhle jednoduchý trik skočilo, tak proč ne i tenhle? Aspoň bude vědět hned na začátku, co plánuju a já taky hned zjistím, na čem jsem. Zase na druhou stranu, neměla bych být aspoň trochu tajemná? Tajemství láká a já bych Edwarda přece jen ráda nalákala…“

Za dvě minuty osm.

„Sakra tak co teda? Můžeš už se Bello konečně rozhodnout? Chceš vypadat jako coura a nebo jako jeptiška?“

Za minutu osm.

„No do prčic… kašlu na to,“ a podprsenka byla rázem dole a letěla přes celou místnost, „jdu bez ní!“     

Konečně zazvonil zvonek u dveří a dlouho očekávaná chvíle přišla. Netrpělivě jsem otevřela a rychlým pohledem jsem zkoukla svého partnera. Má prohlídka se začínala měnit v obdiv a dřív než jsem stačila vyndat stetoskop, vrhnout se na důkladnější vyšetření, otevřít pusu a slintat nad Edwardovou dokonalou vizáží, jsem se vzpamatovala. Byla jsem dokonce o vteřinu rychlejší než on, protože jsem si stačila všimnout, jak je hypnotizován mým výstřihem. Já věděla proč si nebrat tu podprsenku.

Byla jsem spokojená. Paní doktorka ani nepotřebovala žádný přístroj na měření tlaku, aby zjistila, že se tepová frekvence jejího pacienta vyšvihla do kritických hodnot. Výběr šatů byl na jedničku. Jen aby mi tu chudák nezkolaboval, i když bych mu docela ráda poskytla první pomoc zahrnující i vášnivé dýchání z úst do úst. Jenže to už bych se pak možná i já musela poohlédnout po nejbližším defibrilátoru.

Čekala jsem od něho nějaký vtípek, narážku či přesně mířenou poznámku ve stylu našeho předešlého škádlení, avšak nic takového nepřicházelo. Byla jsem dokonce zklamaná, když se snažil všemi těmi malými drobnostmi dokázat, jak mu na mě záleží. Byla to nuda a já se vůbec nemusela snažit. Dokonce se i místy choval dost vlezle. Vůbec to nebyl Edward jakého jsem znala. Předtím to byl ten šarmantní doktor, který má za den ve své ordinaci spousty pacientek, a když vám říká „další prosím“ svůdně na vás přitom mrkne. Teď je z něho slizoun od vedle, který využije každé příležitosti k prohlídce vašich mandlí. Buď mu v předešlých pár hodinách přeskočilo a absolvoval celkovou lobotomii nebo, a to je asi nejpravděpodobnější variata, trpí cizokrajnou, velice zvláštní, nevyléčitelnou chorobou.

Správně diagnostikovat nemoc znamená hledat příznaky, aby mohl být zvolen správný druh léčby. Ihned, jak naše schůzka začala jsem se tedy chtěla poohlížet po byť jen nenápadných drobnostech, které by potvrdily mou hypotézu o jeho nemoci a mohla si tak vysvětlil jeho znenadání, tak úchylné chování. Celou dobu jsem však jen z hlouby duše doufala, že to není nakažlivé. Ještě abych i já skončila s doživotním kreténismem a postižením mysli. Bella Swanová se přeci jen tak nenechá svázat a upoutat na lůžko, ledaže by se o ni postaral nějaký svůdný psychiatr a skončil s ní v horizontální poloze roznožmo. To bych pak v jeho přítomnosti uvítala i malou pohodlnou polstrovanou místnost, ze které není úniku.

Bohužel jsem se však momentálně mentálně cítila tak maximálně jako ve svěrací kazajce. Edward stále vyprávěl dojáky o svým bývalých přítelkyních, zlomeném srdci  a asi mě chtěl dojmout k slzám nebo co, protože to prožíval víc, než herec, který právě nedostal očekávaného Oscara. Jediný důvod k pláči jsem však nalézala v blízkosti té „asibrzovrhnuapakzdrhnu“ odporně vyhlížející kachny, kterou budu muset pravděpodobně pozřít. 

Po nějaké době, kdy jsem se stále nimrala vidličkou v tom sajrajtu už byly jeho pohledy, střídavě propalující mě a obsah mého talíře, naprosto jasné a k nevydržení. Musela jsem překonat ten smrad a ochutnat. Vložila jsem do úst ten nejmenší kousek masa, jaký jsem dokázala ukrojit a zatřásla jsem se odporem. Prohodila jsem pár slov o tom, jak je vynikající. Doufala jsem, že to zabere. Bohužel jsem nečekala, že toto jedno malé sousto spustí lavinu událostí, na kterou jsem nebyla ani trochu připravená. Jediné pozitivní na celé situaci bylo, že jsem se opět začala soustředit na hledání příznaků jeho zvláštní choroby. Abych nevypadala jako nesoustředěný blázen, občas jsem prohodila pár slov, abych Edwarda uspokojila.

Interně vám hned ze začátku musím sdělit, že diagnostikovat nemoc není vůbec žádná sranda. V hlavě se mi promítaly jednotlivé stránky „Domácího lékaře“ a snažila jsem se uvědomit si, s čím mám tu čest právě teď.

Nejdříve ze všeho jsem se musela pozastavit nad zjevnými a viditelnými znaky Edwardova fyzického vzhledu. Už od prvního setkání mě zaráželo, jak je neuvěřitelně bílý, potom tu byly taky ty jeho divně barevné, obrovské oči a pohublý, malinko mrtvolný zjev. Mohla by to být například zjevná známka nespavosti nebo leukémie… jenže tenhle návrh jsem rychle zavrhla, když jsem si vzpomněla na svou babičku. Ta zastávala ještě předválečné způsoby léčby a přikládala si na kůži pijavice, díky nimž měla vždy mrtvolnou, bílou barvu a její oči, ještě milionkrát zvětšené velkými brýlemi, byly také dosti strašidelné. Pokud bych těchto pár maličkostí považovala za příznaky, div ne, smrtelné choroby, musela by být už dávno i ona tuhá, ale k všeobecnému překvapení se těší dobrému zdraví. I když třeba Edward také holduje pijavicím… krev mi často pije až moc.

Vrtala mi hlavou i jeho nechuť k jídlu a snížená tělesná teplota, ovšem nevěděla jsem jaké nemoci přisoudit tyto poznatky, tak jsem přemýšlela dále. 

Mezi další, momentálně velmi odpuzující, příznaky patřila rychlá změna nálad. Nejdříve se Edward rozplýval, potom v depresích vzpomínal na své tragické vztahy, hned na to zase fantazíroval o našem budoucím dítěti, za což bych ho jen tak mimochodem poslala do cvokhauzu rovnou, a teď mi tady hystericky brečí… Možná maniodeprese? Možná schizofrenie? Panebože co já teď s ním budu dělat. Má to vůbec cenu snažit se za těchto okolností vyhrát tu blbou sázku? Všimla jsem si sklenice vína na stole a jedním hltem jsem jí dopila. Okamžitě jsem si dolila a kopla do sebe ještě jednu na posilněnou. Ok. Přece se jen tak nevzdám. Budu bojovat, dokud to půjde. Vždyť předtím ve škole se choval celou dobu naprosto, no řekněme, že normálně. Věděla jsem, že lidé trpící rozštěpem osobnosti mají často halucinace a trpí úzkostí. Nějak se mi to ale stále nezdálo.  To ses zase do něčeho uvrtala Bello. Budu muset doufat, že dnes si nezapomněl vzít svou dávku léků a bude se zase chovat příčetně. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat, jestli opravdu nezobe nějaké magické pilulky. Bohužel má otázka spustila novou vlnu záchvatů.

Potřebovala jsem ho nějak uklidnit. Přece tu nebudu sedět s nepříčetným pošahancem. Nevěděla jsem co dělat ani co říct, abych jeho stav ještě nezhoršila, tak jsem jen tak seděla a čekala, jestli se náhodou neuklidní sám. Dlouho se nic nedělo jen z pod stolu, kam se Edward sesunul, se ozývaly stále tiché vzlyky. Začala jsem si opět připadat jako u doktora. Znovu jsem se zaposlouchala do tichého tikotu hodin, stejně tak, jako když jsem čekala, než mě ta hromádka neštěstí, právě teď sedící přede mnou, vyzvedne. Tentokrát bych ale přísahala, že se čas snad zastavil. Trvalo celou věčnost, dlouhé roky, než se rafička pohnula. To by dřív vymysleli lék na rakovinu, než se ta malá černá hejblací věc na ciferníku uráčí pohnout tím svým líným zadkem.

Potom to přišlo. Jakoby mě něco z hůry osvítilo a mě napadla ta spásná myšlenka. Když už si připadám jako u doktora, proč si s Edwardem nezahrát na doktora? Ne, že by mě zrovna v tuto chvíli nějak zvlášť přitahoval, ale jestli je to s ním opravdu tak zlé, tak možná čím dřív to budu mít z krku, tak tím lépe. Zvedla jsem se s omluvou, že odcházím na toaletu a pomalu vystoupala do horního patra, kde, jak jsem doufala, se i nachází pokoj mého maroda. Odvahu, že můj trochu troufalý čin je správný, mi dodávalo ticho které najednou nastalo v pokoji za mými zády. Edward přestal vzlykat a mě se trochu ulevilo.

Jeho pokoj jsem našla ihned, a když jsem vešla, málem jsem zapomněla, co jsem měla v plánu. Vše bylo tak designově dokonalé, tolik hudby a knih, už jsem se chtěla poohlédnout po nějakém titulu, který by mě zaujal a mohla si ho půjčit, když mi došlo, že bych neměla ztrácet čas. Pohodlně jsem se uvelebila na jeho měkké posteli, decentně vyhrnula šaty, jedno ramínko nechala spadnout, vlasy rozhodila kolem sebe a zaujala svůdnou pozici.

Netrvalo dlouho a už jsem slyšela tiché kroky, ozývající se z chodby. Byla jsem trochu nervózní, ale stále dokola jsem se v hlavě přesvědčovala o tom, že jsem krásná a žádostivá žena, perfektně anatomicky stavěná a každý chlap jen sní o tom, aby mě našel ve svých ložích. Zabralo to, a když Edward opatrně nakoukl dovnitř, byla jsem naprosto připravena na jakékoliv vyšetření. Potěšil mě jeho šokovaný výraz plný chtíče.

„Máme vyhráno!“  předčasně jsem se v duchu radovala. Mrkla jsem na něho a poplácala jsem rukou na postel, aby se ke mně připojil. Ani se nehnul, jen stále stál s pohledem upřeným na mě a pusou otevřenou dokořán. Znovu jsem poklepala na místo vedle sebe, ale tentokrát důrazněji a on se znovu ani nepohnul. Začínala jsem z toho být trochu nesvá. Když už jsem došla tak daleko, přece ho nenechám jen tak stát. Musím ho k sobě přilákat.

Klekla jsem si, odhrnula peřinu, aby nepřekážela a začala si pomalu rozepínat zip u šatů, které mi díky tomu jemně klouzaly dolů po hebké kůži. Poodhalily mi jedno prso a ihned na to i druhé. Polonahá jsem si přejela rukou po odhalené kůži, krku až jsem se dotkla svých pootevřených rtů a vydala ze sebe sladký vzdech. Edward stále jen stál, a kdyby to bylo jen trochu možné, jeho brada by spadla až na zem. Stále se však ještě ani o krok nepřiblížil. Musela jsem ještě přitvrdit. Moje ruka se bezmyšlenkovitě dotkla mých prsou a ta druhá nevině zajela pod zbytek šatů a hodlala provést gynekologické vyšetření. Najednou jako bych uslyšela podivné kvíknutí a obrovskou ránu. Zvedla jsem oči a Edward nikde. Co to sakra…

V tu chvíli mi to najednou všechno došlo a zapadlo do sebe jako skládanka. Všechny ty příznaky. Podivné chování. Edward Cullen vůbec netrpí schyzofreníí, meniodepresivitou, insomníí a dokonce nemá ani leukémii. Jediná nemoc, která ho tak deptá, že kvůli ní nemůže v noci spát a je podrážděný je erektilní dysfunkce. Ano! Proto i ten jeho záhadný odpor k jídlu. Se ani nedivím, taky bych neměla na nic chuť, kdybych byla impotentní. Chudák. On nemůže a já na něj takhle zhurta. Pro muže je smrtelnou nemocí i rýmička a co potom tohle? Musí z toho být dost zoufalej, když beze slova utekl. V tom mi ale došel jeden zásadnější problém. Musím zjistit, jestli je jeho porucha psychického nebo fyzického rázu, protože jestli je to ta druhá varianta, tak jsem v háji a vyhraná sázka v nedohlednu. Každopádně už na toho svého invalidu nesmím tolik chvátat.        

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celibát 7. díl: