Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celibát 4. díl

19.02.2010 (15:15) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2834×

Bella:

„Zvoň! Zvoň!! Tak zvoň už sakra konečně!!! Dobře, tak ještě ne… budu počítat do tří. Tři… dva… jedna… Nic? No možná jsem měla počítat spíš do deseti. Takže jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět… devět a půl… devět a tři čtvrtě… deset. ZVOŇ!“ seděla jsem jako ten největší zoufalec nad telefonem a hypnotizovala jsem ho pohledem. Dokonce jsem měla i nekalé choutky použít na ten pekelný stroj násilí, ale to už by pak nezvonil vůbec. Vlastně je mi jedno, jestli ten idiot zavolá. Začala jsem nervózně pochodovat po pokoji.

„Co si o sobě myslí? Já přece nemám za potřebí, čekat na nějakej blbej telefon od něj. Jsem nezávislá a inteligentní žena, co chlapa nepotřebuje. Celé mužské pokolení jsou ubohý zmoklý psiska. Ne, jsou to tasemnice ve střevech těch psů. Jsou to bakterie na tasemnicích těch psů a on je ta nejtintěrnější a nejbarteriovatější bakterie ze všech! Nafoukanej frajírek je to,“ ulevila jsem si a kopla do postele. To jsem neměla dělat. Krom toho, že jsem byla naštvaná, mě teď ještě natékal palec u nohy. Sakra. Za normálních okolností bych samozřejmě hrdě odkráčela a nechala telefon telefonem, ale copak jsem mohla s pochroumaným palcem? Uznejte, že jsem byla dočista odsouzená čekat a zvednout sluchátko, než se konečně ozve to blbý crrrr. Jinak bych hned a bez problémů kašlala na to, jestli zavolá nebo nezavolá.

„Tak zvoň! Zvoň! Zvoň! Zvoň! Zvoň!“

Říká se, že je pes nejlepší přítel člověka. Pokud je tedy podle mé teorie muž jako pes (nebo je aspoň součástí psa jako tasemnice nebo bakterie), měl by být ze všeho nejdříve vycvičen, aby opravdu dosáhl kvalit, jež jsou mu přisuzovány. Hlavně to platí pro nafoukaný podvraťáky, kteří se nosí po svém označkovaném území, na všechny ostatní se dívají z vrchu a myslí si, že když mají papíry, nejsou žádní voříšci, ale zlatí retrývři, tak můžou ignorovat fenečky, které se jim vrhají pod nohy a snaží se očichat jejich zadeček. Zkrátka asi mají pocit, že jim to tu patří nebo co. Takovýto psi potřebují tvrdou ruku. Jde o zanedbanou výchovu již od štěněčího věku. Dnes už se budou napáchané chyby těžko napravovat, ale já si svého čoklíčka přece musím vycvičit, než s ním začnu chodit. Pěkně mu navlíknu vodítko, utáhnu obojek, a když bude štěkat, tak dostane chlapec náhubek. Bude ještě poslušně aportovat tak, jak já pískám.

Samozřejmě, že jsem nelenila a zásad pro správné vycvičení, jsem se držela už ten první den, kdy jsem Edwarda poznala. Na každé psisko samozřejmě platí něco jiného a já jsem doufala, že jsem toho svého adepta odhadla správně.

Zásada první: Pes musí vědět kdo je jeho pánem.

Tento bod je velice ošemetný a lze ho vykládat dvěma způsoby. Buď tak, že si pes sám vybere svou autoritu, kterou bude poslouchat, nebo mu musíte ukázat vy, že jste vůdce smečky. Alfa i omega.

Já, jako důkladný cvičitel jsem zohlednila obě dvě hlediska. Cvičákem se stala učebna chemie a moje lavice, kterou jsem strategicky zaujala sama. Znervózněla jsem, jakmile se Edward objevil ve dveřích. Pokud si ke mně nesedne, znamená to, že je celé mé snažení marné. Musí si mě vybrat sám a tím naznačit, že já jsem ta, o kterou se zajímá. Snažila jsem se ho co nejvíc ignorovat, abych mu neukázala ani kousíček mé momentální nejistoty. Když jsem však vedle sebe uslyšela vrznutí židle doprovázené nespokojenými vzdechy hárajících slečen, bylo mi naprosto jasné, že tato část úkolu je zdárně za mnou. Teď už jen stačí ukázat, kdo je tady pánem situace.

„Jsem Cullen, Edward Cullen,“ ozvalo se u mého ucha, jen co dosedl. Proč se mi znovu představuje? To si opravdu myslí, že bych na někoho, jako je on mohla během tak krátké doby zapomenout? Někteří podvraťáčci jsou na své jméno opravdu hákliví, asi by nebylo úplně od věci uznat, že ho mám v povědomí. Když nic jiného, bude to menší motivace do dalšího výcviku.

„Jo, já to vím. Vždyť jsme se už dnes ráno potkali…“ odpověděla jsem, ale nechtěla ztratit svou pozici trenéra, a aby si sám sebou nebyl zase tak jistý, tak jsem se na něho ani nepodívala. Zabralo to. Periferně jsem viděla, jak ze mě nemůže spustit oči a zoufale se snaží mě prokouknout. Vyptával se a rádoby zdvořile konverzoval do té doby, než zazvonilo. Za celou dobu jsem mu věnovala jen pár pohledů, aby nemohl číst z mých očí. Bylo mi jasné, že kdyby mohl, tak kňučí na celou školu.

Zásada druhá: Psa si musíte připoutat.

Aby vás mazlíček poslouchal na slovo a blbé pokyny typu sedni, lehni, atd. mu nepřipadaly, jako ztráta času, musí je vykonávat z loajality k vám. Poslední hodina, kterou jsem měla na to, abych si ho nějakým způsobem pojistila, byl tělocvik. Jeden z mála předmětů, kde jsem si nebyla zrovna jistá v kramflecích. Abych aspoň trochu zvýšila své šance na výhru, oblékla jsem si volné tílko a snad ještě volnější podprsenku. Věděla jsem, že budu běhat, tak ať se hafánek trochu pokochá. Běh kolem hřiště byl vyčerpávající a mě zrovna dvakrát nebavil, ale musela jsem vydržet, než si mě všimne. První kolo, druhé kolo, třetí kolo, páté kolo… stále nic. Začínala jsem mít opravdu dost. Kolik toho ještě budu muset kvůli tomu blbečkovi uběhnout. Když už jsem se rozhodla, že nutně potřebuji odpočinek nebo zkolabuju na místě, podíval se mým směrem. Viděla jsem jeho okamžitou reakci, otevřená tlama, sliny mu tekly po čumáku a ocáskem vrtěl taky statečně, rozhodně jsem teď nemohla zastavit. No tak, Bello, vydrž ještě pár metrů. Ovšem právě těchto pár metrů se mi stalo osudnými. Před očima jsem měla náhle černo a už jsem jen cítila, jak padám bezvládně k zemi. Nevím, po jak dlouhé době jsem se probudila, vím jen, že jakmile jsem otevřela oči, stál tam on. Byla jsem rozladěná. Tohle jsem tedy rozhodně v plánu neměla. Už po druhé za jeden den před ním ležím na zemi. Něco jsem po něm vyštěkla a on mi pomohl se zvednout. Čekala jsem smích, vtipné narážky nebo uštěpačné poznámky na mojí nemotornost, ale on překvapil a začal mi místo toho lichotit. To byla moje šance opět se chopit vodítka. Dala jsem mu, co chtěl. Když se mě dotknul na tváři, zahrála jsem okouzlení tak dokonale a rafinovaně, že jsem z toho měla až husí kůži. Dokonce to nakonec i muselo vypadat tak, že jsem nechtěla, aby si všiml mého malého rádoby selhání. Doufám, že i připoutání se podařilo, a teď už zbývá splnit jen poslední bod.

Zásada třetí: Motivace. Motivace. Motivace.

Venku před školou už jsem čekala na autobus. Všude kolem bylo plno lidí a Edwarda polapila skupinka velice načančaných a otravných pudlic. Opřená o zeď jsem přemýšlela jak jen ho nejlépe motivovat, abych měla celou tuhle maškarádu co nejdříve za sebou. Nakonec jsem usoudila, že nejrychlejší a nejjistější cesta bude dát mu své telefonní číslo. Ať se také chvíli cítí být pánem situace. Rozhodovala jsem se asi nějak moc dlouho, protože když jsem se konečně probrala, Edward už měl namířeno ke svému autu. Po očku mě stále sledoval. Pravděpodobně doufal, že za ním přijdu. Vypadal tak zkroušeně. Doslova jako zpráskaný pes. Ocas stáhnutý mezi nohama a uši v pozici kolmo dolu. Rychle jsem naškrábala na papírek svůj telefon a běžela jsem k němu. Letmo jsem se o něj otřela a šikovným pohybem mu hodila lísteček do kapsy. Načasování mi vyšlo perfektně, a hned jak jsem doběhla na zastávku, přijel autobus, do kterého jsem nasedla. Z okýnka jsem ještě viděla rozzářený pohled Edwarda, který na mě mrknul.

Čekala jsem, že přijedu domu a budu mít na záznamníku už nejméně tři vzkazy, ale k mému překvapení a zklamání jsem nenalezla ani jediný. Celé odpoledne jsem si připravovala odpovědi na jeho možné otázky a trénovala jsem svůdný telefonický hlas, který použiju. Marně. Nezavolal. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Copak jsem si ho celý den nevodila a nevycvičila přesně podle svých představ? Tak takhle by to nešlo chlapečku. Slušní pejsci se takhle nechovají. Asi bych tě měla dovést k veterináři.

Říká se, že v lásce a ve válce se smí všechno, tady jsme očividně na bitevním poli, a to přímo v první linii. Asi nejsem jediná, kdo tu nehraje úplně fér. Edward přece jen nebude tak lehký soupeř. To se mi zamlouvá. Ráda zdolávám překážky a chlapi co se jen tak nedají, mě fascinují. Nesnáším ty romantický třasořitky, kterých je Forks plné. Pravděpodobně se budu muset vytasit s lepšími zbraněmi, pokud chci vyhrát sázku. Nenápadně a pomalu mu nahlodám tu jeho tvrdou palici. Budu tak neodolatelná, že v tomhle zapadákově nezůstane jedna židle suchá.

Opravdu mi má nová strategie vycházela podle plánu. Pár dní se kolem mě motalo tolik chlapů, včetně Edwarda, že jsem si už kolikrát připadala jako včelí královna, která našpulí sosáček a má všechno co si přeje. Bohužel jsem ale stále ještě nedostala to, kvůli čemu jsem podstupovala celou tuto komedii. Každý den jsem doma čekala u telefonu a stále ještě nezazvonil.

Už jsem začínala ztrácet nervy, ležela jsem na posteli a snažila jsem se urputně myslet na něco jiného, než na imaginární sluchátko u ucha, když najednou hluboké ticho prolomilo pronikavé crrrr. Okamžitě jsem vystřelila, přes celý pokoj jsem skočila šipku a pronesla svůdné „haló“.

„No Bello, ty se mi taky vůbec neozveš. Jak se máš? A co Charlie?“ ozval se na druhé straně ženský hlas. Zklamání, které mě obklopilo, bylo téměř hmatatelné. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.

„Mami, prosím tě, čekám teď jeden telefon. Zavolám ti potom. Pa,“ zavěsila jsem. Opravdu jsem teď neměla náladu na zdvořilůstky a všetečné otázky. Stal se ze mě zoufalec přilepený na jednom místě. Kdyby mě tak někdo viděl. To by bylo pěkně trapný. Takhle to přece nejde. Trochu hrdosti Bello. Uvědomila jsem si, že se chovám jak blázen a trochu jsem se vzpamatovala. Rozhodla jsem se už nemarnit ani vteřinu svého času čekáním na jedno zavolání a šla jsem se ven projít. Jen co jsem zaklapala dveře od svého pokoje, uslyšela jsem zazvonění. Pomalu jsem se vrátila a podezřívavě jsem si telefon obcházela. Jak to, že v tu chvíli co jsem se rozhodla ten krám zanechat svému osudu, se konečně umoudřil. To nebude jen tak.

„Prosím,“ zvedla jsem sluchátko asi až po desátém zazvonění.

„Čau jak je kočko? Takže seš sama doma?“ promluvil Edward na druhém konci s lehkou ironií a pobaveným hlasem. Můj ženský šestý smysl mi našeptával, že něco není tak, jak by mělo být a varovný majáček v mé hlavě začal zběsile blikat. Co když tuší, jak moc jsem se za tento hovor modlila. A jak sakra ví, že Charlie není doma. Musela jsem rychle vymyslet něco, čím bych ho odrovnala.

„Ehm, Ahoj Eriku! Tak ráda tě slyším brouku. Už jsem myslela, že nezavoláš.“

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celibát 4. díl: