21.03.2010 (07:30) • Tillien • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1740×

↑ Čtěte perex, prosím ↑

9. kapitola – Chvíli jsi nahoře a pak zas dlouho dole

Jak to minule skončilo?

Byla jsem zmatená. Co mi vysvětlit, jaký příběh? A proč začínám být hodně deprimovaná z té bolesti v krku?

Carlisle už se nadechoval, že začne vyprávět, - prosím rychle, chci se něčeho napít! - ale předběhl ho Emmett.

„Prostě jsi upír.“

A jak to pokračuje? Čtěte dál.

Tady si ze mě někdo dělá blázny, nemám pravdu? Podívala jsem se na Emmetta, jestli to opravdu myslí vážně. Spíše to vypadalo, že je na sebe hrdý a s úsměvem nemalých rozměrů na mě upíral svůj pohled. Ovšem Carlisle a ostatní se na něj užasle podívali a Emmett si od té blondýny – Rosalie? – vysloužil pohlavek.

„Emmette! Co jsem ti říkal? Měl jsi to nechat na mně a ne to na ní bez obalu vybalit. Měl jsi myslet na to, že se taky může vyděsit a může se něco semlít!“ Carlisle na něj mluvil přísným hlasem a Emmettovi se postupně ztrácel úsměv z tváře. Ovšem za chvíli tam byl zase.

Teď jsem byla dokonale zmatená. Co se může semlít? Jak to myslí vybalit to na ní bez obalu? Oni to myslí vážně? Jsem upír? Ha ha. To je vtip. Zatím co se tam ostatní bavili, jako bych tam nebyla, prohlédla jsem se, abych zjistila, že na sobě nemám žádný kostým upíra a že není Halloween.

Znovu jsem svou pozornost umístila na tu podivnou rodinku, která si myslí, že jsem upír a která se mezi sebou stále dohaduje. Vždyť se toho tolik nestalo. Emmett si ze mě vystřelil, no a? Jdeme dál.

Nechtěla jsem poslouchat ty jejich dohady a tak jsem se rozhlédla kolem sebe, kde to vlastně jsem. Poznala jsem ten samý pokoj, v jakém jsem byla i před mým ‘útěkem‘.

Pohled mi sklouzl k zrcadlu a to se asi nemělo stát. Nemohla jsem si pomoct, ale zaječela jsem. Dost hlasitě. A když jsem se slyšela, musela jsem zaječet znovu. To není můj hlas! A už vůbec to není mé tělo!

Byla jsem nepřirozeně bledá, skoro až bílá, vlastně jako celá tahle rodina. Mé vlasy byly o něco tmavší, lesklejší, mé rysy se zdokonalily, celkově jsem byla jiná… hezčí. Ovšem čeho jsem se nejvíc lekla byly moje oči.

To mi někdo nasadil čočky a teď si ze mě střílí? Ne, to není možné, toho bych si všimla.  Ale jak to, že mám sytě červené oči? Dívala jsem se do nich a mou mysl naplňovala hrůza. Bála jsem se jich. Bála jsem se sama sebe. Jakoby se na mě dívaly oči predátora… velmi nebezpečného predátora.

Sakra! Tak je to pravda? Jsem u pír? Mám vysunovací tesáky a na světle se proměním v prach?

…

Ano, to je ono. Na světle se proměním v prach. Podívala jsem se z okna. Byla tma, ale vypadalo to, že se bude rozednívat. Přinejmenším za pár hodin.

Pocítila jsem strašlivou touhu to skoncovat. Skončit tento život plný bolesti a utrpení. Otočila jsem se zpátky k té rodince upírů, kteří si mě nadále nevšímali a řešili, jak jsem slyšela “Emmettovu blbost”.

Jestli jsem tedy opravdu upír, měla bych mít nadpřirozenou sílu a být nadpřirozeně rychlá ne? Taky bych se neměla lehce zranit. Rychlost jsem si potvrdila už při mém… dobře, nazveme to tak. Při mém znovuzrození.

Neměl by to být problém, ale jak je to vysoko? Nemělo by mi to vadit, přinejlepším tu cestu skončím už tady. Komu by to vadilo? Já budu ráda.

Strašlivou rychlostí, že by mě ani nikdo nemněl vidět jsem se rozeběhla hlavou proti velkému oknu a prorazila ho. Kupodivu jsem nic necítila, pouze šrámy na duši a obrovskou touhu to skoncovat. Upír ne-upír.

Taky jsem vnímala, jak je vše kolem mě tak jasné, ostré a barevné. Při takové rychlosti bych měla být schopna vidět jen čáry, ale já viděla každičký detail, zase.  Musím vám říct, že rozbité okno a jeho střepy poletující všude kolem jsou opravdu kouzelné. Tak mě napadá, mohla bych se podřezat?

Jeden jediný pohled na mou bílou kůži mě utvrdil v tom, že ne. Cítila jsem, že by to bylo nemožné, pořezat se. Naprostým důkazem je má hlava, která to všechno přežila bez úhony, bez jediného škrábnutí. Ale pouze povrchově. Uvnitř jsem byla zničená, prostě nic.

Ladně jsem dopadla na zem, aniž bych si to naplno uvědomovala, že padám. Jedna část mé mysli analyzovala úhel dopadu, řídila mé tělo, aby byl ten dopad dokonalý a já se přitom soustředila na něco úplně jiného. To mě vyděsilo, ne tolik jako mé oči, ale dostatečně.

Za sebou jsem uslyšela pohyb a taky křik, jak někoho volají. Došlo mi, že mě. A taky jsem si uvědomila, že musím utíkat, hodně rychle utíkat. Bylo mi jasné, že jim jen tak neuteču, když sebou ihned nehnu.

Mrskla jsem sebou a vynaložila hodně úsilí do svého útěku. Kolikrát jim ještě uteču? A kolikrát se tam vrátím? Hm, dopadne i tohle katastroficky? Bože, tolik místa na myšlení! To nechci!

Celou svou myslí jsem se soustředila a vynaložila co nejvíce síly na útěk. Zdálo se mi to nebo jsem jim opravdu pomalu utíkala? Jsem snad rychlejší než oni?

Tohle mé nové zjištění mě ještě více popohnalo a já teď utíkala rychlostí světla pryč odsud, pryč od nich, pryč od celého světa do zapomnění. Chtěla jsem být volná, připadala jsem si tak. Ale pořád jsem věděla o realitě, o neskutečně kruté realitě. Proč je ke mně život takový?

Zavrčela jsem, tolik místa k myšlení! Jenže ten zvuk mě natolik vyděsil, že jsem klopýtla a odnesl to jeden strom, který se skácel k zemi. Ono to totiž nebylo takovéto lidské zavrčení, jak se tomu říká, ale zavrčení dravé šelmy na lovu. Děsivé.

Opět jsem se dala do zběsilého běhu a nechala za sebou všechno ostatní. Teď jsem byla jen já, má pochroumaná duše a vítr, který zápasil s mými vlasy. Už jsem za sebou neslyšela žádné zvuky, což znamená, že jsem jim utekla. I přes tu skutečnost jsem běžela dál, co nejdál, na samotný konec světa.

Zastavila jsem se po deseti minutách zběsilého běhu. Musela jsem uběhnout hodně velkou vzdálenost, protože všude kolem byl sníh a mrzlo tu. Ale mě zima nebyla. Ani jsem nebyla unavená, což bylo zarážející, ale nechala jsem to plavat, zřejmě už jsem vstřebala ten fakt, že jsem upír. Nebo jsem si ho spíš ještě neuvědomovala a tohle je jen období vzdoru, kdy je mi všechno jedno, ale chci od toho utéct.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se uhodnout, kam až jsem se to dostala. Všude kolem bylo spousta sněhu, a když řeknu spoustu, tak opravdu spoustu. Že by sever Kanady? Aljaška? Grónsko? Ne… to není možné, že bych se dostala tak daleko, vždyť… ale to přece… prostě ne…

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a mohla racionálně uvažovat, abych si mohla najít nějaké místo a tam počkat do úsvitu. Pak bude konec, slunce mě spálí na prach.

Bohužel, - nebo snad bohudík, podle toho, z které strany to vezmete - když jsem se nadechovala, do nosu mě praštila nesnesitelně lákavá vůně, až se mi z toho zamotala hlava. Vykulila jsem oči nad tím požárem, co mi propukl hluboko v hrdle a spaloval mě zevnitř. Jako přitom znovuzrození.

Na nic jsem nečekala a vyrazila za tou omamnou vůní, naprosto ovládnutá instinkty. Krve by se ve mně nedořezal, jak jsem byla netrpělivá a chtěla tam být co nejdříve. Něco mi říkalo, že to uhasí ten požár… a já tomu věřila. Už jenom díky té vůni a navíc, pro osvobození od té bolesti bych udělala naprosto cokoliv.

Za pár minut běhu jsem dorazila k malé chaloupce uprostřed lesa. Nebyla to chaloupka, byla to spíš chatrč. To mě ale teď nezajímalo. Jediné, co mnělo mou plnou pozornost, byly dva mokré a velmi vábivé zvuky. Tlukot srdce, došlo mi.

Bylo mi naprosto jedno, že to jsou lidé žijící svůj vlastní život, že nemám žádné právo jim do něho zasahovat, ale prostě to nešlo. Oči jsem měla doširoka rozevřené a můj krk spaloval příšerný oheň. Jakýkoliv pohyb mě bolel a vyvolalo to ještě větší bolest, ještě větší žár.

Nepřemýšlela jsem, jednala jsem instinktivně. Nahrbila jsem se, ačkoliv má kořist o mě neměla ani ponětí a podle pravidelného oddechování jsem si mohla být jistá, že oba spí. Z mého hrdla se ozvalo zavrčení, jiné než to předtím. Takhle vrčí šelma na svou kořist.

Aniž bych o tom kdovíjak přemýšlela, vtrhla jsem do chatrče a spatřila ženu a muže spící na jedné dřevěné posteli, na starých madračkách přikrytí otrhanou dekou. Všechno tohle proběhlo během tří vteřin. Neměli šanci.

Nadechla jsem se a tím jim podepsala rozsudek. Můj krk spaloval oheň a já byla jako šílená touhou ho uhasit. Věděla jsem, že tohle jej uhasí.

Přešla jsem nejdříve k muži a rychlým pohybem mu zlomila vaz. To samé jsem ihned provedla ženě. Odhrnula jsem jí vlasy na bok a zaostřila na její tepnu. Srdce jí již nebilo, tudíž se tu nepohybovala žádná krev, neokysličovala se, nepotřebovala to. Ale přesto tam byla a já to věděla.

Už jsem to nevydržela, byla jsem jako šílená, dokonce jsme se tak i cítila. Rychle jsem se zakousla do jejího krku, přesně do tepny a začala lačně sát tu božskou tekutinu. Ten zbytek vědomí, které jsem si doteď silou vůle udržela, bylo pryč.

Teď pro mě nebylo nic jiného, než já a ta nejsladší tekutina protékající mým hrdlem a uhasínající ten oheň. Byla jsem v nebi.

Moc brzy mi krev došla, vypila jsem jí všechnu a přitom mi to nestačila. Potřebovala jsem víc. Chtěla jsem víc.

Odhodila jsem bílé tělo ženy do kouta a přisála se ke krku muže. Krev už byla mírně vychladlá, ale stále božská.

Začínala jsem se plnit, měla jsem pocit, že ještě kapku a prasknu, ovšem mé chuťové buňky a téměř uhašený žár si přál opak. Poslechla jsem ho, nebylo nic, co by mě od krku toho muže oddělilo.

Ovšem netrvalo dlouho a i jemu krev došla. Znechuceně jsem jeho tělo odhodila a vyrazila ven hledat nějakou další kořist. Bezvýsledně. Všude byl jen sníh a les. Taky tma.

Čerstvý vzduch mě pomalu vracel z nebe na zem. Teda, jak se to vezme, z nebe. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, co jsem to vlastně provedla a nemohla tomu uvěřit.

Já zabila!

Vjela jsem si rukama do vlasů a zhroutila jsem na zem. Takový psychický nátlak jsem nevydržela. Myšlenky se na mě valily ze všech stran. Zabilas‘ je! Zasloužíš si smrt dvakrát horší než oni! Jsi vrah! Nechutné, bezcitné monstrum! Zemři! Taky tu byl další, o dost slabší hlásek. Neměl na mé svědomí žádnou váhu, jen jsem ho slyšela, ale nevnímala. Je to tvá přirozenost, neudělala jsi to schválně, byla to nehoda.

Přála jsem si umřít. Jak mi říkal ten hlas, zasloužím si smrt, velmi bolestivou smrt. Nezasloužím si dát žít, ne s tím, co jsem před malou chvílí provedla.

Bleskově jsem se zvedla a dala se znovu do běhu. Potřebovala jsem najít něco, co mě zbaví života. Nemohla jsem čekat na východ slunce, nevydržela bych pod tíhou pravdy.

HUDBA

Štěstí mi protentokrát přálo a já se za chvíli objevila na okraji strmého útesu. Pomalu jsem došla na jeho okraj. Vlasy mi vlály ve větru a já si užívala tu volnost. Ještě chvíli. Ještě chvíli a bude po všem. Musela jsem se pousmát, ta představa se mi líbila. Představa, že za chvíli nastane konec, konec mého života.

Pohlédla jsem dolů z útesu. Úsměv se mi rozšířil. Útes byl plný velkých, ostrých kamenů a taky to bylo pěkně vysoko. Nikdo tohle nemohl přežít, to by bylo nemožné. Vzpomněla jsem si, jak jsem vyskočila z toho domu oknem, a nic se mi nestalo a pocítila krátké pochybnosti, ale v okamžiku, kdy jsem se znovu podívala dolů, zmizely. Tohle prostě nemohl přežít nikdo. Ani upír.

S hlubokým nádechem a smířeným úsměvem na rtech jsem zavřela oči a udělala krok dopředu. Krok ke smrti. Bude konec. Konečně.

Cítila jsem, jak padám a užívala si to. Užívala jsem si ten pocit volnosti, jak pomalu nevíte o světě a vítr se vás dotýká ze všech stran. Užívala jsem si ten pocit, kdy jsem si připadala, jako když létám. Svět se zpomalil a pro mě existoval jen tento okamžik a brzký konec toho všeho.

Proto mě překvapilo, že když se mé tělo dotklo země, nepocítila jsem žádnou bolest, nic. Jen náraz a zákon setrvačnosti mě srazil k zemi. Nic se mi nestalo, naprosto nic.

Stále jsem měla zavřené oči a tak mě napadlo, že si jen myslím, že se nic nestalo a už jsem mrtvá. Otevřela jsem tedy oči a spatřila jsem pár kamenů a les. Stále jsem tu byla. Skočila jsem z útesu, nikdo to nemohl přežít, přesto já tu pořád jsem.

Prudce jsem vydechla a cítila, jak mým tělem cloumá vztek. Byla jsem strašně naštvaná na to monstrum, které se ze mě stalo, že mě ani nenechá v klidu spáchat sebevraždu. Znovu na mě dopadly výčitky svědomí z toho, že jsem zabila dva nevinné lidi a z hrdla se mi vydral bojovný výkřik.

Rukou jsem co největší silou, kterou jsem v sobě našla – a že jí nebylo málo – praštila do země, prsty sevřené v pěst.

Ozvala se rána jako hrom a já se propadlo do obrovské díry, kterou jsem zřejmě vytvořila já sama. Nevěřícně jsem se podívala nahoru, nebylo to moc vysoko, ale i tak. Já jsem udělala obrovskou díru v kameni. Rukou.

Už jsem na to prostě neměla a jako bezbranné děvčátko jsem si přitáhla kolena k hrudi a objala je rukama. Hlavu jsem si o ně opřela a začala vzlykat, ovšem slzy ne a ne se dostavit.

Zřejmě jsem přišla i o ně. Už nemůžu ani plakat, jen beze-slz vzlykat.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak vydržela, ale začalo sněžit. Jindy bych se z toho radovala. Milovala jsem sníh, ale teď jsem se jen znovu naplno rozvzlykala.

Strávila jsem tak další dobu a zanedlouho začalo vycházet slunce. Slunce! Moje poslední naděje! Uvědomila jsem si.

Přestala jsem vzlykat a přímo se na něj podívala. Nebylo to příjemné, ale dalo se to vydržet. Dívala jsem se, jak slunce pomalu vychází za kopcem, jak se krajina pomalu víc a víc prosvěcuje a čekala na smrt. Tohle je má poslední spása.

Ten žhavý kotouč byl už z mého pohledu několik centimetrů nad zemí a nic se nedělo. Neproměnila jsem se v prach nic. Pořád jsem tu byla.

Pohlédla jsem se svou kůži a úžasem vydechla. Světlo se od ní jakoby odráželo a vytvářelo tím zajímavé odlesky. Jako když si prohlížíte diamant na slunci. Bylo to kouzelné. To mi ovšem na mé náladě moc nepřidalo. Byl to jen další důkaz, že tu stále jsem a že jsem jen monstrum. Monstrum, které si nezaslouží dál žít.

Byla jsem v koncích. Chtěla jsem smrt, ale nevěděla jsem, jak jí dosáhnout. Bylo mi jasné, že všechny věci, které jsem doposud o upírech věděla, nejsou pravdivé. Tohle bylo důkazem. Snad by mě dokázal zabít jiný upír, ale hledat se mi jej vážně nechtělo. Ani jsem nevěděla, jestli existoval někdo, kdo by mě byl ochotný zabít. Já jsem znala jen tamty upíry. Culleny. Ale ti by mě nezabili, to jsem věděla jistě.

Napadla mě další věc. Sice to bude velmi zdlouhavé, ale musí to pomoct. Když ne tohle, jsem v koncích.

Rozhodla jsem se, že tu prostě počkám, dokud nevyhladovím, pak prostě musím zemřít. Zřejmě to není nic příjemného, ale já si to zasloužila.

Znovu jsem si položila hlavu na kolena a čekala. Určitě to bude nadlouho, ještě teď jsem se cítila nacpaná k prasknutí. To mi připomnělo můj včerejší skutek a mou mysl pohltila další várka depresivních myšlenek.  Nevěděla jsem, kde jsem, ale poblíž určitě nebyli žádní lidé. Bylo to tu zcela opuštěné, nikde ani noha, byla jsem dostatečně daleko od civilizace, abych tu vydržela vyhladovět. Alespoň jsem si to myslela.

***

Nevím, kolik času uplynulo od mého rozhodnutí, ale já už byla vážně hladová. Nebo spíš žíznivá, to je přesnější výraz. Na mé tváři se objevil ironický škleb. Seděla jsem stále na tom samém místě, v té samé díře, kterou jsem si sama nedopatřením vytvořila a stále ve stejné pozici. Vystřídalo se již několik dnů, tím jsem si byla jistá, západ a východ slunce jsem ještě vnímala. Občas taky začalo sněžit.

Za tu dobu jsem zjistila, že můžu v jedné pozici vydržet, jak dlouho chci, taky že nemusím dýchat a celkově mi nefungují žádné orgány – nepotřebovala jsem na záchod. Taky jsem měla opravdu ostré smysly. Slyšela jsem několik kilometrů daleko, viděla jsem velmi ostře, cítila jsem všemožné vůně a hmat jsem měla taky dokonalý.

Avšak čím déle jsem tu tak seděla a vnímala všechny ty vůně kolem sebe, občas jsem ucítila vůni něčeho vábného, ne tak vábivého jako byla krev těch nevinných lidí, ale i tak to stačilo dost na to, aby se v mém hrdle rozpoutal další požár. Taky mi moc nepomáhalo, když jsem to slyšela, když jsem slyšela mokrý zvuk tlukoucího srdce.

Od té doby jsem zadržovala dech. Nevadilo mi to, nepotřebovala jsem dýchat, ale nebylo to ani příjemné, nedýchat a tím pádem ani nic necítit. Seděla jsem tu tak asi už den, bez dechu a snažila se nevnímat. Jen jsme čekala na konec, na smrt. Nemohla jsem se jí dočkat.

Byla jsem natolik zabraná do svých depresivních myšlenek a bolesti, kvůli tomu ohni v krku, – už jsem se dost dlouho ničeho nenapila – že jsem ani nevnímala, že se ke mně někdo pomalu blížil. Nevnímala jsem to, protože jsem zrovna byla v tom okamžiku, kdy jsem sebrala život nevinnému páru. Určitě si chtěli udělat hezký společný večer v chatce uprostřed lesa. Byla mi ze sebe samotné špatně, nenáviděla jsem se za to.

V jednu chvíli jsem byla právě v tom okamžiku a v další mi na rameno dopadla čísi ruka. Ztuhla jsem, ale nebránila jsem. Třeba mě konečně přišel někdo zabít a já tu tak nebudu muset žíznit. Kvůli těm lidem jsem chtěla, aby to udělal pomalu. Musela jsem trpět.

Nic se nedělo a pro mě byl tenhle okamžik tím nejdelším okamžikem v životě, čekání na smrt. Trvalo to sotva pár vteřin, ale mě to připadalo jako hodiny. Stále jsem byla ztuhlá a nevěděla jsem, co si na mě neznámý připraví. Mé tělo mě nutilo se otočit a tomu dotyčnému tu ruku urvat od těla, ale mysl byla silnější a já nadála jen bez dechu seděla.

„Kristine?“ trhla jsem sebou při zvuku svého jména. Ten hlas mi přišel strašně povědomý a přitom tak vzdálený.

„Kristine, vnímáš? No tak, je to v pořádku. Nic se ti nestane, otoč se na mě,“ nevnímala jsem slova, vnímala jsem jen zvuk toho božského hlasu. Už vím, odkud jsem ho znala, byl to můj anděl. Edward Cullen.

Vzlykla jsem, už jsem nedokázala dusit všechny ty emoce, všechnu tu bolest za celý můj život v sobě. Potřebovala jsem se vybrečet, potřebovala jsem, aby mě někdo objal a utěšil. Potřebovala jsem to ze sebe dostat ven, všechnu tu zoufalost.

Jakoby věděl, na co myslím, obešel mě a dřepl si přímo přede mě. Stále jsem měla hlavu opřenou o kolena a stále jsem nedýchala, ale tohle jsem věděla, to ty upíří nadprůměrné schopnosti. Já ho cítila, jak mě obchází, v tom smyslu, že jsem to cítila jakoby tělem.

Ucítila jsem jeho ruku na své hlavě, jak mě hladí. Nejdříve jsem ucukla, myslela jsem, že mě chce zmlátit… tak jak to dělal otec, nebyla jsem zvyklá na hezké zacházení. Hladil mě po vlasech a já si to užívala, byla jsem ráda, že o mě má někdo starost.

„Kris, podívej se na mě,“ uslyšela jsem jeho uklidňující hlas. Mluvil na mě tónem, jakým se mluví na malé děti nebo na někoho, koho nechcete vyděsit. Dokonce použil přezdívku, kterou mě oslovovali jen mí přátelé. Takže jen Nicol a Matt. Bože, jak se mi bude stýskat.

Potlačila jsem další vzlyk a pomalu se na něj podívala. Byl ještě hezčí, než jakého jsem si pamatovala. Tvářil se ustaraně a… vyděšeně. Z čeho on je proboha vyděšený? Pomalu jsem nasála vzduch a ucítila jeho omamnou vůni, jakoby mi někdo stříkl přímo do nosu omamný osvěžovač vzduchu. A ne ledajaký osvěžovač.

Něžně se na mě usmál a já sklopila oči k zemi. Kdybych se mohla červenat, byla bych teď celá rudá – to, že nemůžu, jsem si vyvodila z toho, že mi v těle nekoluje krev, jen tam prostě je. Určitě si musí myslet, že jsem psychopat. Raději jsem se ani nezabývala tím, jak mě našel. To mě teď vůbec nezajímalo.

Uslyšela jsem úlevný povzdech a taky jak tiše zašeptal dvě slova, která jsem tak potřebovala slyšet.

„Pojď sem,“ hned na to mě ovinuly jeho paže a já se najednou cítila v bezpečí. Obklopila mě jeho vůně a mě opustily všechny ty deprimující myšlenky, jako by se nic nestalo.

Konečně jsem se za celé ty dny pohnula a také jsem ho objala. Byl to tak osvobozující pohyb. Jeho paže mě objaly silněji a víc si mě k sobě přitiskly. Nechápala jsem to, ale neprotestovala jsem. Tohle bylo to, co jsem ze všeho nejvíc potřebovala. Pořádně obejmout.

Najednou jsem začala strašně vzlykat, přišlo mi to trapné, ale nemohla jsem si pomoct. Musela jsem to dostat ze sebe. Opravdu si o mně musel myslet, že jsem nějaká slabá nána.

,,Šššš… to nic. Jen se vybreč,“ šeptl mi do vlasů, jakoby chtěl to mé tvrzení vyvrátit, ale určitě to byla jen náhoda.  Nevěnovala jsem tomu pozornost. Dál jsem mu vzlykala, a kdyby mi ještě tekly slzy, měl by promáčenou celou košili.

Nevím, jak dlouho jsme tam jen tak seděli, ale připadalo mi to jako věčnost. Teprve před chvílí jsem se dostatečně uklidnila, abych přestala vzlykat a dala se trochu do kupy. Připadala jsem si velmi potupně, že jsem zrovna jemu ukázala tuhle moji slabou stránku, ale na mě toho bylo prostě strašně moc. A hned jsem se cítila líp, dokonce jsem na chvíli zapomněla, co všechno se stalo a co já jsem zavinila.

Z ničeho nic mě pustil a postavil se. Mě vzal sebou. Chvíli jsem byla zmatená a málem jsem upadla, ale pevně mě držel pod rameny, takže jsem zůstala stát.

„Co takhle se vrátit domů, hm?“ zeptal se mě opatrně a já na něj začala vyjeveně zírat. Cože? Říkal domů?

„Já nemám domov,“ odpověděla jsem nakřáplým hlasem a opět sklopila oči k zemi.

„Ale to víš, že máš,“ nedal se přesvědčit. „Odteď máš domov u nás, ten opravdový,“ odkud proboha věděl, že jsem nikdy neměla opravdový domov? Vlastně měla, ale to bylo hodně, hodně dávno.

Zavrtěla jsem hlavou, tohle je přece pitomost, já a domov… a ještě k tomu u nich. U rodiny andělských upírů. „Ne, já nemám domov, jsem vrah. Musím zemřít.“

„Ale co to povídáš za hloupost,“ znovu mne objal, „ty máš domov, pěkně s námi. A rozhodně nejsi vrah, každý někdy uklouzne, to nic.“

Trošku jsem se odtáhla a podívala se na něj, musela jsem zvednout oči vysoko a ještě trošku zaklonit hlavu.

„Vážně?“ zeptala jsem se. Nebylo možné, aby mě oni chtěli, aby chtěli, abych u nich bydlela.

„Ale jistě, ty náš malý blázínku. Všichni se o tebe strašně báli. Hledali jsme tě týden, co jsi proboha vyváděla? Ale to je jedno… Teď se pěkně vrátíme domů, ano?“ zůstala jsem na něj zírat. To, co mi nabízel, bylo velmi lákavé, ale mohla jsem to přijmout? Taky mi na tom nesedělo, že se o mě báli… vždyť jsem pro ně nic neznamenala nebo snad ano?

„Lžeš,“ vypálila jsem na něj trošku ostřeji, než bylo nutné, ale já prostě nesnesla, když si se mnou někdo zahrával. Dělali to celý můj život a já měla najednou potřebu se tomu vzepřít.

„Samozřejmě, že nelžu. Jak tě to mohlo napadnout? Všichni si tě za tu kratičkou chviličku oblíbili, i když se to nezdá. Chceme, abys u nás zůstala, Kristine,“ tvářil se tak vážně a říkal to takovým tónem, který nepřipouštěl námitky.

„T-tak dobře,“ vydechla jsem a sklopila hlavu k zemi.

Když jsem ji k němu zase vzhlédla, tvářil se potěšeně, měl z toho radost. Nedalo mi to a naprosto spontánně jsem ho zase objala. Zabořila jsem mu hlavu do hrudi a začala zase vzlykat, ale tentokrát štěstím. Chvíli byl zmatený, ale pak mě jemně objal taky, jako bych byla z porcelánu.

„Pojď. Vrátíme se domů. Všichni už jistě netrpělivě očekávají mou zprávu o tobě.“ Jak hezky to znělo a ještě k tomu od něj. Nešlo to se neusmát. Odtáhla jsem se od něj a poprvé za několik let jsem pocítila naději. Naději na nový a bezbolestný život.

Oplatil mi to ještě zářivějším úsměvem, že jsem měla pocit, že se mi podlomí kolena. Co to se mnou je? Raději jsem se zadívala na les. Vykročila jsem k němu a tím udělala krok k mému novému domovu.

Do místa, kde patřím. Doufám.

--- TO BE CONTIUED ---

Předchozí kapitola x Další kapitola

Shrnutí povídek

Heh, ten název mě napadl, když jsem si pročítala text do dramaťáku. "Chvíli jsem nahoře" - tí myslím dobu, kdy Kris byla v sedmém nebi, když pila lidskou krev a tu druhou část poznáte sami :). Je to trochu delší, ale prostě mi to tam sedí... takhle kapitola vystřídala užasi pět názvů, ale jen tenhle zůstal :). Snad se líbilo a prosím komentáře, pomůžete mi tím otevřít texťák a psát :) chcete snad brzy další kapilu ne? Abych byla upřímná, baví mě to, ale prostě mě musíte donutit otevřít ten proklatej texťák... pak to jde skoro samo :D.

Autor: Tillien (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celebrita {9. kapitola}: