Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celebrita {5.Kapitola}

22.09.2009 (14:45) • Tillien • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3172×

5. Kapitola – Anděl má sestru

Cítila jsem, jak mi něco studeného stéká po tváři. Padá to na mě. A nejen na tvář. Na celé tělo. Voda. Byla jsem celá mokrá. V hlavě jsem měla naprosto vymeteno až na tupou bolest kterou jsem cítila skoro po celém těle. Dost to bolelo. Au.

Nic jsem neslyšela. V uších mi pouze šumělo, ale jak jsem pomalu začínala nabírat vědomí, šum pomalu zmizel a já slyšela….znělo to jako déšť. Velmi prudký déšť. Aha, tím by se vysvětlovalo, proč jsem celá mokrá. Uvědomila jsem si, že se třesu. A třesu se jak ratlík. Až tak moc, že jsem začala drkotat zuby. Z-z-z-ziii-zimm-maaa.

Pomaličku jsem odlepila víčka od sebe a ihned jsme musela zamrkat, jelikož kapky deště zaútočili na mé oči. Ležela jsem na zádech, takže se to dalo čekat. Silou vůle jsem se donutila překulit se na břicho. Zaskučela jsem protože to dost bolelo….tipuju že mám minimálně něco zlomeného a otřes mozku. Země se se mnou přímo točila. Ale i před to jsem se překulila a teď jsem ležela na břiše. Znovu jsem otevřela oči a bylo mi na zvracení. Hlava se mi strašně točila (pozn. autorky: teď se točí i mně xDD), ale i přesto jsem se podepřela rukama a s námahou – a velkou bolestí vystřelujíc po celém těle – jsem se začala pomalinku zvedat.

Šlo to dost těžko, to vám povím, ale nevzdávala jsem se. Kolikrát jsem prožila něco podobného a vždycky jsem se musela vzchopit jinak by to bylo ještě horší. Tak proč ne teď???

Už jsem měla skoro natažené paže jak jsem se nadzvedla, když v tom kolem projelo šílenou rychlostí auto a –jak jinak – najelo do kaluže na silnici přímo přede mnou a můžete hádat co se stalo. Skoro celý obsah kaluže teď stékal po mě. Ach, to je k zbláznění!!

A aby toho nebylo málo tak mě tím šokem přestaly poslouchat ruce. Zase jsem se svezla k zemi obličejem napřed. Tvář jsem měla přitisknutou k zemi a nechala jsem si deštěm smáčet druhou polovinu obličeje.  Už jsem neměla síly to znovu zkusit, už ne.

Chtěla jsem, abych znovu propadla do té temnoty kde se nemusím o nic starat, citím pouze tupou fyzickou bolest která se však dá přežít. Teď se k ní přidala ještě ta psychická – mnohem horší bolest. Proti tomu, jakou jsem si už zažila byla tahle skoro nic, ale i tak to bylo příšerné.

Už jsem to prostě nemohla vydržet a začala jsem vzlykat. Nechala jsem svým slzným kanálkům volnou ruku a slzy si razili cestičku po obličeji stejně tak, jako kapky deště. Bylo toho stále víc – jak slz, tak i deště. Postupně zesiloval. Byla mi stále větší a větší zima. Ležela jsem schoulená na zemi vnímajíc oba druhy bolesti, točíc se mi hlava, šíleně jsem se třásla, vzlykala a bylo mi všechno jedno. Všechno. Ať mě klidně někdo odnese neznámo kam. Je mi to jedno! Ať  mě zabijí! Je mi všechno jedno! Křičela jsem v duchu.

,,Haló! Jsi v pořádku?!“  volal na mě někdo, ale mě to bylo jedno. Dál jsem ležela na zemi.

Najednou byl ten někdo přímo u mě. ,,Hej! Slyšíš mě? Jsi v pořádku? Co se ti stalo?“ ozval se dívčí zvonivý hlásek přímo nade mnou. Jak je možné, že někdo může mít takový hlas? Jeho struktura mi připomněla hlas anděla i přesto, že jeho hlas nezněl zrovna přívětivě a hlas téhle dívky zněl….starostlivě?

Nijak jsem na ni nereagovala a dál vzlykala. Dívka mě opatrně obrátila zpátky na záda – tu bolest jsme nevnímala - a mě se naskytl pohled na její obličej. Přes slzy a déšť jsem na ni moc neviděla, ale nejsem slepá. Byla krásná. Bledá….Zase ta podobnost s andělem. Dokonce měla stejné oči! Že by měl anděl sourozence?

“– a…pane Cullene…a vy ostatní tady – pokud se stejně jako vaši sourozenci nechcete zúčastnit castingu, můžete jít domů. Dnes už vyučování nebude.“ Vzpomněla jsem si na to, co říkal ten….ten…to je vlastně jedno. Takže tohle bude určitě andělova sestra. Ale…sourozenci. Zřejmě jich má víc. A všichni jsou určitě tak krásní.

Z konstatování kolik má anděl sourozenců mě vyrušila ta dívka. Cosi mi říkala, ale já ji nevnímala tak se mnou musela zatřást. Bolelo to. Uniklo mi bolestné zasyčení.

,,Uh…promiň. Co se stalo? Ublížil ti někdo? Bolí tě to hodně?“ Zřejmě si udělala obrázek že jí nic nepovím a tak pokračovala . ,,Pojď, odvezu tě do nemocnice.“

,,Né! Do nemocnice né!“ To už jsem musela zareagovat. Kdybych byla v nemocnici, vše by se strašně zkomplikovalo a já bych dostala pořádnýho zdupa.

Dívka si mě podezřele měřila. Teď už jsem na ní viděla líp. Podobala se elfovi, šíleně hubená, s jemnými rysy. Vlasy měla sytě černé, ostříhané nakrátko a rozježené všemi směry. A zalté oči. Jako anděl.

Po chvíli rozmýšlení si povzdechla. ,,No dobře, odvezu tě k nám.“ Můj zděšený výraz ji asi přesvědčil.

,,Můžeš chodit?“  Přeměřila si mě pohledem. ,,Nevím jistě“ Odpověděla jsem tiše.

Znovu si mě prohlédla, tentokrát zkoumavě. Najednou jí oči jakoby….ztmavly? Je tohle vůbec možné? Asi mě hodně kopli do hlavy. A zdá se mi to nebo celou tu dobu zadržuje dech? Nemožné….určitě se mi to zdá. Mého pohledu si nevšímala a z kapsy uplých džín vytáhla mobil. Cosi na něm nacvakala – zřejmě číslo – a přiložila si ho k uchu.

,,Edwarde,  mohl bys prosím tě přijet ke škole?.......Ne, nemůžu a auto jsme nenabourala……Prostě přijeď!...a nebo spíš přijď. Jsem asi půl kilometru od školy.“ Ani nečekala na odpověď a položila to.

Omluvně se na mě usmála. ,,Bratr tu bude za chvíli.“ Bratr…..počkat! Není náhodou ona Cullenová???  Nedivila bych se, oba jsou přenádherní.

,,Mimochodem, jsem Alice Cullenová. Ty jsi Ashley, viď? Budeme mít spolu pár hodin.“ To jsme ráda, alespoň někdo se ke mně chová přátelsky. Pak mě napadlo, že vlastně ani nezná mé pravé jméno. Přemýšlela jsem, jestli ji mám opravit, ale ona mě předběhla.

,,Nechceš si sednout? Pomůžu ti. Bude to lepší než sedět na té ledové, mokré a špinavé zemi.“

Nic jsem na to neřekla, nechtěla jsme mluvit, ale asi by opravdu bylo příjemnější  neležet na té, jak už se zmínila, ledové, špinavé a pěkně mokré zemi. Chtěla bych se přesunout někam do tepla. Brrr….Z-zim-maaa.

Chvíli mě sledovala a pak jakoby vycítila můj souhlas mě pomaličku zvedala do sedu.  Bylo to bolestivé, né že ne, ale ani jsme nepípla. K tomu se mi zpočátku hodně točila hlava, jenže to naštěstí pochvíli přestalo. Alice se na mě usmála.

Všimla jsem si, že se mi vlasy z paruky lepí všude možně po obličeji a jsou hodně špinavé. Fuj.

S obtížemi jsem zvedla ruku – měla jsem pocit, jakoby vážila snad tunu. Alice mě bedlivě sledovala. Nevšímala jsem si toho pohledu a pomalu s úlevou si stáhla paruku. Svoboda! Už nejsem ta protivná, nafoukaná Ashley, ale ta stará dobrá Kristine.

Koukla jsem na Alici a ta na mě přímo čuměla jako na ducha. To je to takový šok že Ash jen hraju? Tázavě jsem nadzvedla obočí.

Nejdříve párkrát zamrkala a potom zatřepala hlavou jakoby z ní chtěla vyhnat nějaké myšlenky. To gesto znám, dnes jsem ho použila taky.

,,Můžu?“ zeptala se a natáhla ruce k mé hlavě. Mírně jsem přikývla, věděla jsem co myslí.  Ona mi z hlavy obratně sundala síťku pod paruku. Mé pravé vlasy mi spadly podél ramen, na záda a kolem obličeje.

,,Páni….vždyť….“ - zhluboka se nadechla a zatnula zuby jakoby chtěla něco vyklopit, ale nemohla, nakonec stejně řekla něco jiného- ,,…Ty ji jen hraješ, viď?“ tón jejího hlasu byl chápavý a znovu jsem v něm zaslechla ten soucit.

,,Jak se jmenuješ?“

Strašně moc jsem jí chtěla říct pravdu. Nevím, co mě to popadlo, ale cítila jsem hroznou potřebu uvést věci na pravou míru.

,,Kristine“ pípla jsem potichu chraptivým hlasem a sklopila oči. Divila bych se, kdyby mě slyšela. Zřejmě slyšela. V jejím hlase jsem slyšela úsměv a musela jsem se na ní znova podívat. ,,Ahoj Kristine.“  Znovu se usmála.

Opětovala jsem jí plachým úsměvem. Zrovna se nadechovala, že něco řekne, ale někdo jí předběhl.

,,Alice! Tak co se děje že jsi mě sem vytáhla?“  Ozval se z dálky mě již známý hlas anděla a teď byl opět naštvaný. Bylo mi hned jasné, že tu nechce být. Ani se mu nedivím, teď to bude teprve něco, až zjistí kdo jsem.

Ale alespoň jsem si potvrdila svou domněnku – anděl má sestru.

Důležité: To, že je Alice tak vykolejená z toho, že Kris "Ashley fakt hraje" nedávejte za "vinu" tomu, že je fakt překvapená. Vždyť je to upír, tu by to tak nepřekvapilo. V tom je něco jiného - dozvíte se později =).

Předchozí kapitola x Další kapitola

Shrnutí povídek

Autor: Tillien (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celebrita {5.Kapitola}: