Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celebrita {4.Kapitola}

26.08.2009 (09:30) • Tillien • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2407×

4. Kapitola - Přepadovka

Zanedlouho jsme došli ke dveřím tělocvičny. Bože, to bude můj konec.

Anděl otevřel dveře a mě se naskytl pohled na všechny ty zástupy lidí. Tělocvična nebyla nijak velká, ale ani malá. A i přitom to tu bylo nacpané skoro až k prasknutí. Odhaduji, že tu je skoro celá škola. V okamžiku když se dveře se zakvílením otevřely, skoro všechny hlavy se otočili našim směrem. U stolu „porotců jsem zahlédla Matta a Nicol. Vedle nich dokonce jedno volné místo – moje.

,,Konečně jste tady slečno! Konečně můžeme začít! Sedněte si na vaše místo -“ poukázal na volnou židli u stolu „ – a…pane Cullene…a vy ostatní tady – pokud se stejně jako vaši sourozenci nechcete zúčastnit castingu, můžete jít domů. Dnes už vyučování nebude.“ Můj pozdní příchod naštěstí nijak jinak nekomentoval. Ani nevím, kdo to vlastně je.

Anděl již dostal příjmení – Cullen. A dokonce má sourozence. Zajímalo by mě, jestli jsou také tak přenádherní. Periferním viděním jsem zahlédla, jak odchází a za ním i pár desítek dalších studentů. Hned tu byl o trošku lehčí vzduch. Zřejmě zde opravdu nacpali celou školu. Wow.

Opět jsem zatřepala hlavou abych z hlavy vyhnala tyto a jim podobné myšlenky a svižným krokem se vydala si sednout na své místo. A začalo se. Jeden po druhým k nám chodili studenti a předváděli zde své herecké schopnosti. Musím říct, že na této škole je asi pouze pár desítek lidí, co umí něco pořádného zahrát. Ostatní to prostě jen odbyli a nebo se jim nedařilo – co já vím.

Casting byl nekonečný a my všichni ze štábu jsme byli rádi, když jsme ve čtyři odpoledne skončili.  Teď to záleží pouze na režisérovi. Matt s Nicol se zvedli k odchodu a já už jako ocásek šla automaticky za nimi. Cestou jsem si ještě potřebovala odskočit a tak jsem těm dvoum řekla, že na mě nemusí čekat, že se ráda projdu. Přes všechny protesty pak nakonec šli.

***

Vyšla jsem na chodbu a rozhlédla se kolem sebe. Snažila jsem se zorientovat. Nakonec jsem se prostě vydala směrem o kterým jsem si myslela, že je správný. A voala (pozn. autorky – nevím jak se to píše takže to neřešte xD), našla jsem východ. To bych od sebe teda nečekala.

Koukla jsem se na parkoviště a nikde nebylo ani živáčka.  Pouze pár aut od štábu. Dobrá zpráva pro mě – nikdo mě nebude obtěžovat.

Vydala jsem se tedy směr parkoviště – východ ze školních pozemků. Kdybych bývala věděla, co mě čeká, radši bych jela s Mattam a Nicol než tohle, ale nadrbou stranu…..

Došla jsem k hlavní cestě a teď – kudy se vydat. Na tohle jsem nepomyslela – vlastně ani nevím, kam přesně mám jít. Matně jsem si vybavovala, že jsme přijeli z….zprava. Šla jsem tedy doprava. Mám dojem, že jsme ani nikam nezatáčeli, takže prostě půjdu rovně a měla bych dorazit…..domů – nikdy si nezvyknu to místo nazývat domov.

Tak jsem tedy šla. Po pár krocích zafoukal strašně studený vítr a začalo mrholit. Otřásla jsem se. Že já blbec jsem si nevzala bundu! Zanadávala jsem si a vzpomínala jsem na to teplo co bylo v LA. Po tom se mi zřejmě bude stýskat.

Další poryv větru. Brrrrr. Byla mi až taková zima, že jsem se začala nekontrolovaně třást až mi drkaly zuby o sebe. Z-z-z-zim-m-m-aaa.

A jakoby toho nebylo málo, když kolem mě projelo auto, – hodně blízko, jelo skoro po chodníku – přejelo přes obrovskou kaluž která tam zřejmě byla od ráda a –samozřejmě – půlku té kaluže jsem měla na sobě. Byla jsem mokrá od hlavy až k patě.

To nám to pěkně začíná. Teď ještě budeš nemocná. Bezva, proč ne, že?! Odloží se natáčení a můžeš se těšit na pořádný peklo.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Stejně mi to nic moc nepomohlo, ale alespoň jsem potlačila ten vztek a nezačala na řidiče toho auto ze všech plic hulákat co si to jako dovoluje.  Místo toho jsme radši šla dál.

Aniž bych to čekala, auto prudce zastavilo necelých dvacet metrů ode mne a z auta vystoupilo šest postav různého pohlaví. To by ještě nebylo tak divné – co mě však zarazilo bylo to, že všichni byli oblečení v černém oblečení a kolem obličejů měli šátky. Byli zamaskovaní. Ale proč, proboha???

Odpověď jsem dostala zanedlouho. Jeden z mužů – či kluků? – zařval hlubokým hlasem : ,,Dělejte než nám zdrhne!“ Ostatní se jako na povel rozeběhli ke mně.

To mě probralo. Instinktivně jsem se obrátila o stoosmdesát stupňů a běžela jako o závod. Přeci jen tam nebudu stát a čekat než mě dostanou – bylo jasné že jsou na mě. Alespoň pud sebezáchovy neselhal. Já bych tam jinak stát zůstala, to se spolehněte.

K mé smůle, neznámí byli rychlejší. Jeden mě chytil ze zady a prudce mě otočil čelem k nim. Zůstala jsem jen ohromeně zírat, zatímco oni mi v jednom kuse nadávali a přirovnávali mě k těm….no dyť víte, tančí to u tyče a tak podobně….

To slovní napadení bych ještě přežila, ale horší to bylo když si mě začali ‘posílat‘ mezi sebou a dost hrubě do mě naráželi. Byla jsem tak v šoku nad tou náhlou událostí, že jsem se nezmohla ani na křik o pomoc. A útěk by mi neprošel. Celá jsem zkoprněla, nebyla schopná pohybu. A toho oni využili.

Jeden ‘neznámý‘ mi podkopl nohy a já letěla čelem k zemi. Instinktivně jsem před sebe strčila ruce a tak to alespoň neodnesl můj obličej. Ale ruce jsem měla celé podřené a celá jsem byla natlouklá. Určitě budu mít plno modřin.

Neznámí se mi jen vysmívali a pak do mě dokonce jeden z nich začal kopat. Nevím, co jsem tak strašného provedla, ale najednou do mě začali kopat všichni. Do břicha, do rukou, do nohou. Jediné mé štěstí je, že nebyli moc hrubí, ale jemní nebyli v žádném případě. Zřejmě nechtěli mít na krku vraždu. Ale i tak budu přinejmenším ležet pár dní v posteli a budu doufat, že mě nepošlou do nemocnice. To by si bulvár pošmákl.

Sakra co je mi do bulváru! Teď ti jde o život děvče! Udělej něco nebo tě pošlou do nemocnice a pak zažiješ peklo na zemi!

No jo, to se mi řekne. Proti šesti osobám nemám šanci. Navíc, většina z nich jsou muži. Prostě mi nezbývá nic jiného než čekat až to všechno skončí.

Kopanec do hlavy. Na chvíli se mi zatmělo před očima a z očí mi vytryskl proud slz. Divím se, že až teď. Začala jsem vidět hvězdičky. Jakoby mi nestačil vyražený dech který mi vyrazili silným kopancem do zad.

Další kopanec do hlavy. A to už jsme nevydržela. Strašně se mi točila hlava a zmocnila se mě temnota. Poslední, co jsem zaslechla bylo něco typu: ,,Sakra! Je po ní! Dělejte, zdrháme!“ a pak jak nějaká skupina lidí běží pryč. Potom už jen tma.

Předchozí kapitola x Další kapitola

Shrnutí povídek

Autor: Tillien (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celebrita {4.Kapitola}: