Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celebrita {2.Kapitola}

10.07.2009 (11:00) • Tillien • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1875×

2. Kapitola - Pozdní příchod

Zděšeně jsem sledovala stále se přibližující a zvětšující se davy ‘fanoušků’. 

,,Sakra proč se tak rychle přibližují??!” Řval ve mně hlas plný paniky. To jsem vážně až TAK mimo že se ještě ptám? No jasně, že je to tím, že jedeme autem. A auto se snad hýbe. To je logické.

Opět jsem se musela začít uklidňovat. Nádech, výdech, Nádech, výdech. Nádech, výdech. Pořád dokola. Můj srdeční rytmus se značně zpomalil. 

,,Bude to jako vždy. Prostě projdeš a budeš je ignorovat. Popřípadě se usměješ nebo něco podepíšeš. Nic novýho. Prostě jako vždy. Navíc, tady je snad desetkrát méně lidí než jinde tak co. Není na tom nic těž….“

Uklidňovací proces, který mi opravdu pomáhal opatrně přerušila Nicol. Ví, že je to pro mě těžké a chápe mě. Ale ani její opatrný tón mě dokáže pořádně vyděsit. Navíc ještě když jsem se snažila se uklidnit. Proto jsem nadskočila když se ozvala.

,,Kris, vystupovat. Jsme tu.“ A všechno o co jsem se dosud snažila bylo v tahu. Tep mi výrazně zrychlil až jsem se bála, že se mi srdce prodere hrudníkem ven. Krk mi ucpal knedlík těch největších rozměrů a já na Nicol dokázala jen čumět s vykulenýma očima.

Začal jsem panikařit. Dech se mi zrychlil tak, až by někdo řekl, že jsem právě uběhla maratón.

Nicol mě opatrně chytla za ruce a lehce v povzbudivém gestu mi je stiskla. ,,No ták Kris, to bude v pohodě. Snaž se na ně nemyslet. Představuj si, že jsme někde….třeba na nákupech spolu a nikde kolem ani noha ano? Budu tu s tebou. My ubudeme s tebou.“ Přitom mrkla na Matta a ten se na mě povzbudivě usmál.

,,Díky Nic. Už je mi trochu lépe. Díky vám oběma. Jste to nejlepší co mám.“ Usmála jsem se pro změnu teď zas já na ně. Původně jsem to řekla jen aby si se mnou nedělali starosti, ale po chvíli jsem si uvědomila, že je to vlastně pravda. 

Dech se mi pomalu zpomaloval a tak i tep. Knedlík se dal na ústup o poznání rychleji. Bylo mi opravdu podstatně lépe.

A k tomu druhému – vlastně třetímu, no – tvrzení. To je snad víc než pravda. Jestli něco takového vůbec je. Oni jsou to nejcennější, nejlepší a dalších mnoho nej. Jsem jim strašně moc vděčná, co všechno pro mě dělají. To se snad ani nedá vyjádřit slovy. Ne, špatně. Ono se to vyjádřit slovy stoprocentně nedá. Stejně tak jim dlužím mnoho věcí. Napadá mě, jestli vůbec budu schopná jim to někdy splatit. Pochybuju. To bych musela žít ještě další živ….

Z mého zamyšlení mě vytrhlo až prudké otevření od auta a pohled na ty zástupy lidí s foťáky a mobily s foťáky netrpělivě čekajíc, než konečně vystoupíme.

Ztuhla jsem, opět.

Nicol mi pevně stiskla ruku – nebo nejdřív já jí? Je to možné – a naznačila Mattovi, aby šel první. Ten po mně hodil starostlivým pohledem a pak vystoupil. Dalo se na přesný okamžik poznat, kdy ho jeho fanynky zahlédli protože přesně v ten moment se ozvaly slastné povzdechy a hned na to ohlušující řev který až trhal uši. To nebyl řev, to byl přímo hysterický jekot.

,,Chudák Matt, ty mu snad nikdy nedají pokoj." Problesklo mi hlavou a musela jsem se tiše zasmát. On Matt byl považován za tzv. “sex symbol“. Vyhrál mnoho cen typu nejatraktivnější, nejroztomilejší atd. atd. atd. muž - v jeho případě spíše kluk – USA. Nebylo divu proč ty povzdechy a hysterický jekot. Ale dámy mají smůlu. Matt má oči jen a pouze pro Nicol.

Letem světem proudí všelijaké drby jak žárlím, že mám na Matta zálusk, vydržím jim věčně dělat křena jen abych byla blízko něj a podobné hovadiny které už mi nesnesitelně lezou krkem. 

Ano, Matt je velmi hezký kluk, to musím uznat – opálená kůže, vypracovaná postava, do půlky čela dlouhé blonďaté vlasy, roztomilý úsměv. Zářivě bílé zuby….-, ale pro mě byl a stále je něco jako o rok starší brácha. Líbí se mi – to snad každé holce -, ale mám k němu vybudovaný spíše sourozenecký vztah než vztah jako k příteli. Někdy si dokonce říkáme “brácha a ségra“.

O to víc mě štvou ty pomluvy. Před očima se mi zjevili všechny ty reality-show kde se nás ptali, jak to doopravdy mezi námi třemi je, ale tisk to samozřejmě podal tak, jak se mu zlíbí takže Matt Nicol se mnou zahýbá a prý jsme byli přistiženi v jedno hotelovém pokoji, v posteli a v polovině…..vy víte čeho. Hlavně že mi tři o tom nic nevíme. 

Jakmile jsem si na to vzpomněla, pohltila mě obrovská vlna vzteku. Začala jsem funět.

,,Kris, klid. Jdeme, pojď. Ukážeme jim, že jsme jako milovaní sourozenci a né nějaký milostný trojúhelník.“ Zlatá Nic, ta ví, jak na mě.

Nádech, výdech. Nádech, výdech a můžeme jít.

Stále držíc jednu mou ruku Nic vystoupila z auta a mě z něho vytáhla taky. Nasadili jsme úsměv alá “tak tady jsme! Vyfoťte si nás!“ a ve společném poloobjetí – každá jednu ruku ovinutou kolem pasu té druhé – jsme si to kráčeli do příjmací kanceláře. Jak už jsem se – snad – zmínila, pár dní tu budeme studovat a tak je potřeba se zapsat – samozřejmě už o nás všichni minimálně týden dopřed věděli, ale musíme se ohlásit, vyzvednout si učebnice apod...

Ani nevím jak se mi to povedlo, ale všejsem úspěšně ignorovala. Sem tam jsem něco podepsala, s někým se vyfotila, ale jak mi řekla Nic. Představovala jsem si, že jsem společně na nákupech a nikde kromě prodavaček ani noha. Pomáhalo to. Ani jsem se nenadála, už jsme stáli před dveřmi příjmací kanceláře.

Všichni studenti už byli ve svých třídách protože jsme záměrně přišli pozdě abychom měli alespoň na chvíli od všech klid. Ani jsem nepostřehla kdy zvonilo. Dokonce i můj otec byl pryč. Akorát jsem postřehla jak mi do uší šeptá – z toho mi přeběhl mráz po zádech – ať se chovám slušně jinak si to odnesu. Pak se jen rozloučil - jestli se tomu tak dá říkat – a zmizel. Díkybohu.

Vstoupili jsme do kanceláře a já si všimla za pultem sedící postarší paní s šedivými vlasy a milým úsměvem. To by byl přímo zázrak kdyby tu někdo nevěděl že přijedeme.

,,Ahoj děti! Jsem ráda že vás vidím. Už jsme se všichni nemohli dočkat až přijedete. Dokonce i učitelé! Je to taková pocta pro naši školu! Vážně si toho moc vážíme….“ Nemělo smysl jí dál poslouchat. Pořád jedny a ty samé kecy dokola a dokola – jaká je to čest, jak jsme úžasní apod. Upřímně, pochybuju že se nějaký/ká kyselý/lá profesor/ka těší na příjezd tří ‘Hollywoodských hvězdiček’, aby mohli vyrušovat výuku dotáčenímnějakého praštěného a naprosto nepotřebného filmu pro teenagery. 

Po nekonečně dlouhém tlachání na účet našich osob, které jen tak mimochodem neotravovalo jen mě nám KONEČNĚ dala všechny potřebné učebnice, plánek školy, dokonce se nám nabídla že nás provede po škole což jsme ihned odmítli a řekli něco v tom smyslu že rádi hledáme….prostě jsme plácli nějakou blbost a po nekonečném rozmlouvání nám ještě strčila do ruk jakýsi papír kde se nám mají podepsat učitelé a poté jí ho máme donést. 

Oddechla jsem si když jsme konečně vyšli z té zpropadené příjmací kanceláře, tedy spíš od té zpropadené ženské co sedí za pultem v příjmací kanceláři. Společně jsme se vydali napříč naší nové škole. Jelikož zbývalo ještě asi 20 minut do přestávky a ani jednomu z nás se do své třídy nechtělo – samozřejmě, Nicol a Matt mají všechny hodiny společné a já alespoň s jedním z nich maximálně tu polovinu. 

Podle plánku jsme byli v samotném středu školy když jsme se ocitli ve velké hale kde zřejmě většina studentů této školy tráví přestávky. Je to tu pro to přímo stvořené. Mnoho laviček, několik automatů na jídlo a pití, uprostřed byla dokonce i nemalá fontána kde se musí krásně sedět a….dejme tomu třeba se učit. Sednete si na kraj fontány kde jste v bezpečné vzdálenosti od stříkající vody, posloucháte ji téct – dokonce je tam i mini-vodopád - prostě pohoda, klid. Pro učení místo jako stvořené. Ovšem bylo mi jasné že by se tu nikdo nic nenaučil, určitě tu bývá celkem rušno a hluk a tak by to musel být nadlidský výkon do sebe něco dostat. 
Dokonce tu byl i takový mini-bufet kde si mohli studenti jak vidím ve výloze koupit sešity, různé psací potřeby, papíry, štětce, ale taky i jídlo a pití.

Automaticky, už prostě ze zvyku jsem si to rázovala k fontáně a sedla si na její okraj. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do poklidných zvuků vody. Mohla bych to klidně porovnat s relaxačními zvuky. Najednou prostě všechny mé starosti a negativní myšlenky odpluli ani nevím kam a já je ani nechtěla hledat. K čemu taky.

Cítila jsem se podivně klidná a snad i…..šťastná? No, to se mi jen zdálo. Šťastná jsem se necítila už pár let. A poravdu šťastná jsem se necítila od doby…..vlastně ani nevím. Že by od toho kdy jsem se dostala do dětského domova? Ne, to ne. Opravdu šťastná jsem nebyla nikdy. Ani když jsem ještě byla se svými pravými rodiči. Prostě nikdy. Ani nevím jestli takový pocit vůbec existuje. 

Otevřela jsem oči a….vida, stále jsem nenašla cestu k negativům, starostím, strachu. A ani jsem ji nehledala. Tohle mi vyhovovalo. Bylo to…..krásné? Ne, to není to správné slovo…Bylo to…příjemné. Ano, to je ono. Bylo to příjemné.

Periferním viděním jsem napravo ode mě zaznamenala drobný pohyb. Otočila jsem oči tím směrem, ale to jsem neměla dělat. 

Naskytl se mi pohled na Matta sedícího na lavičce a Nicol sedící jemu v klíně. Oba si vzájemně koukali do očí, cosi – zřejmě si vyznávali svou nehynoucí lásku, co já vím – si šeptali a nakonec se i políbili.

A to už bylo i na mě moc. Negativný myšlenky, obavy, strach se navrátili s ještě větší intenzitou a navíc si přivedli kamarádku. Depresi. 

Raději jsem od nich odvrátila zrak protože kdybych se tam i nadále koukala, nemuselo by to s mým duševním zdravím dopadnout dobře. Pohltila mne Teutona která mi stále a bez přestávek dávala najevo že jsem sama. Naprosto sama a že nemám nikoho kdo by mě měl rád. Kdo by mě miloval. Nikoho, kdo by mě chtěl jinak než jako kamarádku, šlušku, děvku apod.. Nikoho, kdo by se o mě bál, zvedl mi náladu když t zrovna potřebuju – jako třeba teď – atd….

Jsem sama, naprosto sama a mám jen dva mě velmi blízké kamarády kteří mi sice pomohou a jsou tu pro mě, ale často – velmi často – mě nevědomky ničí a trhají na kusy.

Nemám ani mámu, ani tátu. Jen dva kruté – slabé slovo – adoptivní rodiče kteří mne adoptovali jen proto, že ve mně viděli zisk. Viděli ve mně peníze a můj drahý tatínek mě v noci občas navštíví aby si užil. 

Ach, jaké to já mám ale štěstí. Jsem přímo ten nejšťastnější teenager na světě (myšleno ironicky).

„Jo holka, mohla bys být. Zná tě skoro celý svět a teď natáčíš svůj druhý f…-„

Najednou se ozval ostrý, pronikavý zvuk při kterém jsem pořádně nadskočila, až jsem skoro spadla do té fontány. Chvíli mi trvalo, než můj osamělý mozek pochopil, co vydává ten odporný zvuk.

Zvonek. Zvonek ohlašující konec hodiny a začátek přestávky. 

Pro mnohé vysvobození, pro mne začínající peklo na zemi.

Předchozí kapotila x  Další kapitola

Skrnutí povídek

Autor: Tillien (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celebrita {2.Kapitola}: