Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celebrita {11. kapitola}

27.05.2010 (07:45) • Tillien • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 28637×

11. kapitola – Boj

Jak to minule skončilo?

Znovu jsme se vydali na cestu, když v tom Edward ztuhl. Jakoby zkameněl a přede mnou stála dokonalá socha.

A pak jsem si všimla výrazu v jeho tváři. Už jen díky tomu mi přeběhl mráz po zádech.

Tvářil se strašně hrozivě, jakoby chtěl někoho zabít a koukal někam do dálky, zuby vyceněné. Vydedukovala jsem z toho jedno a automaticky taky ztuhla.

Něco je setsakramensky špatně.

Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem to ucítila.

Dva rozdílné pachy, které na sto procent nepatřily nikomu z Cullenů.

A jak to pokračuje? Čtěte dál.

Stála jsem tam jako přimražená a přesto se mi z hrdla vydralo hrozivé varovné vrčení, až jsem se sama sebe děsila. Bylo to automatické, ani jsem na to nepomyslela – šlo to samo.

Můj čich byl tak dobrý, že jsem mohla odhadnout směr, kterým přichází. Oči jsem zabodla do bodu, kde jsem tušila jejich příchod a vyčkávala. Byla jsem ochromena strachem, ale malá část mého nového já se chtěla rozeběhnout a oba upíry roztrhat na kusy. Samozřejmě, že jsem se toho pocitu děsila.

A pak jsem je uviděla. Zatím jen siluety, ale i tak jsem dokázala rozpoznat, že jeden z nich je vysoký, svalnatý muž. Postavou by se mohl rovnat Emmettovi. Vedle něho kráčela o hlavu menší žena. Odhadovala jsem, že bude jen o kousek vyšší než já. Podle siluety vypadala velmi hubená, hubenější než já, ale zase neměla tak dlouhé vlasy.

Chtěla jsem něco dělat, ale nemohla jsem nic. Jen sledovat, jak se k nám rychlým krokem blížili. Už jsme je měli pěkně na dohled. Mohla jsem si je pořádně prohlédnout. Třeba nebudou zlí, třeba přišli jen tak, na pokec, tak se nemusím bát. Ale to by se Edward netvářil tak hrůzostrašně. Sakra, on vlastně čte myšlenky. Takže to nebude nic dobrého. Podívala jsem se na toho muže, ten mi totiž připadal jako mnohem větší nebezpečí, než ta žena. Přibližoval se se zlověstným úsměvem, který nevěstil nic dobrého.

Rentgenovým zrakem jsem si ho prohlédla od hlavy až k patě. Vlasy měl černé jako havraní křídla. Kterýkoliv model by mu je záviděl. Pod rozházenými vlasy měl karmínové oči, skoro stejné jako já, jen malinko tmavší. Oblečení, co měl na sobě, vypadalo velmi staře, na místech bylo trochu roztrhané. Přesto byl pořád svým způsobem krásný a přitažlivý. Mě se ale instinktivně hnusil. Vycházela z něho taková hrozivá aura.

Po jeho boku kráčela ta žena. V obličeji se jí značilo zhnusení, které jasně směřovalo k tomu muži s karmínovýma očima. Ale co na ni bylo velmi zvláštní, ona je měla zlato–červené. Takže už je pár týdnů na světě a pije krev zvířat. Zřejmě.

Okolo obličeje s poměrně výraznými rysy se jí v prstýncích vlnily hnědé vlasy až k ramenům. Vypadala starší, tak na 20, možná i víc. Nenápadně přešlapovala a posouvala se směrem ke mně. Pryč od toho muže.

Už dávno došli až k nám – stáli jsme sotva 2 metry od sebe a já byla z té blízkosti jasně nervózní. Všechno to ve mně křičelo „uteč“. Ale copak jsem mohla? Něco mě přikovalo k zemi a za žádnou cenu mě to nechtělo pustit. Podívala jsem se na Edwarda, který si zlostně měřil toho muže, a hluboko v hrudi se mu ozývalo vrčení.

Najednou, naprosto bez varování se ten muž vrhl na Edwarda. A já nemohla pohnout jediným svalem v těle. Šokovaně jsem na ty dva zírala a nebyla schopná pohybu.

Nastal boj. Boj o život osoby, na které mi strašně záleželo, a já se nezmohla na nic, než jen na zírání jak bojoval o život. Vypadalo to, že ten neznámý muž měl jasně navrch. Edward sice uměl číst myšlenky, ale jeho něco stejně jako mě přikovalo k zemi a nemohl se hnout z místa. To mu o dost stěžovalo možnost si chránit krk.

Přála jsem si, abych tam nebyla. Abych neviděla, jak mi ho zabíjí před očima.

Chtěla jsem, abych se nikdy nenarodila. Tohle vše se dělo jen kvůli mně. Kdybych neutekla, nemusela bych se teď dívat, jak se Edward čím dál víc přibližuje smrti. Nevím jak, ale najednou jsem se ocitla několik set metrů od nich. To něc,o co mě doteď drželo přikovanou k zemi, povolilo a já zbaběle utekla. Neviděla jsem je, ale slyšela, jak bojují. Když jsem pozorněji zaostřila, spatřila jsem tu ženu. Smutně se na mě podívala.

„Počkej tady. Nikam nechoď, jdu tomu zlatookému pomoct.“ V tu chvíli se ozval křik. Bolestivý křik Edwarda. Chtěla jsem ji říci: Rychle, jdi, ale ona už zmizela za ním. Byla jsem ještě nervóznější než jindy. Pokoušela se o mě mrtvice.

Na chvíli se ozvalo praskání stromů, další řev a vrčení. Zvuk, jako když do sebe narážejí dvě skály. Pak se nic nedělo a po chvilce se vzduchem začal šířit štiplavý kouř. Jako nějaká chemická látka. Ne, jako kdybyste pálili karamel a cukrovou vatu. Takový ošklivý štiplavý zápach. Ale zároveň příjemný, kvůli těm podtónům.

Ta žena zase přišla a podívala se na mě pohledem, kterým se dívají doktoři, když už je pozdě. Zachvátila mě panika a já zavrávorala pár kroků zpátky. Jako kdyby mě tím pohledem popálila. Najednou bylo mé srdce nějaké prázdné a já nechápala proč. Bolelo to.

„Je mi to líto… Zachránila jsem ho, možná bude i žít. Teď je něco jako v upířím komatu. Ten upír, Ivan, je mrtvý. Zabila jsem ho, roztrhala na kusy a spálila. Nemusíš se bát.“ Spadl mi velký kámen ze srdce a to jakoby znovu ožilo. Už jsem se necítila zas tak prázdná, ale i tak mi bylo na nic.

Okolo mě se začínala pomalu vznášet smutná melodie. Ta dívka se také podivila.

„Co to? “ Pak se ale vědoucně usmála. Co to bylo, si však nechala pro sebe.

„Pokud chceš odejít, pojď se mnou. Nebo tě vezmu, jak budeš chtít. Jsem Nathalie.“ Koukla jsem se směrem, kde leží Edward a pomalu nevnímala smysl jejích slov.

„Ty ho chceš vidět viď? Naposledy.“ Kývla jsem. A ona mi beze slov podala ruku. Já ji přijala a nechala se vláčet směrem, odkud byl ten zápach cítit nejvíce.

Najednou jsem klečela u něj. A držela ho, hladila po vlasech. Nehýbal se.

„Edwarde, Edwarde,“ zašeptala jsem. „Teď nemůžeš odejít. Nesmíš.“ Začala jsem brečet. Spíše jsem ze sebe vydávala jen vzlyky, žádné slzy. Zase.

Žil. Pokud se to tak dalo nazvat a takhle skončil jen díky mě.

Najednou mi došlo, že za chvíli by se tu měla objevit Alice s ostatními. Měli by si přijít pro Edwarda. Takhle můžu nepozorovaně zmizet z jeho života. Takhle se bude mít lépe.

Beze mě. V bezpečí daleko ode mě, od zdroje nebezpečí a pohrom jako jsem já. Když zmizím tentokrát tak, aby mě nikdy nenašli, bude v pořádku. Beze mě.

Naposledy jsem ho pohladila po tváři a největší rychlostí, co jsem kdy mohla vyvinout, jsem běžela pryč. Nathalie se hnala za mnou. Po chvilce jsem zpomalila, aby mě stihla.

***

Svět se ani nenadál a už uběhl den. Dvě dívky dorazily do krásného místa daleko od ostatní civilizace.

A tak ubíhal čas.

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

Jen ona dívka jménem Kristine. Seděla a koukala do zdi. Už několik měsíců se ani nepohnula. Ale druhá dívka, Nathalie, se rozhodla vytáhnout ji někam ven. Měl se konat velký filmový festival, ale také výstava módy, aut a tance - hlavně tance. Prostě všeho ve světě showbyznysu. Tento den měl zamíchat jejím životem jako nikdy. Pořád ho viděla. Jeho bezvládné ležící tělo. Jak se nad ním sklání. Nakonec podlehla naléhání Nathalie a jela s ní. Natalie ji navlékla do nádherných letních šatů a obě vyjely vstříc novým zážitkům…