03.05.2010 (07:30) • Tillien • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1575×

10. kapitola – Cesta domů? Ne, šok za šokem

Jak to minule skončilo?

„Pojď. Vrátíme se domů. Všichni už jistě netrpělivě očekávají mou zprávu o tobě.“ Jak hezky to znělo a ještě k tomu od něj. Nešlo to se neusmát. Odtáhla jsem se od něj a poprvé za několik let jsem pocítila naději. Naději na nový a bezbolestný život.

Oplatil mi to ještě zářivějším úsměvem, že jsem měla pocit, že se mi podlomí kolena. Co to se mnou je? Raději jsem se zadívala na les. Vykročila jsem k němu a tím udělala krok k mému novému domovu.

Do místa, kde patřím. Doufám.

A jak to pokračuje? Čtěte dál.

Chvíli jsme šli a potom se dali do běhu. Ta bolest v krku byla nesnesitelná, ale nechtěla jsem ji utišit dalším nevinným člověkem. Nechci být monstrum. Nechci zabíjet lidi.

„Edwarde…“ prolomila jsem ticho - slyšet bylo jen naše oddechování a běh.

„Ano, Kristine?“ opáčil.

„Je jiná možnost než zabíjet lidi?“ řekla jsem a sklopila oči.

„Samozřejmě. Jak jsi‘s asi všimla, máš karmínově červené oči. Já, Carliste, Esmé… prostě celá naše rodina je máme zlaté. Upíři živící se krví lidskou je mají karmínové, ale ti, kteří se živí krví zvířat, ti je mají zlaté. Jako my. Říkáme si “vegetariáni“. Takže je možno se živit zvířecí krví, ale neuspokojí to tolik tvojí touhu po krvi, jako kdybys pila lidskou. Ale aspoň nezabíjíš lidi,“ podíval se na mě.

„Ukážeš mi, jak se loví zvířata?“

„Jistě,“ usmál se. Zastavil se a já s ním. Naprosto nečekaně si stoupl za mě a naklonil se k mému uchu.

„Zavři oči. Zaposlouchej se. Co slyšíš a cítíš?“ zašeptal. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se.

„Tlukot srdce. Zvířecího. Cítím… soba,“ řekla jsem.

„ Následuj svůj instinkt.“

S touto větou jsem vyrazila vpřed. Už ani nevím jak, ale najednou sem se skláněla nad bezvládným tělem soba. Celou tu dobu mě sledoval. Ne tím nepřátelským pohledem jako předtím, ale tak nějak… jinak.

„Takhle?“ zeptala jsem se s drobným úsměvem na tváři. Přikývl a věnoval mi zářivý úsměv, který mi zatajil dech. Zajímalo by mě, co ho najednou tak změnilo.

Celou tu dobu se na mě díval. Také jsem se na něj zadívala, když jsem předtím moc nevěnovala pozornosti tomu, jak vypadá. Samozřejmě vypadal jako anděl, jak jinak. Měl na sobě tmavě modré kalhoty a černou rozepnutou košili. Pod tou látkou košile – od Armaniho, zřejmě Alice – se skrývali svaly a dokonale vypracovaná hruď. Vlasy měl rozcuchané všemi směry.

Usmál se na mě dech beroucím pokřiveným úsměvem tak, jak to umí jen on.

„Půjdeme?“  S úsměvem jsem se za ním vydala.

Byla jsem na sebe náležitě pyšná. Nakonec to nebude tak špatné, lovit zvířata. Musím uznat, že to chutnalo strašně, oproti těm lidem, ale aspoň mě netrápilo svědomí. A to se mi líbilo. Žádné vraždy, žádné zbytečné ztráty na životech.

Šla jsem za Edwardem jako ocásek a omámeně si prohlížela okolí. Nikdy jsem nebyla na Aljašce a ta mě teď naprosto uchvátila. Někomu by se to zdálo jako naprosto obyčejná tundra, ale já co by Kaliforňanka, jsem si sněhu moc neužila.

A pak mi to došlo. Zvláštní, že jsem si toho nevšimla dřív.

„Ehm… Můžu se na něco zeptat?“ začala jsem nejistě.

„Ale jistě, na cokoliv,“ odpověděl mi Edward a tvářil se zmateně. Protože já jsem se tvářila ještě zmateněji, zřejmě.

„Jak to, že to tu tak znáš? Myslím tím, pohybuješ se tu tak, jako bys tu chodil každý den, ani jednou se neohlédneš, nerozhlédneš se a nevypadá to, že bys měl problémy se tu vyznat,“ skončila jsem s proslovem a doufala, že jsem ho nějak neurazila.

„Víš,“ začal s úsměvem. „Hodně toho o upírech nevíš. Nikdy nezabloudíme v lese, vždy dokážeme najít cestu zpět. Máme velmi vyvinuté smysly, jak už jistě víš a dokážeme jít po své stopě nebo dokonce vystopovat jiného upíra,“ zřejmě se bavil, když viděl můj šokovaný výraz – jeho hlas získal takový pobavený podtón . A já jen zírala, neschopna slova. Takže on teď jde po své stopě nebo co? Blbost, já nic necítila.

„Ale musím se přiznat, že to tu znám. Několikrát jsme tu byli na návštěvě a před nedávnem jsme tu i bydleli. Bydlí tu totiž další ‚vegetariánská‘ rodina. Dalo by se říct, že je bereme na způsob bratranců a sestřenic nebo tak něco. Jsme si hodně blízcí.“ Jestli jsem si myslela, že mě to s tím čichem šokovalo, co teprve tohle.

„Aha, hm,“ velmi smysluplná odpověď, že? Potřebuju to vstřebat. Tyhle upíří věci do mě budou muset pumpovat po troškách, jinak mi asi praskne hlava šokem.

Znovu jsme se vydali na cestu a já přemítala, zdali na světě žije spoustu takových ‚upířích rodin‘ nebo existují jen tyhle ty dvě.

„Co já vím, tak znám jen naši A Tanyinu rodinu. To jsou ti, o kterých jsem před chvílí mluvil,“ odpověděl nezaujatě Edward a nic mu na tom nepřišlo divného.

Za to mě jo. Vždyť jsem to neřekla nahlas! Napůl zděšeně a napůl zmateně jsem se na něj obrátila a obočí mi vystřelilo nepřirozeně vysoko. Edward se najednou zatvářil rozpačitě a já měla pocit, že to co chce říct, se mi nebude líbit. Avšak mně se nelíbilo už i to, že mi odpověděl na myšlenky. On je snad čte nebo co? Můžou si upíři navzájem číst myšlenky? Tak jak to, že já nic neslyším?!

„Ano i ne. Ano, umím číst myšlenky a ne, upíři si nemohou navzájem číst myšlenky.“ Já snad sním. Probuďte mě nebo z toho snu dočista zcvoknu a žádný film nakonec nebude.

C-cože to meleš? Šokem jsem celá zkameněla a ani se neobtěžovala mluvit. Když teda čte myšlenky, prosím. Alespoň se nemusím namáhat. Bože! Vždyť to je totální blbost!

„Je tu ještě spousta upířích věcí, které nevíš,“ vzdychl.

Tak mi vysvětli ještě aspoň tohle, protože mě z toho jde hlava kolem.

„Existují upíři, kteří mají zvláštní dary. Některé se projeví až po přeměně, u některých se stane, že se jejich dary projeví už jako u člověka. Ale takových je velmi, velmi málo. Já sám žádného takového neznám, ale vraťme se zpátky k hlavnímu tématu. Někteří upíři jsou prostě talentovaní, a abych řekl pravdu, není jich zrovna málo. Carlisle dosud nezjistil, jak se věci mají, co přesně způsobuje, že určitý upír má takový a takový dar, ale pravděpodobně se s tím každý narodí a pak se buďto přemění v upíra anebo zemře jako prostý člověk,“ řekl a nejistě se na mě podíval. Asi se stejně jako já bál, že se z toho zcvoknu.

„Takže ty máš dar čtení myšlenek,“ shrnula jsem to v jedno a byla jsem ráda, že se můj hlas ani nezatřásl. Byla jsem jako na trní. Přikývl.

„Má ještě někdo z vaší rodiny nějaký… dar?“ zeptala jsem se. Doufám, že to není nějak osobní, třeba mi to ani neřekne. Už jen to, že mi řekl, že čte myšlenky, mi přišlo dost důvěrné. Proč by mi měl říkat, jestli mají i ostatní nějaký dar? Nic mi do toho nebylo. Ach bože, tolik místa v hlavě! Já se opravdu zcvoknu. A vůbec… Kolikrát už jsem to slovo použila?

„Nezcvokneš, neboj. Časem si zvykneš,“ mrkl na mě a zase mě tím vyvedl z rovnováhy. Jak věděl… A jo, on vlastně čte myšlenky. Vážně budu potřebovat čas.

„Celá naše rodina je tak nějak talentovaná.“ Zase jsem přemýšlela nad něčím jiným a on mě stáhl zpátky k jeho rodině a darům. Tak to si teda poslechnu a potom budu jistojistě potřebovat svěrací kazajku a čtyři holé stěny.

„Pokud jde o přímé dary –“ Ony jsou snad i nepřímé dary?

Káravě se na mě podíval. Dobře, už mlčím. Ale ksakru řekni mi, jak mám asi v mysli mlčet? Hm? Frajere… Asi jsem si až moc dovolovala, ale on se jen zasmál, zakroutil hlavou a pokračoval dál.

„Já čtu myšlenky, Jasper vycítí a ovládá všechny emoce, takže s ním si nikdy nemůžeš být jistá, že to, co cítíš, cítíš jako doopravdy.“ V tom mám teda zmatek, eh… cože? Nevšímal si mě a mluvil dál.

„A Alice vidí budoucnost. Ale jsou to velmi subjektivní vize. Jsou založeny na rozhodnutí daného člověka. Vždy se může cokoliv změnit jako mávnutím proutku. Stačí, když se ten někdo jinak rozhodne a celá vize se změní.“ Počkal, až to vstřebám a pokračoval dál.

„A pak tu máme, jak jsi podotkla ty nepřímé dary. Zřejmě to nejsou dary, ale taková, dalo by se říct schopnost. Carlisle je až neuvěřitelně odolný vůči lidské krvi, proto taky dělá doktora. Ale řekl bych, že za tím jsou léta a léta praxe. Esmé dokáže soucítit snad s každým tvorem na Zemi. Rosalie je neuvěřitelně krásná a Emmet má nadpřirozenou sílu.“ Tomu bych věřila, i kdybych to nevěděla. Vždyť je to taková hora svalů! Wow, takže každý z té rodiny má ‚něco‘.

„Já mám nějaký dar nebo schopnost?“ chtěla jsem vědět. Upřímně jsme se toho děsila.

„To nevím. Nemusí se to zjistit hned, třeba na to přijdeš až časem nebo při nějaké příležitosti.“ Anebo taky nemám nic, to je taky řešení.

Znovu jsme se vydali na cestu, když v tom Edward ztuhl. Jakoby zkameněl a přede mnou stála dokonalá socha.

A pak jsem si všimla výrazu v jeho tváři. Už jen díky tomu mi přeběhl mráz po zádech.

Tvářil se strašně hrozivě, jakoby chtěl někoho zabít a koukal někam do dálky, zuby vyceněné. Vydedukovala jsem z toho jedno a automaticky taky ztuhla.

Něco je setsakramensky špatně.

Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem to ucítila.

Dva rozdílné pachy, které na sto procent nepatřily nikomu z Cullenů.

--- TO BE CONTIUED ---

Předchozí kapitola x Další kapitola

Shrnutí povídek

Autor: Tillien (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celebrita {10. kapitola}: