Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Celebrita {1.Kapitola}

13.06.2009 (12:30) • Tillien • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2630×

1. Kapitola - Nový "domov"

Stromů přibývalo. Všude byly stromy. Na každém kroku. Samé jehličnany a občas na mě vykoukl nějaký ten 'listnáč'. Tolik se to tu liší. Místo občasných palem a zahradních keřů les na míle daleko. Všude kolem pro oči příjemná zeleň kterou jsme dlouho, velmi dlouho nespatřila. Obklopovala nás všude.

Příjemná změna. Pomyslela jsem si.

Posledních pět let jsem trávila....pozor....v Hollywoodu. Ano, čtete dobře. V Hollywoodu. Pro někoho ráj na zemi, pro mě peklo a utrpení.

Proč? Jednoduchá to otázka, ale odpověď na ní je poněkud zdlouhavá. Ale prosím....Už od svých dvanácti let žiji se svými adoptivními rodiči v Hollywoodu. Mí praví rodiče zemřeli když mi bylo jedenáct let při tragické nehodě v autě, když do nich narazilo více než 150-ti kilometrovou rychlostí. Od té doby jsem žila v dětském domově nedaleko L.A. Přesněji řečeno, na venkově. Bylo tam v celku příjemně, dokonce jsem si našla i pár kamarádů. Jenže to netrvalo věčně a po roce mě adoptovala 'rodina z Hollywoodu' jak jim má kamarádi říkali.

Mnoho dětí mi to štěstí závidělo, jiné byli rádi že mám konečně domov a to byli mí praví kamarádi. Dokonce i já byla šťastná. Ale to se brzy změnilo. Rok po příjezdu 'domů' začalo to peklo. Rodiče - jestli se jim tak dá říkat - mne tahali po všemožných konkurzech a akcích. Viděli ve mně peníze - co jiného, že? Milovanou dcerušku? V jejich případě? To tak...Ze začátku mne pobízeli, radilis co a jak, hráli šťastné když jsem postoupila, ale po dvou letech je to omrzelo. Začali být hrubí, zvláště 'otec'. Mlátil mě při každém nepovedeném konkurzu. Křičel na mě. Tak i 'matka'. Ta mě však - řekla bych nebila, ale to nebylo bití, to bylo něco horšího - nemlátila. Občas mi sem tam vrazila facku, ale jinak s povýšeným a uspokojeným pohledem sledovala, jak dostávám rány od 'otce' a při každém nadcházejícím konkurzu či podobně mi je zamaskovala tunou make-upu.

Až když jsem dostala svou první opravdovou roli - občas jsem se jen někdo prošla - se to trochu uklidnilo. Hrála jsem v reklamě na jakýsi krém proti akné. Maskéři ze mne udělali takzvanou 'pojebanou zrůdu' o kterou nikdo ani nezavadil pohledem a když jo, zvedl se tomu dotyčnému žaludek.

'Rodiče' se mi smáli, ale dostali své peníze takže mi jinak dali pokoj - to bylo klidná noc, ach.

Ale potom s další neúspěšností se to vše zase vrátilo. Měla jsem stále víc a víc modřin a šrámů - a to nejen na těle. Byla jsem z toho všeho na dně, ale musela jsem se dál snažit - jinak by to bylo ještě horší a to už bych opravdu nesnesla.

Po nekonečném měsíci jsem konečně uspěla - a na plné čáře. Měla jsem ve filmu hrát jednu z hlavních postav. 'Rodiče' se celí tetelili blahem a ještě víc, když se dozvěděli jakou sumu za MŮJ výkon dostanou. Správně bych to vše měla dostat já, ale ještě jsem ani nebylo plnoletá - bylo mi čerstvě patnáct - tak to jako vždy shrábli oni. Ani pochvalu za úspěch jsem si nevysloužila, jen pár večerů a nocí plných klidu, žádných ran a dokonce na mne nikdo nekřičel. A to bylo víc než dost. Má odměna a já byla ráda alespoň za ni.

Bohužel, k mému neštěstí to byla velmi nepěkná role. Měla jsem si zahrát opravdu nádhernou dívku - když mě vybrali tak mi to trochu zalichotilo -, Ahley. Jenže to je strašně namyšlená nána. Barbie. Mrcha. Kráva. Tak bych ji asi vystihla.

Vůbec mi nebylo příjemné hrát tu roli, ale nedalo se nic dělat. Musela jsem se snažit. A bylo to ještě horší než jsem si z počátku myslela. Dokonce jsem si musela projít postelovou scénou - svedla hlavní hrdince přítele. To by ještě nebylo tak strašné proti tomu, co mne čekalo doma.

Za prvé, přednáška o sexu a o tom, že se nesmím nechat nikým zbouchnout či nedej bože někoho svést. Za druhé se mi ještě ten den někdy uprostřed noci poprvé vkradl do pokoje 'otec'a......zneužil mne. K mému štěstí alespoň použil ochranu....

A to se opakovalo. Ze začátku jednou-dvakrát za měsíc, ale postupně se to stupňovalo až to došlo do fáze ve které jsme teď - dvakrát do týdne.

Při vzpomínce na všechny ty nesnesitelné noci se mi žaludek otočí minimálně jednou kolem své osy, mě už velmi známý mráz mi přeběhne po zádech a do očí se mi vrhnou slzy.

,,Nemysli na to, teď ne.....no ták Kris, uklidni se!"

„Jak se můžu uklidnit, když to monstrum jede hned za tímhle autem???!!"

„Nemysli na něj, nemysli na něj. Představuj si třeba....jaké to tam bude, jak tě vezmou." Ušklíbla jsem se.

Aby jste pochopili, právě jedu s 'otcem' - prej potřebuju dohled aby se mi něco nestalo...jasně, je větší pravděpodobnost že se mi něco stane v jeho přítomnosti - který k mému štěstí jede v jiném autě - hned za mnou -, s herci, režisérem, kameramany atd. do malého městečka Forks ve státě Washington kde budeme - ani nevím proč zrovna tam - dotáčet druhý díl onoho filmu a jen tak mimochodem jehož první díl právě s úspěchem vtrhl do kin.

Už mám před očima ty nenávistné pohledy studentů Forkské střední školy - určitě museli vidět ten film když se dozvěděli, že se u nich bude natáčet jeho pokračování. Všichni mě totiž berou - a znají - jako tu namyšlenou barbie a vůbec je nezajímá, jaká doopravdy jsem.

Abych se vám představila, jsem Kristine Whinterson. Je mi 16 let, ale o tom už jsem se zmínila. Díky chování svého okolí a svých adoptivních rodičů jsem hodně uzavřená do sebe a mám velmi malé sebevědomí. Člověk by řekl, že taková Hollywoodská hvězda musí mít velkou dávku sebevědomí. Možná ano, ale rozhodně ne v mém případě. Vždycky, když musím někam na veřejnost, - premiéry, tiskovky atd... - celá se třesu a pomůže mi jedině jeden prášek, který mne dokonale zklidní a já můžu mezi ty blesky a nenasytné paparazzi kteří čekají, až něco vyvedu, neustálé narážky a nedůvěřivé, nenávistné pohledy.

Z představování vám sama sebe mě však něco vyrušilo a já si až příliš pozdě uvědomila, že jsme na místě a má se vystupovat.

Do auta vtrhnul můj otec ^{(pozn. autorky - už mě nebaví tam dělat ty uvozovky :D)}, surově mě chytil za loket a do obličeje mi rychle a potichu zasyčel něco v tom smyslu co mi to tak dlouho trvá a už mě tahal ven z auta. Stáli jsme před malým domkem ve kterém strávím spolu se svým otcem, Nicol a Mattem příští měsíc natáčení.

Nicol a Matt jsou hlavní postavy filmu. Nicol hraje hodnou, krásnou a laskavou dívku a Matt jejího přítele - kterého jsem já jako Ashley svedla - a mimochodem, ti dva spolu doopravdy chodí. Takže jim vlastně budu dělat křena. Nevadí, pořád lepší než trávit svůj volný čas s otcem. Kdo ví co by z toho zase bylo...Ti dva si naštěstí plně uvědomují, že je pro mě bytí v jeho přítomnosti dost těžké a tak mě berou skoro všude s sebou. Jsem jim za to moc vděčná, ani se nedá vyjádřit slovy jak moc. Jsou moc laskaví že to pro mě dělají a nevadí jim to. Jsou to vlastně moji nejlepší přátelé - aby taky ne, žádné jiné nemám...myslím tím nejlepší. Ještě se kamarádím s ostatními herci, ale není to tak silné jako u Nicol a Matta - a já jsem snad jejich nejlepší přítelkyně. Vždy při mně stojí, vtipkují, baví se se mnou a při příležitosti si uspořádat vlastní den, vezmou mě s sebou a dělají jako bych tam nebyla. Já zas dělám že tam nejsou oni. Nechávám jim prostor....to je naše domluva. Opět stokrát lepší nežli být s otcem. Ten se podle mne vždy někde sčukne s nějakou ženskou. Jak jinak...

Mlčky jsem následovala jak mi pár mužů nese dovnitř mé věci a pak ojíždějí. Radši dole nezůstávám moc dlouho, mohlo by se mi to vymstít a skoro vyběhnu schody nahoru do mého pokoje.

Upřímně, čekala jsem něco mnohem horšího. Čtyři zdi a postel, ale tohle...to je proti mé představě ráj na zemi. Dokonce je to lepší než můj normální pokoj v Holywoodu. Je sice pravda že bydlím v luxusním domě, ale na půdě v pokoji obloženého dřevem, s postelí, skříní, psacím stolem pár židlemi, křesel, poliček a pak i s televizí kterou jsem si SAMA koupila. Šetřila jsem na ni opravdu dlouho protože veškeré finance které jsem vydělala z filmu shrábli rodiče.

Tenhle pokoj byl prostorný, světlý a příjemně voněl. Vlastně jako celé širé okolí. Čerstvý vzduch byl všude kolem a mísil se s příjemnou vůni lesa a mokrého dřeva. V rohu pokoji, hned vedle dveří byla nemalá postel s pěkně nadýchaným polštářem a peřinou. V dalším rohu pak byl umístěn stůl a na něm - podržte mě! - notebook s internetem. No páni, já zírám. Na to že jsem si zahrála ve filmu mám doma pokoj přímo mizerný. Proti posteli stála přímo obrovská skříň která zabírala skoro celou stranu pokoje. Pak tu byly ještě takové ty drobnosti jako poličky, obrazy, knihy, rostliny a jiné dekorace.

Ještě jsem tak chvíli stála a zírala na ten - pro mě - luxus a nemohla uvěřit svým očím. Jak ráda bych tu zůstala alespoň rok. Nechci se vracet do toho špinavého malého pokojíčku.

Užívej si dokud můžeš. Napovídal mi tichý hlásek v mé hlavě. A já ho poslechla. Samou radostí jsem skočila na postel a smála se. To je u mne neobvyklé. Ale co. Ten hlásek má pravdu. Musím si užívat dokud můžu. Dokud se tohle místo taktéž nepromění v peklo na zemi.

Koukla jsem se na hodiny. Sedm ráno - ano, jeli jsme sem celé ráno a již dnes - my, herci - jdeme okouknout místní střední školu kde budeme natáčet. Usoudila jsem, že je čas si vybalit svých pár švestek a pak se nachystat. Ve třičtvrtě na osm máme být všichni na parkovišti před školou.

Vybalování mi moc dlouho netrvalo, sama jsem toho měla málo. Jen asi - a to všechno moderní střihy, potisky, všechno - deset triček, tři mikiny a tři svetry, 5 jeanů a k tomu 3 jiné kalhoty, dvě vesty, dvě bundy, pak nějaké šatičky, kraťasy a několik párů bot. Ovšem všechno tohle oblečení patří Ashley. Taktéž ta obrovská krabice plná šminků, kartáčů, hřebenů, laků na vlasy a všemožné kosmetiky. To ještě nepočítám všechny ty klobouky, čepice, náušnice, šperky, luxusní a nejnovější kabelky a batohy a jiné doplňky.

MOJE věci jsem měla vybaleno za 3 minuty. Pět obyčejných triček, dvě mikiny a jeden svetr, 3 jeany, dvoje tepláky, jednu bundu, dvoje botasky a jedny slušnější boty. Potom ještě několik knih a podobné věci určené ke krácení času.

MŮJ osobní majetek byl snad ještě mizernější - tedy ta část co jsme měla s sebou - jedny stříbrné náušnice a k nim řetízek po mamince, jeden taktéž stříbrný prstýnek který jsme si koupila asi před rokem, blok plný pokreslených i prázdných - těch byla většina - papírů, výtvarné tužky s pastelkami - ano, ráda kreslím a myslím že mi to i jde. Pak ještě jedna čelenka, pilník na nehty, jedna obyčejná kabelka a batoh, peněženka s malou hotovostí , několik léků - mezi nimi i moje 'uklidňováčky' - a nakonec to nejlepší, ten nejnovější mobil. Je to spíš majetek Ashley, ale studio usoudilo, že je zbytečné abych měla několik čísel tak mi ten mobil věnovalo pouze s tím, že ho budu nosit pořád u sebe. Celkem příjemný dárek.

Koukla jsme se na hodiny. A jéje, mám už jen čtvrt hodiny času. Rychle jsem popadla Ashlein kufřík s kosmetikou a pádila k zrcadlu - vedle stolu s notebookem byl další menší stolek se zrcadlem. Ale opravdu malý.

Ještě jsem vám neřekla jednu celkem zásadní informaci. Když jdu ulicemi v civilu, skoro nikdo mě nepoznává. Samozřejmě ve velkých městech kde jsou paparazzi na každém kroku to není možné, ale v menších městech jako je třeba tohle mě opravdu skoro nikdo nepozná.

Ashley totiž nosí na rozdíl ode mě na obličeji tunu make-upu - já to nemám potřebu, po mamince mám pěknou a zdravou kůži, proto se pokouším pro Ashley vybírat nějaké make-upy co moc neškodí pokožce - a dokonce má i jiné vlasy. Já jsem přírodní bruneta a ona blondýna. Odmítla jsem si kvůli tomu nabarvit vlasy a tak musím nosit paruku. Je to pro mne výhodnější než si barvit vlasy na tu - opět pro mě - nepřirozenou barvu.

Je to ovšem velmi náročné na čas. Než si sepnu všechny své husté dlouhé - asi do půlky zad - hnědé vlasy, nasadím si takovou tu....no dyť víte, aby ty vlasy drželi :D a zajistím paruku, trvá to minimálně čtvrt hodiny. Dneska jsem to stihla v rekordním čase - třináct minut. Teď už jen namalovat a hotovo.

Půl osmé a sedm minut a já jsem hotová. Dokonce už i oblečená. Doufám, že jak jsem spěchala tak jsem nic nezvorala. To by mi bylo podobné. Skontrovala jsem se v zrcadle, ze všech stran kam jen vidím a vypadá to, že je vše v naprostém pořádku.

Nečekaně, až jsem nadskočila mi do pokoje vlítla rozzářená Nicol. Ta se má, tu mají všichni rádi. Mě obdivují leda ty nafintěný parády.

„Kris, jseš hotová?" Sjela mě pohledem. ,,Vidím že jo, tak pojď, svezeme tě autem, stejně bys to jinak nestihla a to by byl průser."

,,Jo, díky moc." Usmála jsme se na ni. Musela jsem se hodně přemáhat. Přeci jenom mě čekají všechny ty urážky, pohledy a nedej Bože i něco horšího.

Vyrazila jsem za Nicol a ani jsem se nenadála, už jsem seděla v Mattově autě. Otec už samozřejmě - díky Bohu - odjel. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Několikrát dokud jsem se neuklidnila. Otevřela jsem oči a pohled mi sjel na parkoviště plné studentů čekajíc na náš příjezd.

Bože zabij mě.

Další kapitola

x

Shrnutí povídek

Autor: Tillien (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Celebrita {1.Kapitola}: