Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 25. kapitola

02.07.2011 (21:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2192×

25. kapitola - Šlápnutí vedle

Demetri

Vždycky jsem se rád pral, v kádi na vodu nebo v pračce. Ne, dělám si srandu. Myslel jsem klasické rvačky, pěst na pěst. Už jako člověk jsem se musel potýkat s muži, kterým jejich drahé ženušky nasadily se mnou parohy.

Rvačky s novorozenými byly však moje nejoblíbenější. Novorození byli silnější, a tak nehrozilo, že by udělali něco tak bláhového - jako se například vzdát. Měli však jednu slabinu. Blbost! Nepřemýšleli o strategii nebo o udržení se naživu. Šlo jim jen o pocit boje, a pokud měli i dostatečný důvod, byli v sedmém nebi.

Soutěžil jsem s Alecem a Emmettem o to, kdo jich zabije nejvíc. Zatím vedla Esmé.

Překvapil mě Jasper, který byl v boji velmi zkušený. Měl smyslné pohyby, jako indická tanečnice. Chyběl mu už jen závěs kolem těla. Nejvíc mě však fascinovaly jeho vlasy. Měl je nagelované do kohouta. Musel používat Taft, protože mu drželi parádně a kdekomu málem i vypíchl oko. Takže reklama na gel, který zřejmě používá, nelhala, když se tam ten frajer projížděl autem a jeho ježek prořízl střechu. Pořídím si ho taky, rozhodl jsem se a přemýšlel, jestli si koupím pro normální vlasy nebo odbarvené. Esmé mezitím navýšila skóre. Buď je to převlečený chlap za ženskou nebo ráda posiluje... s Carlislem.

Díky své nepozornosti mi jeden z armády napálil velkou bombu do nosu a pokusil se mi odtrhnout nohu. Neměl jsem chuť ze sebe dělat Žofrého, a tak se ho okamžitě zbavil.

„Demetri!“ vykřikla Alice. Střelil jsem k ní pohledem a viděl její zničený výraz.

„Pozor!" Otočil jsem se právě včas, aby se mi jedna pidi holka mohla zakousnout do paže. Svatá kráva, to vůbec nebolelo.

„Ehm, ehm, děvče? Tuhle mám dřevěnou." Pustila ji, zmateně se na ni podívala a slintala na druhou ruku. „No jo, tahle je zas polystyrenová." Jak by řekl Alec, čuměla jako...

Rozeběhl jsem se, jak nejrychleji jsem dokázal, k vile. Když jsem dorazil na místo, Edward se rval se zrzkou, Bella se schovávala za stromem a jeden upír byl zakouslý do mojí rošti.

„Né!“ zakřičel jsem a odtrhl ho od ní, vzápětí mu oddělil hlavu od těla a poručil Belle, aby nenechala tu hlavu přirůst zpátky.

Eri ležela na zemi a nejevila žádné známky života. Dostal jsem obrovský strach, že je pozdě. Nestihl jsem to. Zemřela.

Sklopil jsem hlavu dolů a nemohl se s tím faktem vyrovnat. Z nenadání sebou mrskla a bolestně vykřikla. Její bolest jako by se přenesla na mě. Měl jsem pocit, že znovu procházím přeměnou. Místo mě jí právě procházela ona.

Vzal jsem ji do náruče a odnesl do vilky, do jednoho z pokojů. Položil jsem ji na postel a sedl si k ní.

Věděl jsem dopředu, že tohle budou moje nejdelší tři dny v životě.

Celé ty dny jsem byl Eri na blízku, díval se, jak se svíjí v křečích, křičí zoufalstvím. Nikdy jsem si nemyslel, že se o někoho můžu tak bát. Po celou dobu své promrhané věčnosti jsem myslel jen na sebe a kraviny, co jsme prováděli s Alecem a Felixem Arovi. A teď? Krucinál! Kdybych měl přistoupit na něco, co by se jen byť podobalo svatbě, aby přežila, udělal bych to.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a pohladil ji po vlasech, které po uběhlých třech dnech vypadaly jako účes na Halloween.

„Vsadím se, že je jí to mentálně ukradený,“ řekl Alec, jakmile vlezl do pokoje s nějakým stříbrným kufříkem.

„Momentálně,“ opravil jsem ho, „říká se momentálně, ne mentálně.“

„Vždyť říkám mentálně,“ řekl a naznačil, že blbě slyším a posadil se k Eri na druhou stranu, otevřel kufřík a vyndal černou tužku na oči. Už už chtěl něco Eri nakreslit na obličej, když jsem ho zarazil.

„Co to děláš?“

„Čertíka. Až se probudí, bude jí to moc slušet,“ zazubil se.

„To nemyslíš vážně,“ podotkl jsem.

„Tss. Jak myslíš, no. S tebou je sranda jak s mrtvým.“ Schoval tužku do kufříku, pro tentokrát vytáhl gumičky a začal dělat Eri copánky.

„Má smysl se tě ptát, proč to děláš?“

„Hm, ne, puso.“ Poslal mi vzduchem pusinku.

„No tak, Demetri, ona to zvládne. Měl by sis dělat jiný starosti.“ Tázavě jsem se na něj podíval.

„Už se jí nikdy nezbavíš, kámo. Bude to tvá nejdelší věčnost, kterou zažiješ.“ A já ji chtěl zažít, moc.

„Zahrajeme si něco? Děsně se nudím. Co třeba Člověče, nezlob se. Můžeme použít Eriky panděro jako podložku.“

„Alecu, nezlob se. Nemám náladu. Chci tu být, až se vzbudí,“ argumentoval jsem.

„Dobře, když na mě v tomto mžiku nemáš čas, tak jdu jinam,“ řekl a sebral se a mířil ke dveřím.

„V tomto okamžiku,“ opět jsem ho opravil. Usmál se od ucha k uchu a nasadil nevinný kukuč.

„Ty to děláš naschvál, hm?“ Sundal jsem Eri botu a mrsknul ji po něm. Pako, zasmál jsem se a na jednu stranu byl rád, že ho znám.

Alec byl číslo sám o sobě, většinou na zabití. Byl však pro mě i kámoš a měli jsme za sebou dlouhou společnou historii. Mám ho rád, přiznal jsem si.

Pro Arův svěží dech! Došlo mi, že už i já trpím Alecomanií.

Erika

Čekala jsem bolest v podobě vrtání zubů, ale bylo to daleko horší. Cítila jsem se, jako když někdo vezme nůž, a pak si hraje na Ano, šéfe. Řezné rány mě pálily, dusily, pronikaly do morku kostí. Bolest byla daleko horší než ta, kterou jsem cítila při útoku Jane. Ach Jane, tys byla procházkou v růžové zahradě.

Proměna byla nekonečná, už jsem popravdě neměla o čem sama se sebou diskutovat. Ať to kurník skončí, modlila jsem se.

Připadalo mi, že jsem mimo už několik měsíců. Byla jsem ve tmě a dívala se do ní, občas mnou projely obrovské vlny bolesti, připomínajíc lámání kostí. Jako by nestačilo, že mi bylo vedro jako na bezvadném koncertu Evy a Vaška.

Když jsem se několikrát pomodlila, slíbila, že nikomu nebudu lhát, podvádět, ani krást pod podmínkou, že tohle skončí, všechno ustalo. Vrtání zubů ustalo. Nože se zřejmě otupily a tma se proměnila ve světlo. Oheň zmizel, stejně jako moje sliby. Díky bohu.

Otevřela jsem oči a civěla do dřevěného stropu. Viděla jsem každičký detail. Tohle bylo daleko lepší, než být obluzená vínkem od strejdy Bořka, říkala jsem si v duchu a pomalounku se posadila. Chtěla jsem si zpívat písničku od Káji Gotta Být stále mlád, ale začalo mě bolestivě pálit v krku. Měla jsem hroznou žízeň a až po chvilce zaslechla ozývající se hlasy odněkud ze zdola.

„Přesně tak, je to tvoje vina,“ zavrčel Demetri. Můj Demi. Moje Jahůdka.

„Kašli na to, Demetri,“ varoval ho Edward. Ne můj Edward. Bellin Edward. Ale proč mu Dem cpe nějaká vína?

Snažila jsem se rozvzpomenout, co se stalo. Zaútočila na nás Victoria s Rileym. Riley je upír, kousl mě, proměnil. Chcípák jeden!

„Říkám ti, Demetri, ovládej se,“ varoval ho Edward.

Co se tam děje? Já to víno za ně klidně vypiju, beztak mám žízeň. Prudce jsem vstala, neodhadla svou sílu a zahučela do skříně. Fuj, mol!

Doplížila jsem se ke dveřím a podívala se na spoušť, která se odehrávala dole v obýváčku. Demetri stal v útočném postavení naproti Edwardovi. Byli připraveni se vrhnout do boje. Vedle Edwarda se krčila Bella a Cullenovi. Za Demetrim zase Alec a smečka. Tak přece jenom nové rodinné vztahy Aleca budou k něčemu.

„Nechte toho!“ okřikl je Carlisle z gauče. „Kvůli vám neslyším Televizní noviny. Zavraždili nějakýho Saláma."

„Myslíš Usáma?" divil se Jasper.

„Usáma saláma, jako by to nebylo to stejný."

„A co přesně říkali?" zajímal se dál Jazz.

„Eriko?“ Carlisle si mě všiml jako první a pohledy všech přítomných se ke mně stočily. Oh, super, jako na gyndě. Jediný, kdo si mě nevšiml byl Jazzman.

„Eriko? Říkali Eriko?" Byl z toho jelen, spíš kohout. Ten účes mluvil za vše.

„Miláčku, žiješ!“ Demetri ke mně přiskočil a sevřel v náručí. Opětovala jsem jeho objetí.

„Jo, teda záleží, jak to myslíš,“ pousmála jsem se a zaraženě se odtáhla. „Jsi měkkej a… a teplej.“ Šťouchala jsem do každého – teda skoro – místečka, až jsem narazila na ramena.

„Myslela jsem, že jsou to bicepsy.“ Překvapeně se na ně podíval.

„A nejsou?“ Zazubil se podvodník.

Opatrně a nesměle k nám přistupovala Bella. Usmála jsem se i na ni a objala ji. Trhla sebou. Pochopila jsem, že jsem vynaložila moc síly a ublížila jí.

„Promiň.“

„Máš za co, jsi upírkou dřív než já.“ Založila si na oko naštvaně ruce na prsa a hrála si na netýkavku. Měla jsem chuť ji ještě trošku podráždit, jen z legrace, ale vzrůstající oheň v krku mi v tom zabránil. Popadla jsem se za krk.

„Potřebuje krev,“ řekl kdosi. Nebyla jsem schopna však rozpoznat, kdo to byl. Jakmile jsem zaslechla slovo krev, začala jsem slintat a silně po ní prahnout. Všechny moje smysly se soustředily jen na jedno – najít oběť. Zůstala jsem očima viset na Belle, viděla jsem ji jako párek v rohlíku s kečupem a hořčicí. Putovala jsem pohledem po jejím krku, v mysli mající živý obrázek, jak jí zakloním hlavu a…

Pán šlohl jsem ti myšlenku si zřejmě přečetl, co mám v plánu, jelikož se postavil před Bellu a zakryl ji vlastním tělem. Přistihla jsem se, jak na něj štěkám. Neměla bych spíš vrčet? Jo, jasně, měla. Zkusila jsem to znovu, ale nepovedlo se. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou, přestala a zaměřila se zase na čórkaře myšlenek a Bellču. Vzal mi ji! Moje jídlo!

Použila jsem na něj útočný manévr, ale daleko se s ním nedostala. Popadly mě dvě ohromně velké ruce a odnášely pryč. I když jsem se cukala, co to šlo, bylo to marné.

Ruce mě odnesly až do lesa. Kolem byly stromy. Krása, blesklo mi hlavou. Všechno bylo barevnější, světlejší a o tolik detailnější.

Zezadu mi někdo položil ruku na paži. Otočila jsem se a zůstala se dívat Demetrimu do jahůdkově červených očí a nezapomněla si vždycky vzpomenout na osudnou reklamu na jogurt. Stejně jako při našem prvním setkání ve Volteře.

Cítila jsem jeho dotek intenzivněji, s rostoucí touhou. Krvavě červená clona, která mě ovládala ještě před chvíli, kdy jsem se chtěla zakousnout do hot dogu, který vypadal jako Bella nebo spíš do Belly, která vypadala jako hot dog, zmizela. Byl tu jen on. Něco mi tu však stále nesedělo. Tvářil se zklamaně?

„Musíme se vrátit do Volterry,“ řekl a ani se na mě nepodíval.

„Podělala jsem to?" Zavrtěl hlavou. „Ale ano, podělala."

„Ne, nic takovýho. Byla to přirozená reakce," pokoušel se mě uklidnit. Šlo by to líp, kdyby se na mě aspoň díval.

„Přirozenou reakcí myslíš rozříznout vlastní sestře hrdlo?"

„Proč ne?" Pousmál se. „To byl joke. Ale měla by sis zvykat, Aro vegetariány ve Volteře nestrpí."

„Beztak nemůžeme odjet. Ne dřív, než po Charlieho svatbě.“

„Dobrá. Po svatbě ale letíme domů." Vzal mě za ruku. „Mimochodem, vypadáš nádherně.“

„Demetri, podívej se na mě.“ Chvíli váhal, nakonec se přece jenom podíval. „Co se děje?“ Pohladil mě po tváři.

„Jsi teď tak jiná.“ To bylo špatně? „Chybí mi tvoje zelené oči. Nevím, jestli si na tuhle třešňově červenou zvyknu.“

„Pořád jsem to já. Hádám, že jsem se tolik nezměnila.“ Políbila jsem ho, a pak jsme si zase hráli na motýlky. Tentokrát žádné modřiny nebyly.

Tahle kapitolka se mi docela protáhla, a přitom o ničem důležitým nebyla. Eri je už po proměně.

V příští kapitolce vás čeká Charlieho svatba. Nebude to dlouho trvat a vrátíme se zpátky do Volterry. Konečně. :)

Budu ráda za komentáře a děkuju za ty u předešlé kapitolky, moc mě potěšily.

Vaše Elisme7

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 25. kapitola: