Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 22. kapitola

04.12.2010 (20:00) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3807×

22. kapitola

Alec

„Hafi, hafi, hafi, kde jste pejsci?“ volal jsem na ty svoje skřečky. Hledal jsem snad už přes dvě hodiny, bezúspěšně.

„Pššt,“ zaslechl jsem Jacoba odněkud ze křoví. Jo! Musel to být on. Pečlivěji jsem se zaposlouchal.

„Neboj se. Kam se vůbec poděli ostatní?“ zeptal se ho Paul.

„Sam se vymluvil na nemocnou Emily, která ale není nemocná. Embry musí prý hlídat Claire a ostatní jsou někde na Tahiti.

„Takže je to zase na nás! Vždycky máme hlídku, když nás přijde navštívit!“ vztekal se Paul.

„Čau, Alecu, co tu děláš, brácho?“ promluvil na mě nečekaně Seth, až jsem nadskočil.

„Nic.“

„Nic? Tak proč se tu plazíš po čtyřech a suneš nos do každé díry?“

Podíval jsem se na sebe a skutečně jsem byl jak čmuchací pes. „Nějakej zvědavej.“ Vstal jsem a poplácal ho po rameni.

„Kde jsou kluci?“ Rukou jsem ukázal ke křoví a jemu se zaleskly oči.

„Myslíš na to stejné, co já?“ ujišťoval jsem se.

„To a víc, brácho,“ zašeptal se zákeřným úsměvem. Já věděl, proč ho chci adoptovat.

Hlavou jsem poukázal nalevo a sám šel napravo. Obklíčili jsme křoví a vyčkávali.

„Slyšíš?“ zaslechli jsme Paula.

„A co? Já nic neslyším,“ drmolil Jacob. Seth si zacpal pusu rukou, aby nepropadl v záchvat smíchu.

„Právě, zřejmě odešel,“ řekl Paul, vstal ze sedu a chtěl vylézt.

„Počkej! Co když nás vodí za nos a odněkud teď přilítne?“

„Jacobe, nebuď pes a vylez.“

„Já a pes? Nikdy!“

Oba vylezli a vyjukaně na nás civěli.

„Bitka!“ zakřičeli jsem se Sethem a vrhli se na křováky.

Lítaly pěsti, obličeje se křivily do bolestných a pomstychtivých šklebů, občas sem tam někdo zavyl pro efekt. Všechno byla fakt sranda, dokud…

„Kreténe!“ zařval jsem na Jacoba, který mi urval kus ruky.

„Soráč, můžu za to, že se pereš jako upíří holka,“ omlouval se s potěšeným úsměvem a plácl si tlapkami s Paulem.

„Tak se ukaž, štěně!“

„Co se tu děje?“ Přiběhl celý natěšený Emmett a přidal se k nám. Hned při prvním útočném skoku jaksi přehlídl tu možnost, že se Seth skrčí. Kdo by řekl, že kůra stromu je tvrdá?

Emmett

Ozvalo se zaklepání.

„Emmette, je čas jít do školy," volal na mě přes dveře Jazzman.

„Nikam nejdu."

„Fajn, jak chceš, ale dneska si beru Edwardovo auto. Víš proč? Nevíš, je mi to jasný. Ten je totiž celý bez sebe, že může jet tvým Jeepem." To uhodl chlapeček. Vstal jsem z postele a směr dveře. Ani jsem se nepřevlékl. Otevřel jsem dveře a tam stál žlutooký Jazzman.

„Tak kde je ten Debussy?" zeptal jsem se.

„Mění si velikost sedadla. Víš, že má rád pohodlí."

„Já mu dám pohodlí. Nastavím mu je tak, že mu i Clair de Luna bude připadat jako skřehotavý zvuk." Vyrazil jsem směrem garáž. On ví zmetek, co na mě platí.

„Počkej, já to nepochopil," křikl za mnou. Ani já, Jazzmane zlatý, řekl jsem si v duchu a usmál se.

„Edwarde!!" zavrčel jsem. „Máš problém s mým autíčkem?"

„Jsem rád, žes přišel. Nevím, jak to tady posunout. Pomůžeš mi?" zeptal se jako by nic a dál tam něco páčil.

„Jo, bráško, pomůžu ti," řekl jsem se smíchem. Vzal jsem ho za rameno a prohodil zdí garáže. Vyrazil jsem za ním. Odlítl až někam na Aljašku. Ne, přeháním. Jen se pozdravil s nejbližším stromem - který mimochodem zlomil - a už byl na nohou a vrčel.

„Rozzuřený Edík?" provokoval jsem.

„Mrtvý Emmettek zmetek?" opětoval útok.

„Tak pojď, Bernarde, ninja faktor začíná," vyzval jsem ho a postavil se do bojového postoje ala ninja.

„Ale no tak, klucí, ženský tu budou každou chvíli. Víte, jak vyvádí, když se perete, i když je to jen ze srandy." Vmíchal se nám do toho Jazzman. „Jinými slovy. Začněte bojovat, dokavaď tu nejsou."

Všichni jsme se zasmáli. Co já bych bez těch svých nesmrtelných impotentních bratříčků dělal.

„Pozdrav, hoši," vybídl nás náš rozhodčí, což byl Jasper.

„Konišua, zmetku." Edward se chopil své pozice.

„Kůň čůrá, buřte," opětoval jsem pozdrav. Edward s Jazzem se začali smát, jako by vypili celou cisternu medvědí krve, který se zkouřil mariánkou.

„Co je?" ptám se jich.

„Konišua a ne kůn - kůň – kůň čůrá." Jasper chytal takový záchvaty, že to ani nemohl doříct.

„No a?“ To vyvolala další vlnu smíchu.

„Ha, ha, ha,“ smáli se jako malí fakani, co poprvé ukradli tátovi porno.

Chvíli jsme se prali – fakt jako malí fakani. Nějakou dobu jsem vedl já a pak zase Edward.

„Co zas řvete jak na lesy?“ zařval na nás Demetri.

„My jsme v lese, trubko,“ vysvětlil jsem mu.

„No právě,“ odfrkl si.

„Kuř, bobánci,“ pozdravil nás i Carlisle, který přišel s ním.

„Kuř, tati,“ pozdravili jsme ho i my.

„Počkat, jak to mluvíš?“ zeptal se šokovaný Edward.

„To sem se naučil dneska na noční, když jsem ošetřoval hopíka bo co,“ odpověděl mu jednoduše táta.

„Hipíka, ne?“ opravil jsem ho. O hipíkách toho vím víc než dost. Když jsem byl ve Volteře, nejednou jsme to s Demem zkoušeli. Sranda prostě musí být.

„Asi jo,“ podrbal se Carlisle na hlavě.

„Kde jsou ženský?“ zeptal se Jazz táty.

„Co já vím? Asi furt nakupujou. Alice pořád mluvila o nějakém velkém nakupování, co má přijít na něčí počest. Nevím, o co go,“ znovu se podrbal na hlavě.

„PMS!“ vykřikl Edík. Podíval se na mě.

„Já vím.“ Na sucho jsem polkl. Všichni na nás otočili své zvědavé pohledy. „PMS - Prababička mojí sestry,“ vysvětlil jsem. „Aspoň takhle jí s Edem říkáme.“

„A do prdele!“ vykřikl Carlisle.

„Kdo je to?“ zeptal se nechápavě Dem.

„To je moje upíří t – t – tchýně, d – d – dalo by se říc - c- ct,“ zakoktal se nervózně Carlisle a utřel si pot na čele. Upíři se nikdy nepotí, ale všichni známe naši tisíc let starou babču.

„Aha. Tak to je brutus, jak tak na vás koukám,“ zařehtal se Dem. Demetri, Demetri, ty nevíš, co tě čeká, hochu. Budeš se modlit, abych tě sebou bral lovit medvídky.

„A proč jí říkáte PMS? Není to náhodou něco s holčičí menstruací, bo co?“ podivil se zmateně.

„Jo, přesně. Až poznáš, uvidíš,“ upozornil jsem ho. „Začala s tím vlastně Rosie. Řekla mi, že to jsou ty nejprotivnější dny lidské dívky, a že i přesto jak moc je mají ,rády‘, se neustále vrací a znepříjemňují život,“ vysvětlil jsem. „Jinými slovy naše babča.“

„Být tebou, Deme,“ ozval se Edward. „Zdrhám.“ I Edík má alergii, to všichni víme. Babča ho neustále terorizovala, že si neumí najít babu, a že plave proti proudu. Však víte, že je přeorientovaný. Střílí slepýma.

„Ale, hoši, co vás nemá, myslíte, že bych nezvládl nějakou babičku?“ řekl plný optimismu Dem.

„Jen si to promysli, kámo. Jestli ti za to Erika vůbec stojí,“ vložil se do toho plný zkušeností Carlisle.

„Eri miluju, nenechám ji přece kvůli nějaký starý rašelině. Jaspere, co si myslíš ty?“ zeptal se s překříženýma rukama.

Jasper se přiznal: „Já mám babču náhodou moc rád.“ Aby ne, když totiž přijede, Alice se stará jen o ni a tím má Jazzík aspoň na chvilku klid. Edward přikývl na souhlas mých myšlenek.

„Jak jí mám říkat?“ zeptal se Demetri. „Dyť mě bába nezná.“

„Můžeš zkusit tu svou hlášku,“ poradil jsem mu a napodobil ho. Stoupl jsem si roznožmo a vykřikl: „Čau babčo! Tady mě máš. Krucinál! Šnek.“ Poplašeně jsem běhal dokolečka a snažil se setřást šneka ze své boty.

Všichni se mi smáli. Však počkejte.

„Co řvete, jak na lesy!“ okřikla nás Esmé.

„My jsme v lese,“ odpověděli jsme všichni sborově - Carlisle, Jasper, Edward, Demetri a já.

„No právě,“ odfrkla si.

„Konišua,“ zvolala na nás Alice. Tak teď to holka zabila.

„Konišua?“ zeptal se opatrně Jasper. Ví, že na Alice musí pomalu.

„Dneska jsem se zapsala na první lekci japonštiny.“ Pokrčila rameny a pádila do domu, ale zastavila se těsně přede dveřmi, otočila se a oznámila nám velkou novinku.

„O víkendu přijede…“

„PMS,“ řekli jsme všichni současně a ztrápeně.

„Jak to víte?“ podivila se Alice. „Snad jsi jim to, Carlisle, nepráskl!“ okřikla ho.

„Já? Alice, co tě napadá! To… byl… byl… Demetri,“ svedl to na Dema a upaloval do své kanceláře. Šel už jen slyšet cvakot ocelového zámku.

„Pro vlkodlačí tesáky, Carlisle, jen poč… a jéjéj,“ povzdechl si, když zpozoroval nabručenou Alice, která k němu kráčela pomalými krůčky a zabíjela ho pohledem. Vím, co si asi myslel: Díky bohu, že Alice není Jane.

Taková scéna, to jsem dlouho nezažil. Věděl jsem, že si s Demem užijeme spousty, ale spousty, legrace. Škoda, že brzy odjedou.

„Hodná upírka a pokud budeš ještě hodnější, obstarám ti novou kreditku,“ snažil se ji uklidnit Dem.

„Hej, Jazzi, přidej Alici pár kapek zuřivosti do polívčičky,“ šeptem jsem na něj křikl. Jazz se usmál a už servíroval.

„Ty jedna shnilá plechovko banánů!" Vrhla se na něj. Chudák Demetri alias vítej do rodiny, bráško. Smál jsem se a nemohl popadnout dech, samozřejmě jako. Síla zvyku.

„Můj milovaný Aro, že já si tě nevážil. Kam jsem se to teď dostal?“ zanaříkal Dem a dál hrál své divadlo. „Už vím! Jsem u nákupní horečky. Jejím revírem je Olympie, její kreditky jsou vražedné. Jejími protivníky jsou otevírací doby obchodů. Alice Cullenová,“ vybuchl v hurónský smích.

Alice už se dávno neovládala.

„Tak teď jsi to teprve zabil, Deme. Nebo bych měl říct: Zabil ses?“ Dělal jsem zamyšleného a pro efekt si dal ruku pod bradu.

„Být tebou, Demetri, moc ji nedráždím,“ poradila mu právě přicházející Rose.

„Ahoj, milášku,“ šišlavě jsem ji pozdravil, políbil a dál věnoval pozornost ninja faktoru, který měl být původně jen mezi mnou a Bernardem.

„Alice!“ vykřikla Erika následovaná nic nechápající Bellou, která klopýtla o kytičku. Jsem snad jediný normální v této rodině? Jo, jsem.

„Nedovezli nové zboží, že jseš tu narvaná na mém klukovi jako my v kabinkách, když se před tebou chceme schovat?“ dodala Eri.

„Tak takhle!“ vyjekla Alice. „Chci být sama, nevděčníci.“ Vydala se směrem do lesa a odešla uražená.

Erika popadla Demetriho a odešla s ním do vily. „Bláznivá rodina,“ zaslechl jsem ještě, jak si pro se mumlá.

„Tak Edí! Je řada na náš zápas,“ vyzval jsem ho.

„Edwarde, asi jsem si zlomila ruku,“ zakňučela Bella.

„Jak? Dyť jsi zakopla nohou,“ zeptal jsem se udiveně.

„A upadla na ruku!“ zasyčela na mě.

„Soráč, Emme, musím s ní ke Carlisleovi. Třeba bude nutná operace,“ omluvil se mi Ed. Operaci? Co jí asi tak budou řezat? Zdravou ruku?

Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. A co já teď? Nikdo mi nezbyl. Porozhlédl jsem se po okolí a jediný, kdo tu zůstal byla Esmé, jak přesazuje kytičku, kterou zničila Bella.

„Esmé? Nemáš chuť si…“

„Nemám!“ odbyla mě. Zklamaný jsem se šel přitulit k Rosince.

Brrr. Hrozný sen. Sen? Já spal?

„Já spal!“ zakřičel jsem a porozhlédl se po místnosti. Byl jsem u sebe v pokoji. Kluci mě sem museli přinést. Najednou z koupelny vyšla Rosalie s kartáčkem na zuby v puse. „Rosie, já spal! Měl jsem sen!“ Ťukala si na hlavu. „Myslím to vážně!“ Zezdola se začal smát Edward.

„Ani ne před pár minutami tě sem přinesli La Pusháci, že si hraješ na mrtvolu, Emmette.“ Co? Já a mrtvola? Pěkní zrádci.

„Hej, lidi, já fakt usnul. Zdálo se mi o vás všech a o Eri s Demim,“ vyprávěl jsem už všem dole v obýváku.

„Už jen ten fakt, že nás nazýváš lidmi, mluví samo za sebe,“ smál se Jazzman.

„Možná by to… není vyloučené, že…“ přemýšlel nahlas Carlisle.

„Ou, tati, já věděl, že ty mi uvěříš.“

„Vlastně jsi to teď celý podělal. Nikdy jsi mi tati neřekl. Takže… smůla, synu.“

„Co PMS, Edí?“

„Já žádný PMS nemám!“ zavrčel a nervózně sledoval pobavené výrazy ostatních.

„A příjezd babči?“

„Nestraš!“ vykřikl zděšeně Carlisle.

„Brácha, měl bys přestat šňupat čokoládu nebo se na to jenom vyspat,“ utahoval si ze mě Jazzman a plácl si s Edwardem.

„Pitomci,“ mručel jsem při cestě do schodů.

Někdo vlítl do domu. „Rodinko, přijede babča!“ zahulákala rozradostněná Alice. Ucítil jsem, že s ní přišly i Bella, Erika a Esmé.

„Proč já?“ slyšel jsem, jak Carlisle naříká. Edward volal na letiště, aby mohl zamluvit letenky na nejbližší let hodně daleko.

Já to věděl. Nevěřili? Nevěřili. Tak si to teď vychutnejte. Zasmál jsem se zákeřně a zívl. Asi bych se měl jít ještě prospat. Co se mi bude zdát tentokrát? Z La Pushské smečky budou malé mořské víly nebo já jako Terminátor? To bych si mohl říkat Emmettátor. Plácl jsem se do čela a dmul se pýchou. Jsem to ale kus chytrýho chlapa. Ha.

Vůbec se nebudu zlobit, pokud se vám dílek nebude líbit. Ani já s ním nejsem spokojená.

Jinak všem moc děkuji za hlasy, které jste věnovali povídce v soutěži. Třetí místo je úspěch, i když podle mého nezasloužený. Stejně děkuju. :-*

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 22. kapitola: