2. kapitola - Takže pokračování naší jak já říkám Parodie Volterie. Příjemné čtení. ;-)
21.06.2010 (07:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4956×
Po nekonečně dlouhém okamžiku, kdy jsme se na sebe dívali, promluvil: „Nádherně voníš. A já mám žízeň.“ Jeho hlas předčil všechno. Karel Gott byl oproti němu malá srnka uprostřed spousty hladových lvů. Bůh s tebou Kájo.
Nevím, kde jsem vzala hlas, ale mám ho a odpověděla jsem mu:
„Promiň, nejsem na špinavej blond.“ Promiň, nejsem na špinavej blond?! Swanová, ty jedna barbie od Matella. Co jsi to řekla? Chceš Nobelovku, nebo co?
2. kapitola
Znovu celá rudá jsem se na něj podívala. To co jsem řekla, ho evidentně zaskočilo. Díval se na mě pohledem, který říkal, jestli jsem náhodou nedostala úpal. Koutky jeho úst začaly cukat. Oči se opět změnily na původní jahodově červenou. Začal se smát. Takový záchvat smíchu jsem snad v životě neviděla. Sotva se popadal za břicho. Byly to slzy, co jsem viděla? Najednou mi připadal takový jiný. Sympatický, méně nebezpečný a… neodolatelný. Sakra, Jahůdko! Jak to děláš?
Všichni na nás koukali jako na dva blázny. Ten druhý strážný přešel k tomu mému a něco mu pošeptal. Opravdu potichu. Nevyrozuměla jsem jedinému slovu. Blonďák přikývl na souhlas. Ustoupil zpátky a tím pustil svojí ruku z mého pasu. Odešel. Nevím proč, ale bylo mi to líto. Jako kdybych najednou osaměla. Byla to blbost. Jak to Swanová můžeš říct? Je tu s tebou přece plno dalších lidí. Trubko!
Dlouho jsem se rozmýšlela, co mám dělat. Pokusit se zdrhnout, jo, to by byl moc špatný nápad v mém podání. Bez GPS ani do krámu. Z proudu mého myšlení mé probudila Heidy.
„Tak, dámy a pánové, jste připraveni zažít něco, co vám změní nebo dokonce ukončí váš doposud bídný život?“ řekla s přesladkým úsměvem na rtech. Ne. Do pichlavého ježka. I ona má červené oči. Doufám, že se teď probudím a pokojová služba mi donese něco malého na zub. Třeba pečené kuře na paprice s hodně velkou vrstvou sýra. K tomu hranolky, kečup a…
„Prosím, račte vstoupit,“ pronesla s takovým zvláštním tónem v hlase. To nebude dobrý.
Jeden po druhém jsme vcházeli.
Pořád jsem přemýšlela o tom, co řekl červenoočko. Nádherně voníš. No to se zdá být v pořádku. Avon je moje jasná volby. Ale co mělo znamenat to potom? A já mám žízeň. Pochopila jsem to tak, že mě zve někam do kavárny. Blbost. Myslí si snad, že bych s ním někam šla… jo, má recht, šla.
Jak se asi jmenuje? Musí to být nějaké úžasné jméno. Italské. Ha, to by bylo dobrý, kdyby se jmenoval třeba Josef, Klement nebo Karel. Musela jsem se zasmát. Na Pepču ani Káju rozhodně nevypadá. Tipla bych ho na… Michaela, Roberta nebo Davida. Chlape jedna mizerná. Ty mě nejdřív vystrašíš, pak mě líbneš na krk, mimochodem úžasně, a nakonec mi ukážeš top úsměv světa za rok… vlastně celého mého života. To není fér.
Celá zaláskovaná jsem… Počkat! Jaká zaláskovaná? Špatně řečeno. No tak celá okouzlena jsem si nevšimla, že už jsme na místě. Na něco se čeká. Ale na co? Probrala jsem se tím houfem a zpozorovala tři trůny, které se tyčily před námi. Seděli na nich tři muži. Muži? Pche. To určitě. Nic vtipněji oblečeného jsem jakživ neviděla. Ty pláště mají od Vietnamců? Bože! Ty to vidíš a nic s tím neděláš!
Ten uprostřed, asi nějaký jejich šéfík, se zvedl a pronesl: „Vítejte mí mladí přátelé. Jmenuji se Aro a jsem velmi rád, že jste nás navštívili. Rádi se vám za to odměníme.“ Zvedl ruce na důkaz, že to myslí vážně. „Ach, jak já mám rád šťastné konce,“ dopověděl. Chtěl kývnout rukou jako povel k něčemu, ale nějaký maník, co stál v mojí skupince, ho přerušil.
„Tak to je ultra brutál death metal, bejku. Kde máš vinný sklep?“ zaperlil chlapec, zřejmě metalista. Jelikož všichni v mé skupině byli trochu staršího rázu, nechápali. Ale my „budoucnost zítřka“ jsme chytli výtlem, a pořádný.
Aro se jen nechápavě díval svýma, jak jinak než červenýma, očima. Přestali jsme se smát, a že to šlo těžko. Najednou bylo hrobový ticho, ale pak se začal na novo zase smát ten mě povědomý smích. Jahůdka. Hledala jsem ho po celé místnosti. Když jsem ho našla, tak se usmíval jako, kdybyste kousli do citronu. Mňam citron s cukř... ani náhodou Swannová! Jenom pokračuj. Začala jsme se smát s ním a jako dva mentalové jsme se smáli.
Aro se viditelně zase rozhodl nás poctít svým hlasem. „Ach, to mládí, pamatuji si na sebe. Byl jsem mladý, krásný a vtipný. Holky žraly moji babetu. Poslouchal jsem 100 monkeys a nějaký ementál, nebo co, mi byl u…"
„Jóóóó! Metal, kurva,“ zakřičel zas maník.
„Co zas, Motherfucker, mi do toho skáčeš?!“ rozzuřil se Aro.
„Metal,“ zašeptal a pak vykřikl: „Aro, můj mladý, krásný a vtipný brachu s babetou, půjčíš mi jí, vole?“
Tak tohle už nerozdýchal nikdo. Musím říct, že ten ultra brutál death metalista naprosto odvedl moji pozornost od nebezpečí, které nám všem hrozilo. No jo no. Co bysme na světě dělali bez takových týpků.
Aro zas čuměl jak tágo od kulečníku. „Co?“ Zjevně ne a ne pochopit o co go.
Slova se zas sebevědomě ujmul palbař. „Hej Aro, když tak jsem přinesl kombo a elektrickou kytaru. Rozbalíme to spolu, co říkáš?“ A začal zpívat: „Áro, ty moje káro, dáme si cigáro a probudíme se až ráno a v kalhotách budem mít nasráno, v hlavě vygumováno…“
Aro tohle nevydržel. Celý rozzuřený, že ničemu nerozumí, se otočil na blondsku a chtěl se jít zeptat, co je to cigáro, ale borec začal znovu od začátku a pěkně hlasitě: „Áro, ty moje káro, dáme si cigáro a probudíme se až ráno a v kalhotách budem mít nasráno, v hlavě vygumováno a budem celý poblití, jak jsme byli před chvíli zpití.“
Chcala jsem smíchy a čekala na Arovu reakci.
Tak jak se vám to líbilo? Zanechte prosím komentář.
1. kapitola < shrnutí > 3. kapitola
Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 2 . kapitola:
Erica není jediná, co chčije smíchy a čeká na Arovu reakci.. :DDDD
Božééé!! Málem jsem to nestihla na záchod Prostě lačéés
„Áro, ty moje káro, dáme si cigáro a probudíme se až ráno a v kalhotách budem mít nasráno, v hlavě vygumováno. Kam na to chodíš?????
Hahah!!!!!!!!!! tak také niečo som tu ešte nezažila!!! No fakt! a tie jahôdky nemali chybu!!!! Ešte aj moje mama sa smiala!!!!
Ten metalista mě skutečně dostal. A překřtít upíra na Jahůdku, to se ti taky moc povedlo , nebýt v práci všem na očích, tak se směju jako blbá
to je fakt uplně boží skvělí. Fakt nářez
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!