Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas zapomnění - 7. kapitola

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale přišlo mi to jako chvilka, když promluvil.
„Potřebuju vědět, na co myslíš." Ještě chvíli jsem přemýšlela co teď.
„Když jsi odešel, bylo to, jako bych ztratila sama sebe. Přestala jsem komunikovat, jíst, dělat cokoliv. Nemohla jsem poslouchat písničky, číst si. To všechno mi připomínalo tebe. Ale když jsem viděla, jak ubližuju Charliemu a všem ostatním, rozhodla jsem se pro změnu. Přišla jsem sem a začala žít nový život bez tebe. Není to dokonalé, ale zase jsem začala žít. A ty jsi teď tady." Celou dobu mě poslouchal a s každým mým slovem se v jeho obličeji zračila větší bolest. Nechtěla jsem mu ubližovat, ale zároveň jsem nevěděla, co vlastně chci. Chci jeho? Chci být sama? Stačí mi život, který mám teď? Dokážu bez něj žít dál? Spousta otázek a žádné odpovědi. „Ani nevíš, co bych za to dala, kdyby ses vrátil, když jsem byla ještě ve Forks. Ale teď… nevím. Já potřebuju čas. Nech mě přemýšlet."
„Dám ti času, kolik jen potřebuješ." V jeho pohledu se objevila naděje. Naděje, že se k němu vrátím. Ale co když to neudělám? Co se stane s Edwardem? Už teď vypadal tak zlomeně.
„Vrať se, řekněme, za měsíc," řekla jsem a vstala z křesla. Za tu dobu si snad urovnám myšlenky a budu vědět, co vlastně chci.
Když odcházel, jemně mě pohladil po tváři. Jeho dotyk byl jako lék. Moje srdce poskočilo, ale když jsem viděla jen jeho záda, jakoby přestalo bít.

Zády jsem se opřela o dveře a po dlouhé době jsem nechala svoje pocity vyplout na povrch. Nejdřív přišla bolest a s ní slzy. Sesunula jsem se na podlahu a smotala kolem sebe ruce. Jak dlouho jsem tam seděla, netuším, ale všechna bolest, kterou jsem potlačovala, se vrátila a trhala mě zaživa. To přineslo křik, celé moje tělo se zmítalo v bolestech a slzy tvořily potok.
Nejspíš jsem usnula, ale když jsem se probudila, přišla na řadu zlost. Běžela jsem do kuchyně, vzala jsem talíř a hodila ho na protější stěnu. Po talířích přišli na řadu sklenice. Po nich jsem byla už klidná.
Došla jsem do obýváku, kde jsem se natáhla na gauč. Jen jsem ležela a poslouchala ticho. Uklidňovalo mě a odneslo všechny pocity, vzpomínky pryč.

Další ráno jsem se probudila a šla se najíst. Měla jsem obří hlad. Při jídle někdo zaklepal na dveře. Nejdřív jsem nechtěla jít otevřít, ale nakonec jsem se zvedla a došourala se ke dveřím. Byl to Kevin, když mě uviděl, hned mě objímal. Musela jsem vypadat strašně, ale to mi bylo jedno. Kevin se mě ptal, co se stalo, ale já nemohla ublížit dalšímu člověku, tak jsem řekla, že mi jen není dobře.

Dva týdny jsem hrála, že se nic neděje. Ale pokaždé to na mě Kevin poznal. Susan měla narozeniny a pořádala párty v jednom klubu. Aspoň tam bych se mohla odreagovat. Jako dárek jsem jí koupila CD její oblíbené kapely.
Večer jsem na sebe hodila mini sukni a tílko s flitry, lehce jsem se nalíčila a běžela za Kevinem do auta.
Když jsme tam kolem jedenácté dojeli, párty už byla v plném proudu. Zamířila jsem ke Susan a popřála jí. Dárek jsem jí dala už ve škole, takže jsem mohla zamířit rovnou k baru.

Vedle mě si stoupl celkem mladý a pohledný kluk.
„Co si dáš, krásko?" zeptal se a zavolal číšníka.
„Zkus uhádnout, co mám ráda." Měla jsem koketní náladu a bylo mi jedno, že mě může vidět Kevin. Ten kluk mi objednal nějaký pití, název jsem nepotřebovala a hned jsem to do sebe kopla. Asi po pátém drinku přišel Kevin. Byla jsem už celkem mimo, ale šťastná, protože jsem nemyslela na něj, a tak jsem Kevina začala vášnivě líbat. Obou se to líbilo, ale mně jakoby něco scházelo. Odtrhla jsem se od něj a objednala si další drink.
Za celý večer jsem toho vypila spoustu, ale už mě to tam nebavilo, tak jsem se vydala na cestu domů. Vyšla jsem z baru a šla směrem, o kterém jsem si myslela, že bude správný.

Asi po pěti minutách chůze jsem najednou viděla obrys postavy. Ta osoba se najednou objevila asi pět metrů ode mě.
Nejdřív jsem ji nepoznala, ale její červené oči plné nenávisti bych nikdy nezapomněla. Nakonec mě našla, může se pomstít. Nikdo jí nebude stát v cestě.
Kdyby platilo zabíjení pohledem, byla bych už mrtvá. Victoria si mě měřila pohledem a já čekala, co udělá.

Victoriiny krvavé oči si mě měřily, zatímco já jen stála a čekala. Celou mě obešla, ale stále nic neříkala. Když byla u mého obličeje, podívala se mi přímo do očí. Odfrkla si a zase o krok ustoupila.
„Kde máš Edwarda?" zeptala se. Jen jsem na ni vykulila oči. S alkoholem v krvi se hůře odpovídalo, ale nakonec se mi to povedlo.
„Opustil mě," vypadlo ze mě.
„Nelži!" zakřičela, „jak si asi myslíš, že jsem tě našla. Stopovala jsem ho. Ten hlupák si to ani neuvědomil."
„Poslala jsem ho pryč," řekla jsem a doufala, že jí to stačí a konečně ukončí moje trápení. Je zvláštní, že až na pokraji smrti člověk zjistí, co vlastně chce. Až teď mi došlo, že bez Edwarda prostě žít nemůžu.
Alkohol ze mě postupně vyprchával a já byla víc schopná uvědomit si, že za chvíli umřu.
„Je z tebe troska." Zasmála se, „Tak si říkám, má ještě moje pomsta cenu? Vypadáš hrozně, navíc jestli tě opustil, už o tebe ani nestojí." Chvíli mlčela, ale moc dlouho to nevydržela. „Už to mám," zakřičela vítězně. „Předpokládám, že nechtěl aby ses stala upírem, jinak by tě přeměnil už dávno. Takže pro něj bude největší bolest, když budeš upír."
Tím mě vyděsila. Chtěla jsem být upírem, ale zároveň jsem chtěla, aby to byl Edward, kdo mě promění.
„Ale zase je tu riziko, že se k tobě vrátí, takže by zas bylo lepší, kdybych tě zabila. Ach, jaké to je drama," ironicky si povzdechla. „Tak uděláme dohodu," vypadlo z ní najednou. „Ty se Edwardovi ukážeš, a když bude chtít, aby ses k němu vrátila, řekneš mu, že ho nemiluješ. Věř mi, poznám že ho miluješ, takže pro jeho záchranu uděláš cokoli." Když jsem neodpovídala, pokračovala. „Jestli komukoliv řekneš, že jsem tě k tomu donutila, věř mi, že se postarám, aby Edward zemřel."