Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas je jen slovo - 7. kapitola

06.04.2012 (16:45) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1333×

Přes noc mé nadšení vyprchalo. Bála jsem se, že Kate má pravdu. Snažila jsem si namluvit, že mi jen závidí a že by Dominika také chtěla, ale má druhá část – ta, co Kate věřila – měla převahu.

A tak, když jsem šla do práce, byla jsem pevně rozhodnutá zajít za Dominikem a omluvit se mu, že mi do toho něco přišlo.

„Ehm,“ odkašlala jsem si a doktor stojící přede mnou se otočil.

„Prosím?“ zeptal se.

„Je tu Dominik?“ Rozhlédl se okolo sebe, jako by si dosud nebyl vědom Dominikovy nepřítomnosti.

„Ještě nepřišel,“ zamručel. „Mám mu něco vyřídit?“ Zavrtěla jsem hlavou, protože odhodlání Dominika odmítnout bylo opět to tam.

Předtím, než jsem zaklepala na dveře Carlisleovy ordinace, promýšlela jsem si, jestli se ho nemám zeptat, proč se Edward včera večer neukázal. Rozhodla jsem se, že se nezeptám. Už takhle bylo zvláštní, že se stýkáme po nocích, když spolu nic nemáme. Dokonce mě napadlo, že si někoho našel. Při té představě mě ostře píchlo u srdce.

***

Situace s Dominikem se vyřešila jednoduše – jako by mi osud sám nahrával. Odpoledne, když jsem Dominika nervózně vyhlížela, mi zazvonil telefon. Nevolal mi Dominik, ale Carlisle. Řekl, že mě v nemocnici potřebuje, a mě ani nenapadlo říct, že nemůžu.

Když se ten večer Edward zjevil ve dveřích, omluvil se, že byl minulou noc na lovu. Ulevilo se mi. Věděla jsem, že bych měla být ráda za něj, kdyby si konečně našel někoho místo mě, jenomže já měla pořád pocit, jako by měl patřit mně.

Nahlas jsem to samozřejmě neřekla a místo toho jsem ho pozvala dál.

Druhý den ráno mě napadlo, že by nebylo na škodu za Dominikem zajít a popravdě mu říct, že jsem musela do práce – ačkoliv šlo jen o nějaké urovnávání papírů, což mě celkem překvapilo.

Nesebrala jsem dost odvahy za ním zajít. Řekla jsem si, že kdyby o vysvětlení stál, může se přijít zeptat. Nepřišel.

Uběhl týden a Dominik ani nepřišel, ani nezavolal. Vlastně se vůbec neukázal. Rozhodla jsem se na něj zapomenout a o to víc jsem teď věřila Kate.

Pak nastalo úterý. Vrátila jsem se z práce později než dřív. Procházela jsem kuchyní – jedinou místností kromě mé ložnice, kde byly hodiny. Mrkla jsem na ně a zjistila, že brzy bude pět. Pokrčila jsem nad tím rameny, protože mi nevadilo, že se mi pracovní doba o dost protáhla, a popadla jablko ležící v míse na stole. V míse, která nahradila dávno uvadlé tulipány.

Edward se neobtěžoval kupovat mi nějaké jiné květiny. Zřejmě usoudil, že bych si opět mohla ublížit – soudil správně –, a já mu za to byla vděčná.

Ze zamyšlení mě vytrhl až zvonek. Rozezněl se domem a já honem šla ke dveřím. Myslela jsem si, že to bude Edward – i když jsem netušila, co by tu dělal tak brzo. Mírně mě zarazilo, že před mými dveřmi postával Dominik.

„Ahoj,“ zakoktala jsem se.

„Ahoj,“ pozdravil.

„Co tu děláš?“ vypadlo ze mě. Naštěstí jsem však nezapomněla na dobré vychování, a tak jsem spěšně dodala: „Chceš jít dál?“

Zavrtěl hlavou. „Napadlo mě, že když to nevyšlo minulý týden, mohli bychom si někam vyrazit hned teď.“ Tím mě opravdu zaskočil. Nedala jsem na sobě znát překvapení a honem zaběhla do domu pro věci.

„Můžeme jít,“ šeptla jsem, když jsem vyběhla ze dveří. Zavedl mě ke svému autu a dokonce mi i otevřel dveře spolujezdce. Usmála jsem se.

***

Jeli jsme s Dominikem v autě nazpět. Ticho, které mezi námi panovalo, prolomil až on.

„Dnešek byl prima,“ nadhodil.

„To jo,“ přitakala jsem. Opravdu jsem byla spokojená. Dominik byl… prima. Vtipný, hezký, lidský. „Někdy bychom si to mohli zopakovat,“ navrhla jsem.

„To určitě!“ souhlasil. Zasmála jsem se a pohlédla z okna do lesa. Vykulila jsem oči, když zastavil na odpočívadle.

„Co se děje?“

„Nechceš se projít?“ Nebyla jsem z toho zrovna dvakrát nadšená – možná proto, že podobnou vědou mě obdařil i Edward před tím, než mě opustil –, ale souhlasila jsem.

Zamkl auto a vzal mě za ruku. Šlehla jsem po něm pohledem.

„Co?“ podivil se.

„Nejsme přeci děti,“ odsekla jsem a vytrhla svou ruku z té jeho. Když zamumlal „promiň“, raději jsem to ignorovala. Vešli jsme do lesa. Nebylo zrovna nejlepší počasí, takže na naše hlavy padaly kapky deště. Jemu to očividně nevadilo, ale mně to moc příjemné nebylo.

„Nastydnu!“ zamumlala jsem. Překvapeně zamrkal a ostře namítl:

„Je to jen voda.“ Nechtěla jsem se s ním hádat, ale musela jsem připustit, že tím si to u mne lehce pokazil. Chvíli jsme šli mlčky. Já byla pár kroků před ním, ale bylo mi to celkem jedno.

„Počkej,“ zašeptal a chytil mě za ruku. Otočil si mě a já teď stála čelem k němu. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale on mi položil prst na ústa a tím mě umlčel. „Bello,“ zašeptal. Mátl mě – a pořádně. Přitáhl si mě blíž k sobě a už už otevíral pusu, aby něco řekl. Zarazil se. Naše rty byly příliš blízko u sebe. Chtěla jsem se odtáhnout, ale nemohla jsem, poněvadž svíral mé ruce. Těkala jsem pohledem od jeho očí k jeho rtům, kterými se ke mně blížil. Měla jsem pocit, že mě políbí – a snad by to i udělal, kdyby se za mnou neozval rozezlený hlas:

„Pusť ji!“ A Dominik mě doopravdy pustil. Otočila jsem se. Přede mnou stál Edward. Rozezleným pohledem si měřil Dominika. Z černých očí přímo sršely blesky.

Otázka. Chcete nejdřív osmou kapitolku jako bonus - nebo osmou kapitolku?

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čas je jen slovo - 7. kapitola: