Na scéně se nám objevuje nová postava - Dominik. AVC
31.03.2012 (12:00) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1406×
Příští pondělí ráno jsem seděla v kuchyni u hrnečku čaje a užívala si posledních pár minut, než mě čas vyžene do mrazivého březnového počasí. Čaj pomalu stydl v mých rukou, ale ani to mě nepřinutilo se z něj napít.
Nebylo divu, že jsem nepřítomně seděla a hleděla do neznáma – mé myšlenky totiž patřily Edwardovi. Každý den, než jsem usnula, se zjevil ve dveřích a zpříjemňoval mi večer. Byli jsme jen přátelé – o čemž mě vždycky před odchodem, pokud jsem neusnula, ujišťoval. Jediné, co mě trápilo, byly jeho otázky, kdy už mu odpustím. Vždycky jsem se zamračila a odpověděla, že ještě nepřišel ten správný čas a že nejsem připravena mu odpustit. Vzal to. Usmál se a pokýval chápavě hlavou. Nic na to neřekl. Pak mezi námi vládlo několik minut nesmělé ticho a napětí.
Můj pohled padl na hodiny, které oznamovaly, že už bych měla vyrazit. Vstala jsem a vylila obsah hrnečku do dřezu, kam jsem položila i hrnek. Otočila jsem se a zády se opřela o linku. Ještě mám pár minut čas, pomyslela jsem si. Protřela jsem si oči a snažila se zahnat únavu.
„Edwarde, já tě zabiju!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. Díky mému příteli jsem odvykla každodennímu režimu, tudíž jsem byla rozespalá. Upřela jsem pohled na květiny a snažila se plně vnímat červeň. Když se z tulipánu odloupl jeden z okvětních lístků a volně padal k zemi, pozorně jsem ho pozorovala. Má mě rád? Nemá mě rád? Zasmála jsem se, když mi hlavou bleskla dětská říkanka. Jak příhodné!
Odlepila jsem pohled od uvadajících květů a dodala si odvahu. No tak, Bello, věř si! Neusneš!
Přes protesty jedné části svého mozku jsem se vydala ke dveřím.
***
Běžela jsem nemocniční chodbou a sotva popadala dech. Bravo, Bello, blahopřeji ti. Stačí týden volna a už chodíš pozdě do práce.
„Bello! Bello! Počkej!“ uslyšela jsem za sebou volání. Otočila jsem se. Dobíhal mě jeden z nejmladších doktorů. „Ahoj,“ pronesl, když se přede mnou zastavil.
„Promiň, nemůžu se vybavovat – jdu pozdě,“ usmála jsem se a mávla rukou ke schodům.
„Já vím, bude to jen minutka,“ ujistil mě.
„Aha,“ přitakala jsem. „Ty budeš… David?“ zkusila jsem. Zasmál se.
„Dominik.“ Chvíli bylo ticho, a tak jsem měla možnost si ho pozorně prohlédnout. Černé vlasy mu padaly do čela. Hnědé oči působily mile, ale tu pravou jiskru tomu dodával až úsměv. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys mi nedala číslo.“
„Co–cože?“ zakoktala jsem se.
„Číslo,“ zopakoval.
„Aha… Jasně,“ pípla jsem nesmělým tónem a poprvé za posledních pár dnů jsem byla ráda za to volno. Modřina zmizela. Mezitím, co jsem mu číslo diktovala, jsem nervózně přešlapovala a těkala pohledem od něho ke schodům. Jen co si číslo zapsal, spěšně jsem se s ním rozloučila a vyběhla do druhého patra.
***
Co mě překvapilo, byla reakce Kate Rainové. Když jsem odcházela z nemocnice, počkala si na mě před vchodem a pověsila se mi na paty.
„Bello,“ zavolala na mě, když jsem přidala do kroku, abych jí utekla. Vzdala jsem to.
„Ano?“ pokusila jsem se o úsměv.
„Chtěla jsem ti říct – zkrátka, neztrácej s Dominikem čas. Žádná mu není dost dobrá na to, aby s ní byl déle jak týden.“ Zaskočila mě. Odešla a nechala mne zkoprněle stát na parkovišti.
***
Schylovalo se k večeru. Slunce už pomalu zapadalo nejen za mraky, ale také za obzor. Vlastně jsem neměla co dělat. Knížku, kterou jsem měla ještě před týdnem rozečtenou, jsem přečetla o svém volnu. Na vteřinku mne napadlo, že bych měla Edwardovi říct, ať chodí dřív, ale ihned jsem se okřikla.
Usmyslela jsem si, že druhý den zajdu prozkoumat město a zjistím, kde zde mají knihkupectví. Dnes si prostě musím vystačit jen s nějakou z mých stokrát přečtených knížek. Popadla jsem první, která mi padla do ruky, a posadila se v obýváku na pohovku.
Moc dlouho jsem si nečetla. O chvíli později v mé kapse zazvonil mobil. Vytáhla jsem ho a zjistila, že číslo je neznámé.
„Prosím?“ zahuhlala jsem do sluchátka.
„Ahoj, Bello, tady Dominik,“ začal.
„Ahoj, Dominiku,“ broukla jsem a nechala ho pokračovat.
„Napadlo mě, že bychom si zítra mohli vyrazit někam do města,“ navrhl. Chvíli bylo ticho. Pak mi to došlo. On mě zve na rande? Další myšlenky patřily Kate a jejímu varování. Já si ale nedokázala připustit, že by se za těma sladkýma upřímnýma hnědýma očima mohl schovávat prolhaný děvkař.
„Kdy a kde?“ vyhrkla jsem. Řekl, že zítra a že mne vyzvedne. Byla jsem nadšená. Zahnala jsem tíživé myšlenky na Kate pryč a přesvědčovala se, že Dominik je sice strašně přitažlivý, ale děvkař to být nemůže. Prostě jsem byla nadšená!
***
Mé nadšení trochu opadlo, když se ten večer Edward ani neukázal…
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Čas je jen slovo - 6. kapitola:
rychle další, chci vědět proč nepřišel a taky jestli se Bella uráčí nikam s tím Dominikem nejít
další
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!