Odmítnutí. Návštěva. Krev. AVC
20.03.2012 (19:30) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1820×
„Bello, co se ti stalo?“ S trhnutím jsem se posadila. Je tu, nebo je to sen?
Byl tu. Seděl na kraji mé postele v celé své kráse. „Co se ti stalo?“ zopakoval vlídně svou otázku.
„Bouchla jsem se o skříňku,“ přiznala jsem. Na jeho tváři se objevil dechberoucí pokřivený úsměv a já na něm mohla oči nechat. Ledovými prsty se dotkl boule na mém čele.
„Je krásné tě opět slyšet, jak šeptáš moje jméno,“ vydechl. Na tvářích jsem cítila horko a věděla jsem, že jsem celá červená.
„A je krásné opět vidět, jak se červenáš.“ Pohladil mě po tváři.
„Jsi krásná a…“ Utichl. „A taková silnější než dřív…“ Opět mne chtěl pohladit po tváři. Ne, tohle není správné! Takhle to nesmí být, pomyslela jsem si. Ucukla jsem před jeho ledovou rukou. Překvapeně zamrkal, ale pak se jeho tvář napjala bolestí. Pochopil.
„Promiň,“ zašeptal. Neměl se však k odchodu. Dál seděl na mé posteli a pohledem mne hltal.
„Edwarde!“ napomenula jsem ho po minutě.
„Co?“ vyhrkl.
„Jdi pryč,“ zašeptala jsem. Díval se na mne zděšeně.
„A přijď zítra,“ dodala jsem, protože mi ho bylo líto. „Promluvíme si ráno jako normální lidé a ne o půlnoci.“ Dál seděl bez hnutí.
„Edwarde!“ opět jsem ho napomenula.
„Jasně,“ zamumlal. „Promiň. Tak zítra,“ rozloučil se. Nestačila jsem ani mrknout a byl pryč.
***
Celé ráno jsem ho nesměle vyhlížela, ale Edward nikde. Po bezčinném postávání nebo posedávání po bytě jsem nakonec přešla do kuchyně, kde se mé oči stočily k malým hodinám na stěně. Deset.
Co jsem z minulosti věděla, bylo, že Edward nebývá nedochvilný. Možná nepřijde, pomyslela jsem si. Možná jsem byla příliš zlá. Když už jsem však pomalu ztrácela naději, rozlehla se mým domem známá melodie. Přešla jsem ke dveřím a odemkla je.
„Pojď dál,“ vyzvala jsem ho tiše. Věnoval mi rozpačitý úsměv a vešel za mnou do domu.
„Bello, já…“ Zarazil se a já nadzvedla obočí. „Tohle je pro tebe.“ Podával mi tři žluté tulipány.
„Díky,“ špitla jsem a vzala si je od něj. Zavedla jsem ho do obýváku a pak jsem se vydala po domě shánět vázu. Našla jsem ji v koupelně. Stála na vysoké skříňce, kam jsem nemohla dosáhnout. Květiny jsem položila na umyvadlo a přišoupla jsem si stoličku z vedlejší místnosti blíž ke skříni. Jakmile jsem na ní stála, šmátrala jsem rukou po váze, která však byla pořád moc daleko. Nakonec se mi podařilo zachytit ji konečky prstů, jenomže váza se převrhla a spadla na podlahu.
Zaklela jsem, seskočila jsem ze stoličky a začala střepy sbírat holýma rukama. Sykla jsem, když jsem se o jeden ze střepů řízla. A sakra! Vyskočila jsem z podřepu na nohy a honem si na prst pustila ledovou vodu.
Krev. Krev. Krev.
„Bello, jsi v pořádku?“
Krev.
Ne. Nejsem v pořádku!
„Edwarde, promiň!“ vzlykla jsem. Po tvářích se mi začaly koulet slzy a nebylo možné je zastavit. V mžiku byl u mne.
„Ublížila sis?“ zeptal se a z jeho hlasu čišela starost. Vypnul vodu a vzal mou ruku do svých dlaní.
Krev. Krev. Krev. Krev.
„Ne!“ vyjekla jsem. Sevřela jsem zraněnou ruku v pěst a zacouvala dozadu. Snad jsem si ani neuvědomovala, co dělám.
Pak jsem zakopla o něco ležícího na podlaze. Zachytil mě před pádem a vzal mě do náruče.
„Ne!“ vzlykla jsem. Pokoušela jsem se ho odstrčit i přesto, že jsem věděla, že bych spadla na podlahu.
„Bello,“ zašeptal. Rozvzlykala jsem se naplno. Objal mne. Pevně jsem ho svírala okolo krku. Najednou jsem se už nebála. Vždyť to byl on. On by mi neublížil!
„Promiň,“ šeptala jsem. „Promiň!“ Držel mě v náruči jako malé dítě. Ani jsem si neuvědomila, že mne nese bytem a že si sedá na pohovku v obýváku. Soustředila jsem se jen na jeho ledové objetí a na ty slzy, které čekaly na chvíli, kdy vyplují ven, celé roky. „Promiň…“
Kolébal mne ve své náruči. Nepouštěla jsem ho. Mé vzlyky pomalu utichaly, stejně jako se rozplýval i okolní svět. Nevím, jestli jsem usnula nebo omdlela – pro mě byla důležitá bezesná temnota, která nastala. Přijala jsem ji s vděkem.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Čas je jen slovo - 3. kapitola:
zase krátká kapitolka. udělej nějakou pořádnou jinak to bylo pěkné
Nádhera
Jen tak dál
A rychle další kapitolku
Krásná kapitola.
Těším sa na další!
moc pěkný...honem další
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!