Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas je jen slovo - 2. kapitola

13.03.2012 (19:00) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1860×

Roztaženými závěsy proudilo do mého pokoje světlo ranních paprsků. Protáhla jsem se a zívla. Rozhlédla jsem se okolo sebe a zjistila, že Edward už v mém pokoji není, nad čímž jsem se malinko pousmála, jak mi to připomnělo staré dobré časy.

Když jsem se oblékla, seběhla jsem dolů do přízemí a vešla do malé, útulné kuchyňky. Mrkla jsem na hodiny a zděsila jsem se. Už půl hodiny jsem měla být v práci! Pak mi to ale došlo.

Sobota… Je sobota. Rychle bijící srdce se pomalu uklidnilo, když vtom mi zazvonil mobil. Vyndala jsem ho z kapsy a rozevřela příchozí zprávu.

Vyzvednu tě v deset. Alice

Pousmála jsem se. Když si Alice něco zamane, jen tak ji to nepustí. Cítila jsem, že její otázky na mou minulost budou ještě dotěrnější než otázky lehce zdrženlivého Carlislea.

Měla jsem ještě půl hodiny čas, a tak jsem se posadila do prosluněného obýváku. Společnost mi dělala jen jedna knížka. Asi jsem se příliš začetla do děje, protože když se mi u ucha ozvalo melodické - je čas - vyděšeně jsem vyjekla a trhla sebou.

 Alice, která stála hned vedle mne, se zasmála.

„Alice!“ vyjekla jsem. „Myslela jsem, že je zamčeno!“

„To taky je!“ zašklebila se. „Měla jsi otevřené okno.“

„Proboha, Alice! Co kdyby tě někdo viděl?!“

Zamračila se. „Zas tak ses nezměnila,“ poznamenala a vzala do ruky knížku, kterou jsem upustila na podlahu. „Vlastně… v některých věcech ses vůbec nezměnila – po kolikáté tu knížku čteš?“ Pokrčila jsem rameny. Alice samozřejmě na nic nečekala, a jakmile odložila mou knížku na stolek, táhla mě rovnou ke dveřím.

„To ty ses vůbec nezměnila!“ neodpustila jsem si. Pustila mě.

„No tak, Bello, nejedeme na nákup. Jedeme si pokecat!“ pohlédla na mne téměř výhružně a založila si ruce vbok.

„Počkej chvíli,“ zarazila jsem ji a zmizela jsem v domě, kde jsem do tašky naházela klíče, mobil a peněženku. „Můžeme jet,“ oznámila jsem Alici, která nervózně postávala u vchodových dveří.

„Skvěle!“ poznamenala, počkala, až odemknu, a hned se hrnula ze dveří k jejímu očividně novému autu.

„Alice…,“ zaúpěla jsem. „Sama jsi to řekla – nejedeme na nákupy, není kam spěchat,“ řekla jsem trpělivým, klidným hlasem. Ona jen pokrčila rameny, ale chovala se stejně jako před mou poznámkou. Pousmála jsem se a posadila se na místo spolujezdce.

„Pomalu,“ upozornila jsem ji ještě předtím, než jsme se rozjely do města.

***

„… dál to znáš,“ zakončila jsem svůj příběh. Seděly jsme s Alicí v kavárně u kafe, kterého se ona ani nedotkla. Lehce pokývla hlavou, ale nic neříkala.

„A co… Edward?“ zeptala jsem se na jejího bratra a cítila jsem, jak mi červenají tváře. „Našel si… nějakou?“

Vykulila oči. „On ti to neřekl?“

„Co?“ šeptla jsem, přičemž jsem v prsou ucítila tu starou známou bolest. Takže někoho má…

„Bello, on nikoho nemá!“ vyhrkla.

„Co–cože?“ zakoktala jsem se.

„On ti neřekl, že odešel, protože tě chtěl ochránit?“

„No… O něčem takovém se zmínil,“ přiznala jsem a nervózně těkala pohledem mezi ní a okolím.

„Pane bože, Bello! On tě nikdy nepřestal milovat! Když odešel, byl zoufalý! Nikdy jsem ho neviděla v takovém stavu! Za to, když se včera vrátil domů, byl to zase on!“ Šokovaně jsem na ni zírala, a pak jsem vykoktala:
„Dobře, změníme téma.“ Rozpačitě a falešně jsem se usmála. „Jak se má Jasper?“

Chvíli se na mě ještě dívala, pak protočila oči a pokračovala se mnou v hovoru.

***

„Ahoj,“ loučila jsem se s Alicí a docela jsem byla vděčná, když jsem konečně mohla zavřít dveře a vejít do klidu a ticha mého domu. Prošla jsem předsíní až do kuchyně. Rozsvítila jsem a začala se přehrabovat v šuplíku.

„Sakra, kde jsou?“ zaklela jsem, když se mi nedařilo najít prášky na bolest hlavy. Zašoupla jsem šuplík a rozhodla se podívat do skříňky v předsíni. Otevřela jsem dvířka skříňky a začala se přehrabovat v jejím obsahu.

„Tady,“ šeptla jsem potichu a vzala krabičku s léky do ruky. Při zavírání se však projevila má šikovnost. „Au!“ sykla jsem bolestně, když se jednomu dvířku připletla má hlava do cesty. Tiskla jsem si bolavé místo a s očima přivřenýma bolestí jsem se dopotácela do horního patra do koupelny. Rozsvítila jsem a zhodnotila jsem situaci – aneb mé čelo. V místě, kde jsem se uhodila, se mi pomalu začala rýsovat nafialovělá boule.

„Skvěle!“ Neodpustila jsem si naštvanou poznámku. „Jestli tohle do pondělí zmizí…“ Větu jsem nedořekla a raději jsem se rozhodla zapít ten skvělý vynález, který měl zmírnit to, co provedla Alice.

Neměla jsem sílu už ani na to, abych si přečetla pár řádek z knížky, která stále ležela někde na stolku v obýváku. Bylo na mně znát, že jsem odvykla Alicinu řádění – a to musím říct, že dnes se o žádné nákupy nejednalo. Promnula jsem si bouli na hlavě a bez velkého rozhodování či přemýšlení jsem zamířila do ložnice.

Spokojeně a s vděčností jsem přijala teplo a pohodlí postele. Pomalu jsem se začala nořit do snu, do spánku a někde v polospánku jsem ještě zašeptala tiché: „Ach, Edwarde…“

„Bello,“ nesl se jako odpověď místností jeho melodický hlas. Neuvědomila jsem si, že to asi nebude součást mého snu, a tak jsem opět zašeptala jeho jméno.

„Bello, co se ti stalo?“ S trhnutím jsem se posadila. Je tu, nebo je to sen?

Co se týče Belliny minulosti - dozvíte se více, až ji bude vyprávět Edwardovi. 

Taky malá poznámka k tomu, že si někdo myslel, že už Edwardovi Bella odpustila. Ne. :D To se jen tak nestane... :D

***

Mám na vás otázku. Bella se v jedné kapitole rozběhne bezmyšlenkově do lesa v dešti a při návratu omylem narazí na dům Cullenů. Vyhovuje vám to nebo se vám to zdá přehnaný? :)

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čas je jen slovo - 2. kapitola: