Nakonec však škubl hlavou a pohlédl na toho, který se před námi zčistajasna zjevil. V Edwardových očích jsem spatřila bolest, když hleděl na Jacobovu ruku, která byla ještě stále položena na mém rameni. Jacob ji spustil podél těla a skrz zatnuté zuby procedil: „Ty… Ty se ještě opovažuješ být…“ Třásl se a přes vztek ze sebe nedokázal vypravit smysluplnou větu.
22.04.2012 (14:30) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1242×
Za zády se mi opět ozvalo zatroubení. „Hej, tak co bude?!“ křikl na mě řidič, který se vyklonil z okýnka. Ignorovala jsem ho.
Rozběhla jsem se k Jacobovi a skočila mu do náruče. Pevně mě sevřel. Po chvilce jsem se odtáhla. Užuž se mi skláněl ke rtům, aby mě políbil, ale já na poslední chvíli poodstoupila o krok dozadu. Naštěstí to pochopil. Místo toho mě uchopil v pase a zatočil se mnou dokola. Opět jsem mu padla kolem krku.
„Cos dělal ty roky? A vlastně - co tu děláš?“ zasmála jsem se, když jsem se už podruhé odtáhla.
„Máš tu někde byt? Zajeli bychom tam a já bych ti vše pověděl,“ usmál se.
„Jasně,“ kývla jsem. „Támhle mám –“ Zarazila jsem se a ohlédla se po místě, kde ještě před chvílí stál můj odvoz. „Taxi,“ dokončila jsem tiše větu. „Nemám,“ broukla jsem.
„To je v pohodě – mám tu auto.“ Vzal mě okolo pasu a vedl mě ulicí.
„Pověz, skřítku, proč jsi nedala vědět?“ ptal se, když mi pomáhal do auta. Pokrčila jsem rameny a místo toho poznamenala:
„Moje oblíbené autíčko.“ Pousmál se. Uvelebila jsem se na sedačce.
Cestou k mému domu jsme toho moc nenamluvili – tedy pokud nepočítám to, když jsem Jaka navigovala, kam má jet.
Už když jsme se blížili k mému domu, na tváři mu hrál znepokojený výraz. Jakmile však přijel ještě blíž, rychle zaparkoval na kraji silnice a vyskočil z auta.
„Zůstaň tu,“ zašeptal a líbl mě do vlasů.
„Co?“ vyhrkla jsem. Pak mi do očí padlo Edwardovo auto. „To je v pořádku,“ ujistila jsem ho. Hodil po mně zmatený pohled. „Je to jen Edward.“
Na jeho tváři se vystřídalo několik výrazů. Bolest. Vztek. Nenávist a pár dalších.
„Edward!“ sykl a zavrčel. Pak se otočil na patě a zamířil k domu.
„Počkej,“ zaječela jsem na něj, vyskočila z auta a běžela za ním. „Říkám ti stůj!“ přikázala jsem. Nevnímal mě. Rozrazil dveře a vešel. Vběhla jsem za ním a uchopila ho za paži. Na chvíli to vypadalo, že se po mně ožene a jednu mi vrazí, pak mě ale pohladil po vlasech a zašeptal promiň.
Nakonec však škubl hlavou a pohlédl na toho, který se před námi zčistajasna zjevil. V Edwardových očích jsem spatřila bolest, když hleděl na Jacobovu ruku, která byla ještě stále položena na mém rameni. Jacob ji spustil podél těla a skrz zatnuté zuby procedil:
„Ty… Ty se ještě opovažuješ být…“ Třásl se a přes vztek ze sebe nedokázal vypravit smysluplnou větu.
„Jaku!“ zašeptala jsem a uchopila jeho dlaň do své.
„Bello, vypadni od něj!“ varoval mě Edward, ale já ho neposlouchala.
„Jaku!“ začala jsem na něj naléhat. Edward ke mně přiskočil a násilím mě od něj odtáhl. Čekala jsem, že to Jacoba ještě víc rozezlí, avšak on se po chvíli přestal třást a jen ztěžka oddechoval.
„Jak ses za ní ještě mohl opovážit přijít?!“ vrčel. „Jak na ni ještě vůbec můžeš promluvit po tom, co…“ Zarazil se.
„A ty!“ zařval a prstem ukázal na mě. „Jak jsi mu mohla odpustit po tom, co ti zničil život?! Po tom, co z tebe udělal trosku?!“ Choulila jsem se k Edwardovu ledovému tělu a on mě hladil po vlasech. Pohled však měl dál přikovaný k Jacobovi. Měla jsem co dělat, abych zahnala slzy.
„Copak nejsi rád, že jsem šťastná?“ zašeptala jsem. Nebyl. Chtěl mě pro sebe.
„Nebýt tu kvůli Samovi, už dávno bych se otočil a vypadl odtud!“ pokračoval a ignoroval mou otázku.
Otočil se a já měla na vteřinku pocit, že odejde, ale on jen prudce zabouchl dveře. Opřel se o stěnu a zhluboka dýchal.
Dál jsem se choulila v Edwardově náruči, když mi však něco došlo. Odtrhla jsem se a pohlédla zpříma na Jacoba.
„Kvůli Samovi?“ zeptala jsem se. „Jak kvůli Samovi?“
Jacob se odtáhl od stěny a hlavou kývl k Edwardovi. „On ti to neřekl?“ Uchechtl se. „Jasně, že ti to neřekl! Proč se obtěžovat, že?“ Zhnuseně hleděl na Edwarda.
„Co mi neřekl?“ vyjekla jsem. „Co mi měl říct?“ poopravila jsem se. Začala jsem ztrácet trpělivost. Pak jsem se otočila k Edwardovi a opět zopakovala. „Co jsi mi neřekl?“ Edward zavrtěl hlavou.
„To není důležité,“ pousmál se. Byl dobrý herec, ale i tak to vypadalo falešně. „Nezabývej se tím.“
Zaváhala jsem. Když Sam poslal Jacoba, aby něco vyřešil, musí to být důležité. To znamená… to znamená, že Edward lže.
„Řekni mi to!“ vyjela jsem zostra na Edwarda. Opět zavrtěl hlavou. Jacob se za mými zády znovu uchechtl. Začala jsem se cítit podrážděně a Edward to na mně očividně poznal.
„Řekni jí to,“ rezignoval. Otočila jsem se na Jacoba a zjistila, že se už vůbec netváří pobaveně.
„Zrzka je tady…“ zašeptal. „A není sama.“
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Čas je jen slovo - 11. kapitola:
pěkné ale chudák edward tedkom na neho bude bella nastvana
pááááááááááni skoro sa zabili ešte,že tam je Bella ....chápem Jacoba ale no láska je proste láska ....rýýýýýýýchlo pokračko prosíííííííííím
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!