Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas je jen slovo - 10. kapitola

20.04.2012 (08:30) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1402×

Uběhla spousta týdnů. A dost měsíců. Nedokázala jsem si to plně uvědomit. Kolik vlastně?

Začala jsem chápat, co znamená věčnost. Dny a hodiny v ní nehrají roli. To ani měsíce, roky… Nic, co by se dalo nazvat čas. Jeden dlouhý den.

Teď to s Edwardem bylo jiné než dřív. Oba jsme svým způsobem dospěli, i když naše láska byla poměrně pubertální.

Do toho jsem si opět dokázala vypracovat pevný vztah k Alici. A nejen k ní. I k ostatním Cullenům. Emmett mě opět dokázal rozesmát svými vtípky, Rose naštvat svými vražednými pohledy, Esmé potěšit svou přátelskostí. Mátlo mě jen to, že s Carlislem to bylo jiné. Náš vztah byl jiný. Teď to byl přítel – kamarád a ne otec mého… Hm, kluka.

Pak tu byla Kate, která se dost podobala Alici. V ní jsem však viděla někoho, komu se můžu kdykoliv svěřit s jakýmkoliv normálním lidským problémem. Zjistila jsem, že vůbec není taková, jak jsem si o ní myslela. Nebyla drbnou. To byl zas jeden z mých problémů. Navykla jsem si přirovnávat lidi z mé minulosti k těm, co jsem znala nyní a v Kateině případě to byla Jessica.

Jediné, co mi dělalo starosti, byl opět Dominik. Edward se mi jednoho dne svěřil s tím, že Dominik zmizel. Ani se neobtěžoval dát v práci výpověď. Evidentně si sbalil jen nejdůležitější věci a odjel. Snažila jsem si namluvit, že se prostě urazil a naštval, ale popravdě – sama jsem tomu příliš nevěřila.

***

Padla jsem na sedačku Alicina auta. „Dál už nepůjdu!“ rozhodla jsem se.

Nakrčila obočí a pak syčivým hlasem prohlásila: „To si piš, že půjdeš!“ Chytla mě za ruku a vytáhla do stoje. Pohledem jsem těkla k měkoučké, pohodlné sedačce a pak se smířila se svým nemilosrdným osudem. Založila jsem si ruce v bok.

„Víš ty vůbec, kolikrát jsme šli odnést tu fůru tašek do tohohle auta?“ Ukázala jsem na žluté Porsche. Poskočila na místě a radostně prohlásila:

„Vím! Pětkrát!“ Pak jí usměv na tváři ztuhl. Znejistěla jsem.

„Děje se něco?“

„Jasně, že děje! Jenom pětkrát!“ Vykulila oči a starostlivě spráskla ruce. „Musíme jít!“ začala na mě naléhat, když jsem se neobtěžovala hnout z místa.

„Divím se, že se to do toho auta ještě vejde!“ zamručela jsem potichu, když jsem byla donucena vydat se za ní po ulici. Šlehla po mně varovným a výhružným pohledem, ale nic neříkala. Zacukaly mi koutky.

Měla jsem co dělat, abych jí stačila, jak pádila ulicemi a hledala vhodný obchod. Někdy jí oči zčernaly a ona zamumlala něco ve smyslu „z toho by nic nebylo“ a jindy si mumlala, že tam už jsme byli. Uběhlo pár minut a ona stále nebyla schopná vybrat si, kam půjdeme.

„Stop!“ zavelela jsem nakonec jednoslovně. Udiveně na mne pohlédla. „Nemůžeš mě takhle tahat, kam se ti zlíbí, chápeš? Nejsem věc!“

„Ale-,“ pokusila se namítnout.

„Ne, Alice! Už jsem řekla!“ přerušila jsem ji a mě samotnou překvapilo, s jakou rázností jsem to dokázala říct. „Já si jdu najít nějaké knihkupectví a ty můžeš jít shánět další hory oblečení. A teď – ahoj!“ Otočila jsem se na patě a ji nechala, ať se zaraženě a překvapeně dívá za mnou.

Netrvalo mi dlouho, než jsem knihkupectví našla. Bylo to sice jiné, než na jaké jsem byla zvyklá, ale muselo postačit. Zvenku vyhlíželo úhledně – neváhala jsem a vešla dovnitř. Nade dveřmi se rozcinkal zvonek. Prodavačka se na mě usmála.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a víc si jí nevšímala. Přešla jsem k policím a vytahovala jednu knížku za druhou.

Když jsem po několika minutách vycházela z obchodu, byla jsem zklamaná. Nic, co by mě dostatečně zaujalo, zjevně neměli, a tak nemělo cenu ztrácet tam víc času. Teď byl můj hlavní problém to, jak se dostat domů. Do města jsme jely Aliciným autem a mně se zrovna dvakrát nechtělo jet s ní i nazpátek. Rozhodla jsem se pro taxi.

Rozešla jsem se a přitom vytáhla mobil z kapsy. Namačkala číslo a čekala.

***

Na taxík jsem čekala dost dlouhou dobu. Postávala jsem u obrubníku a prohlížela si město okolo. Pomalu už jsem začala uvažovat o tom, že vyhledám Alici, avšak do toho se mi moc – vlastně ne moc, ale vůbec – nechtělo. Zrovna v tu chvíli vyklouzlo zapadající slunce z podmraků a udeřilo mě svou medovou září do očí. Zvedla jsem ruku a zakryla si oči. Teď bylo jasné, že Alice už bude doma a mně doopravdy nezbývá, než na taxi počkat.

Vzhledem k tomu, že jsem si před obličejem držela ruku, jsem si ani nevšimla, když nedaleko mě zastavilo tolik očekávané auto. Jakmile na mě řidič zatroubil, jen lehce jsem pootočila hlavu a byla připravena vykročit, za mnou se však ozval něčí zmatený hlas:

„Bello?“ Otočila jsem se.

Jen díky samotnému pohledu do tak známých a milovaných očí se mi po tváři rozlil úsměv. I ty jeho hnědočerné oči se na mě smály.

„Jacobe,“ vydechla jsem.

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čas je jen slovo - 10. kapitola: