14.02.2011 (08:45) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1336×

Pohled Belly:

Vystoupila jsem z letadla. Kdybych nebyla mezi lidmi, asi by mi po tvářích stékaly proudem slzy. Nejen, že mi zemřela máma, ale musela jsem opustit Jane. Pomalu jsem se šourala dopředu a nevnímala svět, když v tom mě někdo objal. Charlie!

„Bello… holčičko… to bude dobré… vše bude dobré,“ chlácholil mě a já se rozvzlykala.

„Charlie…“ zakuňkala jsem. Když jsem se od něj odtáhla, spatřila jsem v jeho očích také slzy. Celou cestu domů, teď to byl můj domov, ani jeden z nás nepromluvil.

Nebylo tomu jinak, když jsme dojeli. Ukázal mi můj pokoj a nechal mě o samotě. Po tvářích mi pořád stékaly slzy.

Jak se asi má Jane? Nezapomene na mě? Co si bez ní počnu? Takhle nesmím myslet… Co by si beze mě počal Charlie? Zvládl to beze mě i předtím, tak proč ne teď?

Všechny tyto úvahy se mi honily v hlavě, ale přesto jsem věděla, že s Charliem musím zůstat tak jako tak. Potřeboval mě. A kde bych jinak zůstala?

Sešla jsem pomalu dolů ze schodů. U stolu seděl můj táta a plakal. Pomalu jsem k němu přišla a sedla si vedle něj. Nebýt stolu, objala bych ho. Teď jsem byla jeho jedinou oporou, stejně jako on byl mou.

„Měl jsi ji rád, že?“ zeptala jsem se.

„Cože?“ Cuknul sebou.

„Miloval jsi mámu i po tom, co tě opustila… že?“ otázala jsem se znovu.

„Ano. Miloval jsem ji vždy, a tak to i zůstane…“ Zlehka se na mě usmál a pohladil mě po mojí, v pěst sevřené, ruce. Chvilku jsme ještě jen tak seděli a byli zabraní do svých myšlenek. Já se začala propadat do svého světa podvědomí… do světa vzpomínek…

Po nějaké době v mém světě, ve kterém máma ještě žila, jsem se ocitla opět zpátky v realitě.

„Charlie? Nechceš čaj?“ Opět sebou škubl. Jak jsem viděla, vyrušila jsem ho z přemýšlení.

„Ehm… raději kafe… prosím,“ požádal. Vydala jsem se udělat pro Charlieho kávu a pro sebe čaj.

Den uplynul a s Jane jsme si zavolaly a povídaly si snad věčnost. Bože, tak moc mi chybí. Další den mě čekala škola. Trochu jsem se bála.

Skoro celou noc jsem nespala, pořád jsem se budila ze snů, které byly o Jane a o mámě. Dalo by se říct, že jsem celou noc probrečela.

Ráno mě Charlie zavedl před dům. Divila jsem se… Dal mi auto, dárek na přivítanou. Byl to krásný červený mercedes. Nadšení ze mě opadlo hned, když jsem si vzpomněla na své starosti o mém prvním dnu ve škole. To bude hrůza!

Když jsem přijela do školy, byla jsem středem pozornosti, o kterou jsem nestála. Hned ke mně přiběhl první otrava.

„Jé! Ty jsi Isabella Swanová? Viď?“ ptal se.

„Hmm. Jo…“ zabručela jsem neochotně odpověď.

„No, jsi tu nová… Takže jsem si říkal, jestli bys nechtěla doprovázet na hodiny a podobně… Co ty na to?“

„Ne! A teď, když mě omluvíš…“ nedořekla jsem a se slzami v očích jsem se, pozorována jeho pohledem, rozběhla do školy.  S plánkem školy a rozvrhem hodin jsem hledala třídu. Nešlo mi to, chvíli jsem bloudila, ale nakonec jsem ji našla.

Vešla jsem do třídy a podala učiteli papíry.

„Tak se nám představ,“ vyzval mě.

„Jmenuju se Bella,“ řekla jsem. „A přistěhovala jsem se sem z Phoenixu k tátovi.“

Pokynul mi, abych si sedla. Jediné volné místo bylo vedle hnědovlásky, a tak jsem tam zamířila.

„Ty jsi Isabella, že?“ začala se hned vyptávat.

„Asi jo…“ odvětila jsem, ale ona začala zas něco blekotat. Přestože jsem ji nevnímala, obtěžovala mě. Tak s touhle určitě kamarádka nebudu. Budu tady mít vůbec nějaké kamarády? Vždyť sem vůbec nepatřím. Já se s nikým bavit nechci!

„Když dovolíš, ráda bych se učila!“ sykla jsem, když se mě zase na něco vyptávala, a zaposlouchala se do učitelova výkladu.

Po chvilce jsem ale přece ztratila pojem o výkladu. Když v tom…

„Swanová! To že si tu nová neznamená, že nebudeš dávat pozor!“ zařval na mě učitel.

„O… omlouvám se,“ vykoktala jsem, ale naštěstí zazvonilo.

Za celé vyučování se nic zvláštního nepřihodilo. Jen za mnou přišel opět ten otrava – Erik -, Jessica a ještě Mike – další otrava.

Když jsem došla do jídelny, byly volné jen dva stoly. Jeden byl dvou místný, a tak jsem k němu zamířila. V jídle jsem se dost nimrala, vůbec mi nechutnalo. Ve Phoenixu bylo jídlo o moc lepší. Jakmile jsem si vzpomněla na Phoenix, tak mi bylo zase do pláče, ale tady přece brečet nesmím…

Ale ne! Pomyslela jsem si, protože k mému stolku zamířila nějaká tmavovláska.

„Ahoj, ty jsi Bella, že jo? Já jsem Angela,“ představila se mi a podala mi ruku. Stiskla jsem ji. Ta holka se mi líbila. Vypadala tak jinak než ostatní, víc mile.

„Mohu si přisednout?“ Pokynula jsem jí a ona si sedla naproti mně.

„Ty toho asi moc nenamluvíš, viď?“ vyptávala se dál.

„To ne,“ přiznala jsem se a usmála se na ni. Byla opravdu milá.

„To jsi jako já,“ přiznala a také se usmála.

Začaly jsme si povídat. Vyprávěly jsme si spoustu věcí z naší minulosti. Bylo mi po těch dvou dnech utrpení zase krásně. Vyprávěla jsem jí o Jane, Phoenixu, jak je tam krásně, ale dávala jsem si pozor, abych mluvila jenom o Jane. Nechtěla jsem mluvit o mámě. Jsem si jistá, že by mě to zase rozbrečelo. Ale stejně to přišlo, když se zeptala:

„A co máma? Ta zůstala ve Phoenixu?“

Do očí se mi nahrnuly slzy. Nevydržela jsem to. To už mi slzy proudem tekly po obličeji. Na nic jsem nečekala a rozběhla se pryč, ještě jsem zaslechla nějakou blondýnu, jak říká:

„Ta je divná.“

U dveří jsem do někoho narazila. Byl krásný. Asi jako bůh. Nebýt slz, které mi halily obličej a nutné potřeby zmizet odtud, zírala bych na něj i hodiny.

„Promiň,“ špitla jsem jen a rozběhla se ven, ke svému autu…

AlliceVolturiCullen lejonkacullen

1. kapitola - 3. kapitola

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čas hodně změní, ale přátelství nepřemůže... - 2. kapitola: