Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějka 2. kapitola

17.01.2011 (18:45) • misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2482×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Jak dlouho ji budeš udržovat v tom umělém spánku?“ zeptal se něčí sametový hlas, už vím, to je ten hlas co mi pořikazoval, že nesmím spát.

„Dokud nebude dost silná na to, aby vstala,“ odvětila Samanta chladným hlasem. Ale já jsem silná, halo, já jsem vzhůru, teda, jsem teoreticky vzhůru, no. Bože, to je divný, já mluvím sama se sebou, se svým mozkem, bože já se zblázním, chci pryč, chci pryč, chci pryč! Temnota se kolem mě stahovala, byla jako nepropustná stěna, kterou neproklouzne nic dovnitř ani ven. Pohnout aspoň malíčkem, jen jedním prstíčkem, uslyšela jsem dupot, štěkot, křik a ránu?

„Edwarde, ne!“ vykřikla Samanta, ucítila jsem něco těžkého na svém hrudníku, jako kdyby mě ten hrudník nebolel už předtím dost.

„Edwarde, dolů,“ poručila Samanta, potom jsem slyšela jen Edíkovo vrčení, počkat to nebylo Edíkovo vrčení, můj pes vrčí jinak.

„Edwarde, nech toto, Samanta ví, co dělá,“ tišil ho – proč utěšuje mého psa? Vždyť ten pes ani neví, co říká, mu nerozumí, byla jsem zmatená, co se k sakru děje?!

„Běžte!“ vykřikla Samanta naštvaně a temnota ustupovala, ta potvora! Ona na mě použila svou moc, hned jak jsem ucítila, že temnota ustoupila, okamžitě jsem toho využila a prolomila tu bariéru. No tak, přemlouvala jsem se a snažila se pohnout prsty, musím se vzbudit, nebo mě bude Samanta držet zase v tom debilním umělým spánku. Zahýbala jsem malíčkem – povedlo se! Mrknutí, jen jedno mrknutí, mrk, ano, povedlo se, moje tělo bylo celé znehybělé, moje slysly byly otupělé, kdyby se mě někdo zeptal jak se jmenuju, určitě bych mu řekla, že nevím. Jedno oko, druhé oko, ležela jsem a zírala do stropu, oči se mi pořád zavírali, snažila jsem se přemluvit k tomu, abych neusla. Ucítila jsem něco teplého na ruce, bylo to nechutný, rychle jsem s rukou trhla, moje ruka byla celá poslintaná.

„Edwarde, to musíš tak slintat!“ zaskučela jsem a vyhrabala se na lokty, před sebou jsem uviděla upíra, měl zlatavé oči, rozcuchané vlasy, na rtech rozpustilý úsměv, dobře padnoucí košily, modré rifle a tenisky.

„A-ahoj,“ vysoukala jsem ze sebe, Samantu jsem tu nikde nezahlédla, kampak jen mohla jít máma? No, ona to není vlastně moje máma, já do této rodiny nepatřím, táta je ve Volteře, Aro mě sem poslal učit se kouzlit, moje maminka byla velmi mocná čarodějka, bohužel, umřela při porodu, už od mala jsem tropila kdejaké kousky, táta ve mně viděl mamku. Nevím proč, ale ta moje šikovnost hraničila s postižením mé samé, komu se kdy podařilo proměnit sebe samu v Ananas? Asi jen mě, co? Člověk, teda míšenec si na to za ta staletí zvykne, třeba to ještě doženu. Kostenkovi jsou velmi mocná rodina, být u nich je pro všechny kouzelníky čest, ale já vyrůstala v upířím světě, ne v kouzelnickém, pro mě je hlavní naučit se kouzlit a jít zpátky domů – do Volterry.

„Ahoj,“ odpověděl a nahodil úsvěm alá hvězda, takové zjevy mám ráda, vážně, ty co jsi myslí, že vyhráli soutěž krásy, i když on by ji možná vyhrál, ale to asi všichni upíři.

„Já neslintám, to ten pes,“ řekl z ničeho nic.

„Co-cože?“ nechápala jsem, moc informací najednou, před chvílí jsem se probrala, já jsem přeci neřekla, že slintá, ani nevím, jak se jmenuje.

„No, řekla jsi, Edwarde, to musíš tak slintat, tak já jen, že neslintám,“ nějak se do toho yvsvětlování zamotal, na rtech měl nerózní úsměv, ježiš, ten je tak roztomilej, sakra, Bello, klidni se.

„Jo, to bylo tady na Edwarda,“ usmála jsem se a podrbala Edího za uchem.

„Počkej, počkej,“ zarazil se, „ten pes se jmenuje Edward?“ vyjekl.

„Jo, něco se ti na tom jméně nelíbí?“ zeptala jsem se a hodila na něj vražedný pohled.

„Ne, já se totiž taky jmenuju Edward,“ řekl do ticha, to si dělá srandu, já to jméno tomu psovi dala proto, že se často nepoužívá a on se prostě musí jmenovat Edward. To je jako naschvál, pozorně jsem se podívala kolem sebe, byla jsem v nějakém pokoji, který měl prosklenou stěnu, byla tam police s knihamy, v rohu místnosti byla pohovka, na které jsme ležela. Nebyla dvakrát pohodlná, ale lepší, než ležet na podlaze.

„Kde to jsem?“ nevypadalo to tu jako v nemocnici, krásně to tu voňelo, ta vůně omámila mé smysly, byla jako droga, která mě volala k sobě, lákala mě. Sakra, co to se mnou je, asi jsem se pořádně prašila do hlavy, jo, to bude ono.

„U nás doma,“ usmál se, u něj doma, to mi to nemůže přiblížit, aspoň město, kde se nacházíme, nebo místnost, ve který jsem?

„Bližší informace nemáš?“ zachraptěla jsem a posadila se, zamotala se mi hlava, pohovka se se mnou houpala ze strany na stranu, hučelo mi v uších, ne, už zase, ne. Prosím! Pozdě, ocitla jsem se někde  jinden, viděla jsem mlhavý stín, který se ke mně přibližoval, srdce se mi rozeběhlo, ztěžka jsem polkla, ten stín mi rukou naznačil, že mám jít za ním, mohu věřit duchovy? Co když mě jen chce zlákat? Zpoza dveří, na které ukozoval se linula překrásná hudba, která se rozléhala po celé chodbě a vytvářela tak ozvěnu, duch mi pokunl ke dveřím, pomalu jsem udělala krok, uslyšela jsem šustění látky, pozorně jsem se podíala na své oblečení, neměla jsem mikinu a rifle, ale nádherné plesové šaty, byly černé barvy, měly vyívaný korzet, na kterém byly nějaké ornamenty, byl posetý kamínky, sukně byla taktéž černé barvy, ale už nebyla vyšívaná byla z lesklé látky, byly na ní kamínky a dole byla nařasená. Opatrně jsem dlaněmi přejela přes sukni, abych ji neponičila.

„Páni,“ vydechla jsem úžasem a zatočila se do kola.

„Páni, to je nádhera,“ šeptala jsem pořád dokola, slzy štěstí se mi nahrnuly do očí, o takových šatech jsem vždy snila. Duch zase ukázal rukou k těm dveřím, zpoza kterých se linula ta krásná hudba, další krok ke dveřím, zvedavě jsem si je prohlížala, byly z masivníhodubového dřeva. Byla jsem jsem jen pár kroků ode dveří, když v tom se samy od sebe najednou otevřely, překvapeně jsem vydechla a couvla. Naskytl se mi pohled na velký taneční sál, který byl zaplněný lidmi, pomalým, houpavým krokem jsem vstoupila dovnitř a dveře se zavřely. Pohledy všech přítomných se stočily na mně, cítila jsem, jak se mi krev nahrnula do tváří, sklopila jsem hlavu a pozorovala mramorovou podlahu. Přemýšlela jsem nad tím, jak může existovat takový velký kus kamene, když v tom mi výhled na podlahu zastínily něčí boty. Překvapeně jsem zvedla hlavu a spatřila Edwarda? Měl na sobě dobře padnoucí oblek, který zvýrazňoval jeho postavu.

„Smím prosit?“ zeptal se galantně a nabídl mi rámě, přikývla jsem a rámě přijala. Co ten tu dělá, vždyť jen čarodějky mohu komunikovat s duchy, to, že se objevím na nějakém místě se stává díky tomu, že mám moc promlouvat s mrtvými, někdy je to trochu na obtíž, když se vás ve škole snaží vyděsit bezhlavý rytíř a vy máte nutkání se smát.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se hned, jak jsme začaly tančit, všichni nás upřeně sledovaly, každý náš pohyb, každičký krok, další krev se mi nahrnula do obličeje.

„Jsi tak krásná, když se červenáš,“usmál se Edward, jeho zlatavé oči vysoce kontrastovaly s černým sakem co měl na sobě.

„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ řekla jsem příkře a snažila se mu nešlapat na nohy.

„Nevím, byl jsem s tebou v pokoji, potom jsi vypadala jako že omdlíš, zamlžily se ti oči a já se objevil zde,“ vsvětlil a na čele se mu objevila ustaraná vráska, nevím proč, ale chtěla jsem, aby zmizela, toužila jsem po tom, abych tu vrásku mohla palcem vyhladit, sakra, co to se mnou je?

„Nemáš náhodou rodiče kouzelníky?“ zeptala jsem se šeptem, aby to ostatní neslyšeli.

„Nevím, asi ne,“ pokrčil rameny a věnoval se tanci, asi? To je co - ano, nebo ne?

„Nemáš nejaké kouzelné schopnosti?“ krom toho, že mě omamuješ? Pomyslela jsem si a snažila se najít nějaké rozumné vysvětlení.

„Ne, nejspíš ne,“ otočka, krok sun krok. Už vím, proč nerada tančím, pomyslela jsem si a zaškobrtla.

„Sakra,“ zamumlala jsem, tak jediná možnost je, že jsem ho sem vtáhla já, ale to je hloupost, budu se na to muset zeptat Smanty a Jima.

„Copak, nejsi ráda, že tu jsem?“ laškovně se usmál a mě se rozbušilo srdce, cítila jsem, jak se mi krev žene do tváří. Upřeně jsem pozorovala Edwardův límeček a dělala, že je to ta nejzajímavější věc tady.

„To netvrdím, jen mě zaskočilo, že jsi tu,“ zamumlala jsem pořád hledíc na límeček u Edwardovi košile.

Autor: misppule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějka 2. kapitola: