Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlisleova dcera 4.

04.07.2013 (07:30) • AnnyCS • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2011×

V minulém díle

Postava se ještě přiblížila a já poznala otce s holí v ruce, ve tváři měl výraz naprostého šílenství, byl rozzuřený.

Rychle popošel pár kroků až ke mně a napřáhl se…

Současnost

Bella

Rychle popošel pár kroků až ke mně a napřáhl se. Už jsem viděla, jak se hůl blíží k mému obličeji a semkla víčka.  Najednou se ozvalo zapraskání a za okamžik se ozvalo děsivé zavytí. Odvážila jsem se otevřít oči. Nad sebou jsem uviděla otce, který měl ve tváři výraz naprostého zděšení. Hůl zahodil vedle mě, otočil se a rychlým krokem odcházel zpět k domu, div se nerozeběhl.

Otočila jsem hlavu, abych se podívala, co otce tak vyděsilo a vyrušilo. Mé tělo se napjalo hrůzou, když jsem uviděla vlky, kteří se z lesa blížili k naší vesnici. Snažila jsem se zvednout, když se mi to podařilo, rozeběhla jsem se za otcem. Rychle jsem doběhla ke dveřím a pokusila se je otevřít. Nic, poplašeně jsem zalomcovala klikou a začala silně bušit na dveře.

„Mami, tati. Honem otevřete!“ hystericky jsem křičela a snažila se dostat do domu.

„Dovnitř tě nepustím, jsi se zbláznila. Možná, když sežerou tebe, nás nechají na pokoji. A hned to vyřeší naše dva problémy!“ zakřičela matka, v dálce jsem slyšela hlas otce, který jí dával za pravdu.

Byla jsem k smrti vyděšená. Můj pohled padl na chlívek, moje poslední naděje. Proč já?! Jak mi tohle mohli udělat. Ozvalo se další zavytí a to mě probralo. Vykasala jsem si zbytek roztrhaných šatů a rychle běžela ke chlívku.

Slzy se mi začaly hrnout do očí a předháněly se, která dopadne na mou tvář strhanou strachem jako první. Zaslechla jsem prasknutí větvičky. Zastavila jsem se a podívala se k místu, odkud se ten zvuk ozval.

Viděla jsem stín, byl vidět i v té tmě. Srdce se mi strachem rozbušilo, snažila jsem se přimět jakoukoli část těla k pohybu, ale nic.

Mé tělo mě naprosto zradilo.

Utíkej sakra, utíkej, řvala na mě každá myšlenka.

Konečně, podařilo se mi přimět nohy k pohybu, běžela jsem, jak jen jsem mohla. Měla jsem tak velký strach, momentálně jsem ani nedokázala určit polohu svého srdce, cítila jsem ho všude, jak mi pulzuje v každém milimetru mého těla.

Na chvíli jsem se zastavila, opřela se o strom, mé oči těkaly ze strany na stranu.

Nikde nic. Ale mou počáteční radost opět vystřídalo zděšení. Podívala jsem se za sebe, srdce mi vynechalo pár úderů. Přibližovalo se to. Slzy mi už smáčely tváře a já skoro neviděla na cestu. Ale přesto jsem se znovu rozeběhla.

Ještě kousek a budu u chlívku, ještě kousek.

Byla jsem už jenom pár kroků od chlívku, když se najednou projevila moje šikovnost a já zakopla. Padala jsem, kořen se mi připletl do cesty.

A já viděla vše, jen stylem volný pád. Bolela mě žebra, už jsem neměla sílu se zvednout. Přivřela jsem oči a čekala, co se stane.

To hrozivé dunění a funění bylo pár metrů ode mě. Maličko jsem otevřela oči a viděla obrovské zvíře, jak se valí přímo na mě.

Sebrala jsem veškerou zbylou sílu a doplazila jsem se ten kousek až do chlívku a přibouchla dveře. Jasně jsem i přes ně cítila dech zvířete. Zvedlo tlapu a snažilo se dostat dovnitř. Rukama jsem se zapřela o dveře a nechtěla ho pustit dovnitř.

Cítila jsem jeho dech na svých rukou a pak jsem omdlela hrůzou. A nic, jen černočerná tma a je to tak lepší.

Pohled Carlislea

Když jsem se vrátil z lovu, byla malá princezna už pryč. Je to tak lepší. Bella je zpátky u milované rodiny.

Ach, povzdechl jsem si.

No nic, měl bych se připravit. Musím na ten zpropadený královský dvůr, aby toho nebylo málo.

Zaslechl jsem rychle bijící srdce, jak se přibližuje k mému pokoji.

Natočil jsem své tělo k místu, kde se za chvíli objeví Paul, jeden z lokajů. Ozvalo se zaklepání.

„Dále.“

„Sire. Přišla zpráva z dvora. Dnes večer napadli vlci vesnici. Jeho veličenstvo vás prosí o pomoc. Jste lékař. Je tam pár nešťastníků, kteří se nestihli schovat.“

Chudáci. To je tenhle měsíc už druhá vesnice. Jestli to takhle půjde dál... Král by měl začít jednat.

„Jistě, Paule. Připravte mi koně a pár čeledínů. Zajedeme se tam podívat. To je samozřejmost.“

Na mysl mi najednou přišla Bella. Ten malý andílek, kterého jsem včera poslal domů. Je z vesnice.

Jakou vesnici, že to napadli vlci? Proboha jsou tam ranění. Klid, jaká je pravděpodobnost, že je to ta samá, kde žije i Bella?

Ani by mi na ní nemělo tak záležet. Je to jenom jedna dívka mezi miliony v této zemi. Ani nevím, komu chci lhát. Znám ji dva dny a už se pasuji do role jejího otce a ochránce. Ona už ale milující rodinu má.

Ale co když ne? Co když čeká na tebe? šeptal mi v hlavě tichý hlásek.

Dost!

Ani nevím jak, ale najednou jsem stál. Rozrazil jsem dveře od svého pokoje. Popadl brašnu u dveří a rychle sbíhal schody. Nedbal jsem zvídavých pohledů sloužících. Rychle jsem vykličkoval halou a ocitl jsem se venku na nádvoří. Všiml jsem si Paula, který už měl připravené koně.

„Paule. Jak se jmenuje vesnice, kterou napadli ti vlci?"

„Pane? Myslím, že Allon. Ne, určitě Allon.“

Když bych byl ještě člověk, jistě bych právě prodělal infarkt. Allon, vesnice, ve které žije Bella.

Na nic jsem nečekal, rychle se vyhoupl na koně, dal znamení ostatním a vybídl koně do rychlého cvalu.

Cestou jsem se snažil uklidnit. Už teď mi na tom malém anděli záleželo. Udělám cokoliv, aby byla v pořádku. Už je to dlouho, co jsem se modlil k bohu.

Vlastně od chvíle, co jsem upír, ale teď? Doufal jsem, že i když jsem zrůda, Bůh moje prosby vyslyší. A Bella bude v pořádku.

Jeli jsme opravdu rychle, chvílemi jsem se až bál, že ty koně uštveme. Ale vyplatilo se. Vyjeli jsme na kopec a mohli spatřit domy.

Vesnice Allon vás vítá. Vjížděli jsme do vesnice a já se rozhlížel.

Křik a nářek dětí se ozýval všude. Mělký dech a zadrhávající se tep umírajících. Poslední prosby a modlitby k Bohu. Sesedl jsem z koně a vydal rozkaz čeledínům.

„Pánové, tady jsem doktor, jasné? Oslovení pouze: pane doktore. Už tak je tady zmatků dost.“

„Ano, pane.“

Neměl jsem na sobě drahé oblečení. Když jsem přišel z lovu, ani jsem se nestihl převléci.

Zaslechl jsem křik a rychle se vydal za jeho zvukem.

Za hodinu byli všichni ošetření a mrtví byli přikryti. Rozhlížel jsem se a snažil se najít Bellu.

Opatrně jsem nasál vzduch a snažil se zacítit její pach.

Ucítil jsem krev, moč, pak spáleného masa i ohně, ale ne Bellinu vůni. Ale já to nevzdám. Přesunul jsem se kousek dál a zkusil to znovu. A tentokrát jsem ucítil její vůni. Měla lehce sladký nádech.

Lidskou rychlostí jsem se rozeběhl k místu, odkud byl pach cítit. Našel jsem dům a chlívek. Překvapilo mě, že vůně nejde z domu, ale chlívku.

Otevřel jsem násilím dveře a spatřil anděla. Byl jsem v šoku. Její tělo zdobily modřiny, ještě horší než když jsem ji našel minule. Byla domlácená.

Rychle jsem nahmatal její tep. Nepotřeboval jsem to, její srdce jsem jasně slyšel, ale potřeboval jsem se ujistit, že to není jenom mé přání. Když jsem pod prsty zacítil jemný tep, začal jsem vzlykat štěstím. Je v pořádku.

Jemně jsem vzal její tělíčko do náruče a odnášel do domu. Zaklepal jsem na dveře a vyčkával až někdo příde.

Dveře se otevřely a za nimi stála docela mohutná postava muže. Pobodl mě pohledem a poté jeho oči sklouzly k Belle v mém náručí. Jeho nenávistný pohled se prohloubil.

Neměl jsem ani tušení, co má tohle znamenat, ale měl jsem chuť Bellu odvést co nejdál.

V hlavě mně začala hlodat myšlenka, jestli Bellu nebije. Ale já na to přijdu. Nikdo nebude mé princezně ubližovat.

„Kdo jste?“

Tak naštvaný hlas plný zloby jsem snad ještě neslyšel a to jsem na tomto světě už nějaký čas.

„Jmenuji se… Jsem lékař. Našel jsem tady toho andílka v chlívku. Asi se tam schovala při tom útoku.“

„Ale jistě. Hledali jsme ji, to jste moc hodný. Dejte mi toho andílka. Díky a nashle.“ Vyrval mi Bellu z náruče a zavřel dveře.

Jenom díky svému upířímu sluchu jsem slyšel, co se dělo za zavřenými dveřmi.

„Prý andílek. Ďábel. Ani vlci ji neroztrhali. Teď to budeš mít tvrdý holka. Co já se s tebou budu tahat.“

Uslyšel jsem ránu a mé tělo se napjalo a z hrdla mi vyšlo zavrčení. Moc dobře jsem věděl, co se stalo. Pustil toho křehkého anděla na zem. Uslyšel jsem Belly zakňourání. Ten takzvaný její otec jí nakázal, ať se zvedne a jde si lehnout do kouta. Má hodinu na odpočinek, pak ať udělá oběd. Měl jsem chuť tam vlítnout a zpřelámat tomu praseti všechny nohy. Ještě si myslel, jak není velkorysý.

Nejradši bych si ji odvedl hned, ale nemůžu.

V ten okamžik jsem dal sám sobě slib. Já ji odtud dostanu.

Pokračování přístě

Doufám, že se líbila. Napište, jestli máte nápad, co by měl Carlisle udělat. Nebo jestli by měl jejího otce třeba praštit :D. Originální nápady beru :D.

Autor: AnnyCS, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlisleova dcera 4.: