Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlisleova dcera 3.

27.06.2013 (08:00) • AnnyCS • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2249×

V minulém díle: 

Podíval se mi do očí a asi chtěl něco říci, ale já ho nenechala.

„Moc se omlouvám, přijmu jakýkoliv trest. Jsem zlá a zapomněla jsem, jak se mám chovat,“ řekla jsem a čekala na trest.

Hrabě zvedl ruku, napřáhl se a ...

Současnost

Hrabě zvedl ruku, napřáhl se a jemně odhrnul vlasy, které spadly Belle do tváře. Přejel rukou od jejího líčka až po klíční kost. Nechtěl ji vyděsit ještě víc. Jemným pohybem zkoumal její zranění.

Chudinka čekala ránu a při dotyku se zatřásla a pevně sevřela víčka.
 

Pohled Belly

Připravovala jsem se na bolest, která určitě přijde. Jsem zlá, tak co čekám?

Že se ke mně někdo bude chovat jako k princezně? Že mě pohladí? Nebo řekne: mám tě rád? To si nezasloužím.

Zacítila jsem jemný dotyk na tváři. Znovu jsem semkla víčka a tentokrát se i začala modlit.

„Otčenáš jenž jsi na nebesích. Ach Bože, prosím. Vím, že jsem zlá a špatná, ale já se polepším, přeji si jenom, ať je můj trest spravedlivý. Je mi líto, že jsem neuposlechla pána a on mě teď musí potrestat. Maminka i tatínek vždy říkají, že to ruka boží je vede, když trestají. Oni to nechtějí, ale musí. Jsem zlá a dítě ďábla, který omylem zavadil o kolébku tak dobrých lidí jako jsou mí rodiče. To já jsem hříšnicí boží,“ zavzlykala jsem potichu.

Ale rána pořád nikde. Že bych se tolik zamyslela a nic necítila?

Odhodlala jsem se a pomalu rozlepila víčka. A se slzami v očích jsem sledovala hraběte. Ani nevím, proč brečím. On mě neuhodil. Ale já přece byla zlá a nevychovaná a to nejde. Přece mě musí uhodit.

„Pšt. Neboj se, já ti nechci ublížit,“ řekl jemným hlasem.

„Já se ale nebojím.“
 

Pohled Carlisla

Nemohl jsem tomu uvěřit. Ta dívka čekala, že ji uhodím. Zaslechl jsem i začátek nějaké modlitbičky.

Snažil jsem se ji uklidnit, ale k mému překvapení se snad ani nebála. Srdce Belle tlouklo stále ve stejném rytmu. Ani nevím, co mě to napadlo, ale opatrně jsem do náručí chytil její tělíčko a začal broukat jemnou melodii. Za pár chvil její tělíčko ochablo pod náporem spánku. Opatrně jsem to zlatíčko položil do přikrývek. Nemohl jsem od ní odtrhnou oči. Sedl jsem si opatrně do křesla a hlídal její spánek.

Páni, přál bych si mít takovou dceru. Ale to je nemožné, já nikdy někoho takového mít nebudu. Malého andílka s usměvavou tváří. O tohle jsem byl připraven.

Ale kéž by, pomyslel jsem si.

Prudce jsem se zvedl a odcházel z pokoje. Vyběhl jsem ven a vydal jsem se na lov. Zítra budu muset do města, řeknu někomu, ať ji odvede domů. Ano, to bude nejlepší.

Už ji nikdy neuvidím.

Nevím proč, ale při téhle myšlence mnou projela ohromná vlna bolesti. Moje holčička. Stop. Takhle na ni nemůžu myslet, není moje.

Ach.

Asi je dobře, že se zítra vrátí domů. Zahnal jsem pochmurné myšlenky a nechal své instinkty pohltit lovem.
 

Pohled Belly

Když jsem se ráno probudila, zmateně jsem se rozhlížela po pokoji. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že nejsem doma, ale u hraběte. Rodiče se musejí tak bát. Budou se zlobit, určitě mě nenašli ráno v chlívku. Kdo jim připraví jídlo a ustele postele? Pane bože, vždyť jim nikdo nepřichystá ani koupel. Musím domů. Na chvíli jsem se zarazila a začala vzpomínat, kdy jsem vlastně včera usnula. Moc si toho nepamatuju. Měla jsem zmatené sny, byly to pouze útržky.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla Margaret.

„Dobré ráno, slečno, vaše věci jsou bohužel nepoužitelné, ale pán nám dal tyto šaty. Máme vám je obléci a potom vás Anton zaveze domů.“

Nevěděla jsem, co mám říct. Šaty byly moc pěkné a já si to snad ani nezasloužila.

„Děkuji. Smím se převléknout? Chci být co nejdříve doma.“

Jinak dostanu ještě více, dodala jsem v duchu.

To chování hraběte Cullena včera, třeba to není normální, že mě rodiče tak mlátí. Jeho jsem taky neposlechla a nic mi neudělal. Ne. To je rouhání. Mí rodiče jsou nejlepší na světě, jsou jako Bůh. Jejich slovo je svaté, a když trestají, mají k tomu důvod.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptala se Margaret.

„Jistě. Chtěla bych se už obléci.“

Za pomoci Margaret jsem si oblékla šaty. A opatrně jsem vyšla z pokoje a scházela schody. Vedly do obrovské prostorné haly. Všude bylo bohaté zdobení a plno sloužících. Až teď jsem si všimla, jak krásné mají všichni šaty. Něco pravdy na tom asi bude, že každý chce sloužit u hraběte.

„Dobrý den, slečno. Mé jméno je Anton. Hrabě se moc omlouvá, ale musel do města. Domů vás odvezu já,“ řekl a pokřiveně se usmál.

„Moc děkuji. Margaret, prosím poděkujte za mě hraběti. A teď už bych ráda jela, musím domů.“

Kočár se rozjel a my za krátkou chvíli spatřili sídlo rodičů. Poprosila jsem Antona, aby tady zastavil, že zbytek dojdu pěšky. Souhlasil. Ještě jednou jsem poděkovala a rozeběhla se domů.

Opatrně jsem vzala za kliku a otevřela dveře do světničky.

Jakmile mě otec spatřil, rozzuřeně začal řvát: „Kde jsi byla? Co si o sobě myslíš, ty jedna špíno. Snídaně nikde, tvoje matka chudinka byla na všechno sama. A co teprve tvoje sestra! Ráno jsme tu měli statkáře a podívej se, nezameteno, spíž prázdná. Co si o sobě myslíš?“ ječel, až mu přeskakoval hlas.

„Ale tati.“

„Ticho buď, co to máš na sobě? Že ty si ukradla někde šaty. Taková ostuda. Mámo. Pojď sem. No honem. Tak já chudák se dřu, aby milostpaní měla co do huby, a ona nám ještě udělá takovou ostudu, potupu a krade.“

„Co se děje?“ ptala se právě příchozí matka.

Otočila se a všimla si mě. Byla jsem vyděšená, v očích otce jsem viděla pohrdání a strašnou nenávist. Čekala jsem, co uvidím v matčiných, čekala jsem lásku, ale viděl jsem to samé jako u otce. Sestra, která přišla taky, se jenom v koutě posmívala, ale pak si všimla mých šatů a hodila nenávistný pohled.

„Slyšíš, ty špíno?“ zařval otec.

„Odpověz otci.“

Neměla jsem ponětí, na co se ptal. Ale přesto jsem odpověděla.

„Já... Tati, já se večer ztratila a našel mě..“

„Ticho buď, nevděčnice, a nevyprávěj mi pohádky. Je mi úplně jedno, kde jsi byla. Měli tě sežrat vlci. Bože, proč já nemám takové štěstí, jaká úleva by to byla, když by ji roztrhali vlci. Ďáblovo dítě, na kterém není nic dobrého. Co jsme ti udělali, Bože, že jsi tohle pekelné stvoření přinesl do naší kolébky.“

„Tati?“ vzlykla jsem.

Tak strašně to bolelo. Byla bych radši, kdyby mě znovu zbili. Jenom tohle ne.

Ale mají na to právo. Jsem špatná, asi si doopravdy nezasloužím žít a mít tak skvělou rodinu.

Zvedla jsem na otce uslzené oči a to bylo poslední, co si pomatuji. To a otcova slova.

„Tu máš, to je za lhaní a tohle za to, že ses narodila. A dělej, ať je už večeře v pořádku a celý dům jako ze škatulky. Svině jedna. Byl jsem na tebe moc měkký, od teď spíš u prasat a najíst dostaneš, až si to zasloužíš.“

Cítila jsem, jak mi dává ránu za ranou. Po první ráně jsem upadla a cítila něco vlhkého a lepkavého na svém obličeji, další rány už jsem ani necítila a poddala se té temnotě, která si pro mě šla.

Nevím kolik času uplynulo, než jsem se probudila, ale křik matky jak otce povzbuzovala po třetí ráně, že je to málo, ať přidá, uslyším už asi navždy.   

Opatrně jsem se posadila a s hrůzou pohlédla na šaty. Z očí se mi spustily slzy. Tak krásné šaty. A oni mi je roztrhali. Až teď jsem si všimla, že ležím venku na dvorku, byla velká tma. Pane bože. Ta večeře, měla jsem přichystat večeři. Začala jsem se strašně bát a hystericky vzlykat. Roztřásla jsem se a můj strach se ještě zdvojnásobil, když jsem uviděla postavu zahalenou stínem, jak jde směrem ke mně.

Postava se ještě přiblížila a já poznala otce s holí v ruce, ve tváři měl výraz naprostého šílenství, byl rozzuřený.

Rychle popošel pár kroků až ke mně a napřáhl se…

Pokračování příště.

Co myslíte? Zabije Bellu, nebo ho něco vyruší? Zželí se mu malé dívky a nechá ji?

Autor: AnnyCS, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlisleova dcera 3.: