Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 8. kapitola

17.01.2012 (17:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2498×

Bella

Bylo ironií, že jsem se vracela tam, odkud jsem před pár dny odešla. Nechtěla jsem znovu vidět obličej toho tyrana, ale musel jasem to udělat. Pro Carlie.

Její včerejší výstup mě naprosto odzbrojil. Když se dozvěděla, že jsou její rodiče ve Volteře, začala hystericky křičet a vzlykat. Byla vyděšená a cítila jsem z ní obrovskou starost o rodiče. Pamatuji si na tu větu, kterou na mě zakřičela a znovu jsem se otřásla.

Kvůli tobě jsem přišla o rodiče.

Těch pár slov stačilo, abych si uvědomila, že jsem o ni přišla. Nikdy mě nepřijme jako svou matku. Navždy pro ni budu jen žena, kvůli které přišla o rodiče.

„Bello,“ zašeptal Edward, který seděl vedle mě, a já se na něj podívala. Viděla jsem v jeho tváři smutek a zklamání, ale stejně jako já, i on se smiřoval s tím, že přišel o dceru. Položila jsem za ni život, ale to ze mě nedělalo tu, kterou nazývala mami. Rosalie ji vychovala a pomáhala jí ve chvílích, které pro ni nebyly zrovna nejlehčí. Utěšovala ji, když se bála, nebo měla starosti. Hladila ji po vlasech a šeptala jí, že všechno bude dobré.

„Edwarde, ona nás nikdy nepřijme,“ zašeptala jsem a vzlykla. Můj muž mě sevřel v náruči a utěšoval mě. Cítila jsem, že i on tiše vzlyká.

„Nazvala nás tetou a strýcem. To je víc, než jsme si mohli přát,“ zašeptal a já k němu překvapeně vzhlédla. Hleděl před sebe a smutně se usmíval. Vzpomínal na náš rozhovor, který jsme vedli před několika lety. Zavřela jsem oči a vrátila se zpátky do minulosti.

„Bello,“ zašeptal, když mě pustil. Neviděli jsme se několik týdnů a já bez něj byla šílená strachy. Aro nás držel od sebe a nedovoloval nám trávit spolu čas. Prý pro naše dobro.

„Edwarde,“ vzlykla jsem a posadil se na postel. Pevně jsem ho sevřela ve své náruči a nasála jeho omamnou vůni. Konečně jsem se cítila alespoň trochu v bezpečí a milovaná.

„Co asi teď dělá naše dcera?“ zeptal se potichu můj muž a já k němu vzhlédla. Měl zavřené oči a na tváři se mu objevil úsměv.

„Určitě se má dobře,“ řekla jsem a zasmála se. Vzpomněla jsem si na Emmettovy vtípky a hned věděla, že má o zábavu postaráno.

„Co když se jednou vrátíme? Za koho nás bude mít?“ zeptala jsem se ho a on si nešťastně povzdychl. Podíval se mi do očí a smutně se usmál.

„To je jedno. Hlavně že nás přijme. To bude víc, než si můžeme přát,“ odpověděl a sevřel mě ve své náruči.

„Máš pravdu. Je to víc, než si můžeme přát,“ řekla jsem a políbila ho na tvář. Když jsem se znovu posadila na své sedadlo, chytil mě za ruku a pevně ji sevřel. To gesto ve mně vyvolalo alespoň trochu naděje, že přijedeme včas. Naproti mně seděl zbytek rodiny až na Carlie. Ta byla s Jacobem a neměla o našem plánu ani páru. Bylo to pro její dobro.

Carlie

Ležela jsem na studené zemi a pevně objímala Jacoba. Všude kolem nás byla jen tma, stromy a hlína. Už jsem neplakala, jen jsem němě pozorovala stíny stromů a myslela na to, co jsem vlastně dneska udělala. Ženu, kterou skoro neznám, jsem obvinila ze ztráty rodičů. Bylo mi ze sebe špatně.

„Jacobe,“ zašeptala jsem a otočila se na něj. Pohnul hlavou a pohledem vyhledal mou tvář.

„Myslíš, že se Bella zlobí? Nechtěla jsem jí ublížit, byla jsem jen rozzlobená a měla jsem starost o maminku a tatínka,“ řekla jsem a on se usmál.

„Bella se nezlobí. Chápe tě a ostatně i já vím, jak ses cítila,“ odpověděl a přitáhl si mě k sobě. Políbil mě do vlasů a povzdychl si. Pořád jsem měla před očima výraz v jejím obličeji, když jsem ji obvinila z toho, že kvůli ní jsem přišla o rodiče. Ten smutek a zklamání mě naprosto dostal. Raději jsem zavřela oči a snažila se myslet na něco jiného.

„Půjdu se jí omluvit,“ zašeptala jsem a jedním rychlým pohybem jsem se ocitla na nohou. Podívala jsem se na Jacoba, ale ten se díval někam za mě a starostlivě si mě měřil.

„To není zrovna nejlepší nápad,“ řekl a chtěl mě stáhnout zpátky na zem, ale já uhnula před jeho teplou rukou a zvědavě na něj hleděla.

„Proč? Určitě jsem jí ublížila. I Edwardovi. Chci se jim omluvit a přivítat je do rodiny,“ pověděla jsem mu a rozběhla se k domu. Nevnímala jsem křik mého jména, ani kroky za mnou, jen jsem přidala na rychlosti a doufala, že mě nedohoní. Vběhla jsem na zahradu a od domu mě dělilo jen pár kroků, když mě někdo povalil na zem. Zmateně jsem hleděla na Jacoba, který ležel na mém těle. Byla jsem rozzlobená, ale když jsem ucítila jeho tělo na svém, všechen vztek mě přešel. Jeho hlava byla skoro u té mé a na tváři mě šimral jeho dech. Na každém milimetru svého těla jsem cítila jeho teplou pokožku a nasávala jeho vůni. Zhluboka jsem se nadechla a tím pohybem způsobila, že jsem se na jeho hruď přitiskla ještě víc.

„Carlie,“ zašeptal a sklonil se k mým rtům. Než mě stačil políbit, udělala jsem to sama. Spojila jsem své rty s těmi jeho horkými a zavzdychala, když se do nich probojoval jazykem. Hráli jsme milostnou hru, která nikdy neměla skončit. Přemýšlela jsem nad tím, jak je dokonalý a úžasný, když mi došlo, proč jsem vlastně na zemi. Odtáhla jsem se od něj a začala sebou pod jeho tělem mlít. Překvapeně se zvedl a já využila té trochy prostoru, abych doběhla tam, kam jsem měla namířeno. Zbývaly tři kroky k domu a já úlevně vydechla, když se mé nohy dotkly podlahy v obýváku. Nasála jsem vzduch a pocítila pachy mé rodiny. Nebyly čerstvé, ale cítila jsem je. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla. Rychle jsem nakoukla do všech místností v domě, ale nikoho jsem nenašla. V kuchyni jsem uslyšela vrznout podlahu, a proto jsem rychle vyběhla z pokoje a modlila se, aby tam stála Esmé a vařila mi něco k jídlu.

Stála jsem mezi dveřmi a hleděla na Jacoba, který seděl na židli u stolu, kde jsem denně jedla. Hleděl na mě se starostí v očích a mně došla trpělivost.

„Kde jsou?“ zeptala jsem se a čekala, zda mi odpoví. Smutně se na mě podíval, ale nic neřekl. Jen mlčel a hleděl na mě.

„Odjeli do Volterry,“ vypadlo z něj, když jsem se otočila k odchodu. Po vyslovení těch pár slov mě zasáhla nová vlna bolesti a zklamání. Odjeli bez jediného slova, bez rozloučení. Odjeli za mými rodiči a mě tu nechali.

„Proč mi to neřekli? Jela bych s nimi,“ zašeptala jsem zády k němu. Uslyšela jsem za sebou tiché kroky, ale neotočila jsem se. Horká ruka se dotkla té mé a donutila mě tak se k němu otočit čelem. Podívala jsem se do jeho tmavých očí a povzdychla si.

„Nechtěli to. Mají o tebe starost, proto raději odjeli bez rozloučení. Věděli, že bys je nepustila,“ vysvětlil mi a přitáhl si mě do své teplé voňavé náruče.

„Co mám teď dělat? Jsem naprosto zbytečná a všechno jen kazím,“ vzlykla jsem a po tváři mi stekla slza plná smutku.

„Renesmé, to neříkej. Jsi pro všechny to nejdůležitější na světě,“ zašeptal a ve svých rukách svíral můj mokrý obličej. Když dořekl to, co měl na jazyku, zarazila jsem se. Přestala jsem vzlykat a dokonce se zastavil i třes mého těla.

„Jak si mi to řekl?“ zeptala jsem se a on ztuhl.

Bella

Stáli jsme před bránou a čekali, až nás pustí dovnitř. Skoro celý let jsme byli potichu a jediný, kdo pořád něco povídal, byla Alice. Vyprávěla nám, co vidí ve svých vizích a čím blíž jsme byli tomu ohavnému místu, tím méně toho viděla. Byla naštvaná a zklamaná.

„Ach, jak milá návštěva,“ prskl Demetri, který se objevil u brány. Všechny si nás měřil zlým pohledem, ale když pohlédl do mých očí, jeho výraz se změnil na nenávistný. Hleděla jsem do jeho rudých očí a vzpomínala na tu událost, která mě málem stála život.

Cvičila jsem s Felixem a poprvé od našeho příchodu sem jsem se bavila. Zprvu jsem tu všechny nenáviděla a dávala jim to najevo, ale Felix mi odkryl své světlé stránky a já si ho oblíbila. Když se nikdo nedíval, říkal mi různé vtípky a místo boje si se mnou povídal.

Jako každý den jsem čekala u sloupu, až přijde, ale on nikde nebyl. Měla jsem trochu strach, jestli se mu něco nestalo, ale ten pocit jsem musela potlačit. Na chodbě stálo několik gardistů a já neměla tušení, jaké dary mají. Už jsem to chtěla vzdát a odejít do svého pokoje, když se z rohu vyřítila osoba v černé kápi. Už od prvního pohledu na příchozího mi bylo jasné, že to není Felix.

„Isabello,“ pozdravil mě Demetri, Arova pravá ruka. Byla jsem tu dost dlouho na to, abych si všimla toho, jak ho má vládce rád. Nikdy ho neposílal na žádné mise, pořád ho musel mít u sebe. Opouštěl hrad jen v jeho blízkosti a nikdy se od něj nehnul na krok. Překvapeně jsem na něj hleděla a byla nucena se mu poklonit.

„Dnes budeme cvičit spolu,“ sdělil mi a postavil se proti mně, když jsme došli na místo. Předklonila jsem se, vycenila zuby a připravovala se na boj, kterému mě učili. Čekala jsem, až proti mně zaútočí, ale nic se nedělo. Jen na mě hleděl a svlékal mě očima. Ošila jsem se a zavrčela, ale jemu to bylo jen pro smích. Než jsem stihla cokoliv udělat, stál přede mnou a jedním pohybem ruky mě shodil na zem. Chtěla jsem se bránit, ale jeho tvrdé tělo mi nedovolilo se dostat z pozice, ve které jsem byla.

Hleděla jsem do jeho pološílených očí a věděla, že je zle. Jedna jeho ruka se dotkla mého krku a druhá mého pasu. Věděla jsem, že nemá cenu se bránit, a proto jsem jen ležela a snášela jeho doteky, ze kterých se mi dělalo špatně. Nezůstával jen u těchto partií, detailně prozkoumával mé tělo a já vzlykala. Bránila jsem se, ale byl moc silný. Když se jeho ruka dotkla místa, které patřilo jen Edwardovi, měla jsem pocit, že budu zvracet. Všechno ve mně se otáčelo a já bezmocně lapala po dechu.

Kdyby do sálu nevtrhl Felix, nevím, co by se stalo. Během pár vteřin jsem byla volná a Demetri si mě měřil nenávistným pohledem. Poprvé nedostal to, po čem toužil. Felix mě objal a nešťastně si povzdychl.

„Štěstí, že jsem přišel. Demetri je známý tím, že žádná jeho milenka nepřežije,“ zašeptal a já se rozvzlykala ještě víc.

„Nazdárek, Demetri,“ pozdravila jsem ho a pevněji sevřela Edwardovu dlaň v té své.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 8. kapitola: