Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 7. kapitola

09.01.2012 (21:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2468×

Rosalie

Byli jsme ve Volteře teprve dva dny a už jsem si přála vzít všechno zpátky. Přála jsem si, aby šel vrátit čas a já zůstala se svou rodinou.

Život tady byl hrozný. Všichni na nás hleděli jako na vetřelce a schválně nám házely klacky pod nohy. V boji jsem nebyla moc dobrá, takže mě museli cvičit. Felix mi dával jasně najevo, jak je znechucený tím, že musí cvičit někoho z klanu Cullenů. Snažila jsem se bránit jeho výpadům a útokům, ale bylo mi to k ničemu. Byl silnější a vyžíval se v tom, když mě povalil na zem a drtil v pevném sevření.

Emmetta jsem neviděla ode dne, kdy mě chtěl bránit. Přiběhl ke mně a měl v plánu se s Felixem poprat, ale Jane na něj použila svou moc a on se v křečích zhroutil na zem. Snažila jsem se mu nějak pomoct, ale nemohla jsem. Hleděla jsem na jeho tělo a vzlykala. Prosila jsem Jane, ať ho nechá, ale ona jen s úsměvem na tváři přidávala bolest. Kdyby do sálu nevtrhl Aro, nejspíš by to nepřežil.

Od té události jsem ho neviděla. Slyšela jsem o něm, že je dobrý v boji, ale nic jiného jsem se nedozvěděla. Každou volnou chvíli jsem myslela na Carlie a zbytek rodiny. Jak se asi má Bella s Edwardem? Řekli mojí malé holčičce, co jsou zač? Přijala je a na mě už zapomněla?

Bylo moc otázek a málo odpovědí. Pokaždé, když jsem se vrátila do svého pokoje, jsem se zhroutila. Třásla jsem se a vzlykala. Mé myšlenky patřily mému manželovi a dceři. Za zavřenými víčky jsem vzpomínala na dobu, kdy jsme byli spokojení a šťastní. Přehrávala jsem si chvíle strávené s nimi a znovu je prožívala.

Když jsem se alespoň trochu uklidnila, přemýšlela jsem. Pořád jsem měla před očima výraz v Arově tváři, když pustil Emmettovu ruku. Co mu ukázal? Tvrdil mi, že mu slíbil, že my dva nikdy neodejdeme. Když vyslovoval slovo my, ve tváři se mu objevil smutek.

Bella

Stála jsem před domem a loučila se s ním. Vrátili jsme se, ale museli jsme jet zpátky do Volterry. Když mě Carlie nazvala svou tetou a Edwarda svým strýcem, došlo mi to. I kdybychom jí řekli, kdo opravdu jsme, neuvěřila by nám. Měla by nás za lháře a ztratili bychom ji. To jsem nemohla dopustit.

Ještě ten večer jsem řekla rodině o svém plánu. Nejdřív byli vyděšení a odmítali nám pomoct, ale já jim řekla důvod, proč to chceme udělat. Ztratili jsme dceru, která nejspíš přijde o rodiče. Bylo naší povinností odjet zpátky a zachránit je. Byla jsem ochotná položit život za štěstí své dcery.

„Bello, je to moc nebezpečné. Zabijí nás,“ pověděla Esmé a její manžel se na ni podíval. V očích mu hrál strach, ale viděla jsem na něm, že je ochotný klidně i zemřít, jen aby zachránil svou rodinu.

„Kdy?“ zeptala se Alice, která se objevila ve dveřích. Byla zmatená, stejně jako myšlenky a plány všech ostatních. Nebyli jsme rozhodnuti, ale věděli jsme, že nemáme moc času. Zvedla jsem se a podívala se na svou rodinu.

„Zítra,“ rozhodla jsem a všechny zlaté pohledy se stočily na mě.

Rosalie

Dívala jsem se do divokých očí Felixe a připravovala se na boj, který co nevidět začne. Předklonila jsem se a zavrčela. Jen se zasmál a dál běžel proti mně. Snažila jsem se nepanikařit, ale bylo to k ničemu. Měla jsem strach. Strach o sebe a svého muže. Sledovala jsem svalnaté tělo, které se na mě řítilo, a zavřela oči. Nemělo cenu se bránit, stejně skončím na zemi pod jeho těžkým tělem. Zhluboka jsem se nadechla a očekávala ránu. Stála jsem na místě a ani za pár okamžiků se nic nestalo. Překvapeně jsem otevřela oči a viděla Felixe, jak leží na zemi a na jeho těle leží můj muž. Pozorovala jsem, jak se brání a snaží se dostat zpod jeho těla, ale bylo zbytečné. Emmett pevně svíral jeho ruce a nedovolil mu pohnout se.

„Emmette, pusť ho. Ublíží ti,“ křikla jsem vyděšeně a snažila se ho dostat do bezpečí. Tahala jsem ho za paži, ale nereagoval. Šeptala jsem jeho jméno, vrčela, ale on nic z toho neslyšel a dál držel Felixe. Uslyšela jsem, jak se rozrazily dveře a věděla jsem, že je zle. Pustila jsem svého muže a postavila se za něj. Hleděla jsem do Arových rudých očí a očekávala nejhorší.

„Ach, jak zajímavé,“ řekl a hleděl na ty dva, jak leží na zemi. Emmett se podíval na Ara a zvedl se. Felix vyskočil na nohy a nenávistně hleděl na muže, který ho přepral.

„Netušil jsem, že jsi tak dobrý bojovník,“ šeptl zamyšleně Aro a prohlížel si ho ze všech stran.

„Měl jsem dobrý trénink,“ odpověděl mu a podíval se na mě. Hleděl do mých očí a na tváři se mu objevil úsměv. Natáhl ke mně ruku, ale pohled mého vládce mi jasně říkal, že ji nesmím přijmout. Smutně jsem se usmála a raději opustila sál. Nesnesla jsem pomyšlení na to, že se ho nemůžu ani dotknout. Běžela jsem do svého pokoje a vzlykala.

Carlie

Ležela jsem na posteli a četla knihu, když jsem to uslyšela. Tiché hlasy, které se ozývaly z obýváku. Položila jsem knihu na postel a potichu otevřela dveře. Snažila jsem se přijít na to, o čem se baví, ale mluvili moc potichu. Pomalu jsem kráčela ke schodišti a přidržovala se zábradlí. Schůdek po schůdku jsem je slyšela jasněji, ale pořád mi unikalo, o čem tam živě debatovali. Byla jsem skoro u nich, když jsem to uslyšela.

„Nechci se tam vracet, ale musím zachránit své sourozence,“ řekla Bella a podívala se na Edwarda. Ten jen kývl a nešťastně si povzdychl.

„Proč tam odjeli? Kdyby zůstali, našli bychom způsob, jak to vyřešit,“ zašeptal a já se na všechny podívala. Esmé se držela dědy a potichu vzlykala. Alice se soustředila a snažila se vidět něco v budoucnosti. Jasper ji držel kolem ramen a s láskou v očích ji pozoroval. Bella stála uprostřed místnosti a Edward vedle ní. Chyběli jen moji rodiče, kteří byli na lovu. Když jsem na to pomyslela, něco mi došlo. Obvykle lovili jen pár hodin, ale tentokrát jim to trvalo déle. Počítala jsem hodiny a přišla na to, že tu nejsou už den a půl. Byla jsem tak zabraná Jacobem, že jsem na ně úplně zapomněla. Vylezla jsem ze svého úkrytu a seběhla těch pár schodů, které mě od nich dělily.

„Kde jsou moji rodiče?“ zeptala jsem se a každému z nich se podívala do tváře. Všichni uhýbali pohledem a odmítali mi odpovědět.

„Tak kde jsou?“ zakřičela jsem a stoupla si před Esmé. Ta mi nikdy nelhala a pokaždé mi dala to, co jsem chtěla. Viděla jsem na ní, že mi to nechce říct, ale můj pohled plný starosti o rodiče ji přinutil to udělat.

„Odjeli do Volterry,“ zašeptala a já zalapala po dechu. Proč by to proboha dělali? Jejich přátelé se vrátili, tak proč by tam jezdili? Provedla jsem něco?

„Proč by tam jezdili? Vždyť jste se přece vrátili,“ řekla jsem a setkala se s Belliným pohledem. Přehrála jsem si odchod rodičů a jejich příchod znovu a došlo mi to.

„Oni tam odjeli za vás? Jak mi to mohli udělat? Vždyť jste jen jejich přátelé, pro rodinu nic neznamenáte,“ zakřičela jsem hystericky a začala vzlykat. Proč by dávali život za někoho, kdo sem ani nepatří?

„Znamenáme pro rodinu hodně,“ řekl Edward a chtěl mě pohladit po tváři, ale já ucukla. Byla jsem zklamaná, rozzuřená a plná bolesti. Jak mě mohli opustit? Proč to udělali?

„Jak můžete pro rodinu hodně znamenat, když jste tu vůbec nebyli? Kdyby se Jacob neprořekl, ani nevím, že existujete. Proč by dávali život za někoho, kdo celý můj život neexistoval?“ ptala jsem se dál a začala se třást. Bella ke mně přešla, podívala se mi do očí a chytila mě za ruce. Chtěla jsem se jí vysmeknout, ale její sevření bylo moc pevné. Mlela jsem sebou a vrčela, ale ona mě odmítala pustit. Hleděla na mě a dolní ret se jí třásl.

„Pusť mě,“ křičela jsem, ale neposlechla mě. Dál drtila má zápěstí a dívala se mi do očí.

„Pusť mě. Kvůli tobě jsem přišla o rodiče,“ vzlykla jsem a ona mě poslechla. Její oči byly plné smutku a zklamání. Věnovala jsem jí pohled plný zloby a nenávisti a vyběhla z domu. Neměla jsem tušení, kam mám namířeno, ale musela jsem se uklidnit. Chtěla jsem běžet dál, ale nemohla jsem. Spadla jsem na zem a celé mé tělo zaplavila vlna smutku a zloby. Proč by mě rodiče opouštěli? Proč by dali život za někoho, kdo si to nezaslouží?

Třásla jsem se, vzlykala a myslela na rodiče. Přehrávala jsem si v hlavě jejich obličeje a všechny zážitky, které jsme spolu prožili. Vzpomínala jsem na mamčino objetí a tátův smysl pro humor. Před očima jsem měla její blonďaté vlasy a dokonalý obličej. Kdykoliv se česala nebo upravovala, seděla jsem u ní a pozorovala ji. Každým tahem štětečku nebo řasenky se stávala ještě hezčí, než byla. Když jsem myslela na tátu, vzpomněla jsem si na všechny lumpárny, které jsme spolu dělali. Tetě Alici jsme schovali všechno její oblečení, Jasperovi rozmontovali motorku, Esmé schovali její návrhy na domy a dědovi jsem počmárala knihy, které měl v pokoji. Pokaždé, když se na to přišlo, byl potrestaný jenom táta. Já jsem párkrát zamrkala, usmála se a všichni se nade mnou smilovali.

„Carlie,“ uslyšela jsem za sebou a zvedla se. Naproti mně stál Jacob a já znovu začala plakat. Přešel ke mně a pevně mě sevřel ve své náruči. Nasála jsem jeho vůni a cítila se alespoň o trochu lépe.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 7. kapitola: