Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 3. kapitola

18.12.2011 (21:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2731×

Carlie

Sledovala jsem toho neznámého upíra a dostala strach. Jeho rudé oči mě probodávaly zkoumavým pohledem a lákaly mě k sobě. Snažila jsem se zůstat na místě, ale nějaká neviditelná síla mě nutila k tomu, abych se dala do pohybu. Nechtěla jsem za ním jít, ale mé tělo si dělalo, co chtělo. Za sebou jsem slyšela kňučení a tiché vrčení, ale nemohla jsem se otočit. Dívala jsem se do těch neznámých rudých očí a krok po kroku jsem se k němu blížila.

„Renesmé,“ zašeptal znovu a já pocítila zmatek. Už podruhé mi řekl jménem, které jsem neznala. Snažila jsem se vzpomenout, kde jsem to jméno slyšela, ale na nic jsem nepřišla. Pořád jsem byla v zajetí jeho pohledu a dál se k němu blížila. Byla jsem už skoro u něj, když mě někdo shodil na zem. Zavřela jsem oči a konečně se mohla v klidu nadechnout. Nevěděla jsem, co se stalo. Byla jsem jako posedlá, jako by mě někdo ovládal.

Slyšela jsem vrčení, dusot tlap na tvrdé zemi a skřípění kovu. Když jsem zvedla hlavu, viděla jsem rudohnědého vlka, jak trhá toho neznámého upíra. Vyděšeně jsem na něj hleděla a všimla si dalších dvou vlků, kteří mu pomáhali. Jeden z nich se přeměnil, vzal ze země nějakou krabičku a zvedl se. Byl nahý, ale zdálo se, že mu to nevadilo. Když z krabičky vytáhl nějakou tyčku a zapálil ji, došlo mi, že jsou to sirky. Oheň, který vzplál na tenkém dřívku, hodil na kusy upíra a ten začal hořet. Hleděla jsem na tu děsivou scénu před sebou a cítila dusivý kouř, který stoupal z jeho těla. Během několika málo okamžiků se z něj stal jen popel, který se vsákl do půdy.

Seděla jsem na zemi, neschopna slova. Až když mě někdo jemně dloubl čumákem do tváře, jsem se vzpamatovala. Podívala jsem se, kdo to byl, a dívala jsem se do tmavých očí vlka, který mě zachránil. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to Jacob, jen v jiném těle. Na mé poloupíří tělo a vnímání toho bylo trochu moc, a proto jsem se zhroutila.

Jacob

Díval jsem se na to, jak jde za ním, a zavrčel. Netušil jsem, co se děje, ale byla jako zhypnotizovaná. Krok po kroku se blížila k tomu upírovi a mě došla trpělivost. Přeběhl jsem k ní, shodil ji na zem a vrhl se na toho neznámého vetřelce. Než stačil cokoliv udělat, skočil jsem na něj a snažil se ho zneškodnit. Zrovna jsem mu chtěl tlapou utrhnout hlavu, když jsem to uslyšel. Myšlenky vlků, se kterými jsem se několik let neviděl.

Jacobe, slyšel jsem překvapené myšlenky, ale neměl jsem čas je vnímat. Upír se chtěl bránit, ale jeden z mých bratrů mu utrhl hlavu a druhý mu oddělil ruku od zbytku jeho těla. Sam se přeměnil a na zbytky jeho ostatků hodil zapálenou sirku, která zapálila zbytky upíra. Sledoval jsem oheň, když jsem uslyšel tichý vzlyk. Rozběhl jsem se za ní, ale ona nevnímala. Dívala se před sebe a lehce se třásla. Dloubl jsem ji čumákem do tváře a konečně zvedla svou tvář k té mé. Podívala se mi do očí a nakonec omdlela. Přeměnil jsem se a pohladil ji po tváři. Vzal jsem ji do náruče a zvedl se. Bylo mi jedno, že jsem nahý. Neměl jsem se před kým stydět.

„Jacobe,“ uslyšel jsem za sebou a otočil se. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem tu se svými bratry. Usmál jsem se a všichni čtyři přešli ke mně. Carlie se v mé náruči trochu zatřásla, takže jsem se rozeběhl směrem k domu. Běžel jsem, co nejrychleji to šlo. Během několika minut jsem svou krásnou poloupírku pokládal na pohovku v obývacím pokoji v sídle pijavic.

„Co se jí stalo?“ zeptala se blondska a hrnula se ke své dceři. Prohlížela ji a strachovala se, co jí je.

„Omdlela. Byli jsme na pláži a u lesa se objevil nějaký upír v černé kápi, který jí chtěl ublížit. Já a někteří členové smečky jsme ho zabili,“ pověděl jsem a pohladil Carlie po tváři.

„Kdo to byl?“ optal se Emmett, ale já jen pokrčil rameny.

„Nikdy dřív jsem ho neviděl, ale na ruce měl náramek ve tvaru hada s rudýma očima,“ řekl jsem a Alice zalapala po dechu.

„Volturiovi,“ vydechla a já zavrčel. Pamatoval jsem si z vyprávění, co jsou zač. Nikdy jsem neměl tu čest se s nimi setkat, až dnes.

„Opravdu jí nic není?“ Rosalie se na ni podívala se strachem v očích a znovu ji prohlédla.

„Ne, jen omdlela,“ řekl jsem a snažil se ji nějak uklidnit. Položil jsem svou teplou ruku na její rameno a ona ke mně překvapeně vzhlédla. Snažil jsem se nevnímat rozdíl teplot našich těl, prostě jsem ji držel za rameno a snažil se ji uklidnit. Zavřela oči a po chvíli se usmála.

„Děkuju, Jacobe. Ani nevíš, jak jsem ti vděčná,“ zašeptala a já se zasmál. Otevřela oči a pohlédla na mě.

„Nemusíš mi být vděčná, pro ni udělám cokoliv. Je můj život,“ řekl jsem a pohladil svoji poloupírku po čele.

„Kéž by tu byli Edward s Bellou,“ pověděl Emmett a mně něco došlo.

„Nemůžou v tom mít prsty oni? Nemohli jim ublížit?“ Po mé otázce se všechny zlaté pohledy stočily na mě. Věděl jsem, že je to jen podezření, ale vzedmula se ve mně vlna vzteku. Pokud ty bestie ublížily mé nejlepší přítelkyni, zabiju je.

„Ach, ne,“ zašeptala Alice a sedla si na pohovku. Nepřítomně hleděla na stůl před sebou a Jasper ji držel kolem ramen. Když se vrátila zpátky do přítomnosti, vyděšeně hleděla na Carlie. Netrpělivě jsem čekal, co řekne, ale když konečně otevřela pusu, má láska se probudila. Otevřela oči, zmateně kolem sebe hleděla a vyhledala mě pohledem.

„Jacobe,“ zašeptala a po tváři jí stekla slza. Posadila se a vrhla se mi kolem krku. Třásla se a vypadala, že se zase složí. Hladil jsem ji po zádech a do ucha jí šeptal uklidňující slova. Vzlykala, ale už se netřásla.

„Už je to dobré,“ řekl jsem a odtáhl se. V jejích očích byl strach, ale i něco, co mě potěšilo. Důvěra. Důvěra ve mně a má slova.

***

Ležel jsem na její posteli a snažil se ji nevzbudit. Spala velmi neklidně a pořád sebou házela. Pevně svírala mou ruku, takže jsem od ní nemohl odejít. Nevadilo mi to, naopak. Měl jsem radost z toho, že mě chce u sebe. Věří mi a potřebuje mě. Znali jsme se teprve pár dní, ale já věděl, že mě má ráda. Křečovitý stisk kolem mé paže to dokazoval.

Konečně sebou přestala cukat a usnula tvrdým spánkem. Díval jsem se do její tváře a vzpomněl si na její matku. Krásnou a tajemnou osobu, která změnila život mně, ale i Edwardovi. Nikdy jsem ho neměl rád, ale teď jsem si přál, aby se vrátil. I se svou ženou.

Rosalie a Emmett byli dobří rodiče, ale nehráli to dost přesvědčivě. Na první pohled vypadali jako šťastná rodina, ale když jsem s nimi strávil víc času, všiml jsem si několika věcí. Kdykoliv Carlie oslovila Rosalii mami, rozpačitě se podívala na svého manžela a nervózně se ošila. Emmett pro změnu svráštil obočí a nervózně se usmíval. Carlie si ničeho nevšimla, ale je otázkou času, kdy se něco stane. Něco, co je donutí, aby vyšli s pravdou ven.

„Jacobe,“ zašeptala a já se na ni podíval. Měla otevřené oči a plakala. Třásla se a z hrdla se jí draly vzlyky. Sklonil jsem se k ní a objal ji. Nic jsem neříkal, slov nebylo potřeba. Jen jsem ji objímal a přál si, aby se přestala trápit.

„Sluníčko, neplakej. Už je to dobré, nikdo ti neublíží,“ slíbil jsem a podíval se jí do očí. Na malý okamžik jsem neviděl ji, ale Bellu. Malou ustrašenou dívku naplněnou trápením a strachem.

„Jacobe, já se bojím. Co když se vrátí a ublíží mi? Nebo snad ublíží mojí rodině? Nebo dokonce tobě?“ zeptala se a mně srdce poskočilo radostí. Měla o mě starost. Bála se o mě.

„Slibuju, že se nikomu nic nestane,“ zašeptal jsem jí do ucha a hladil ji po zádech. Snažil jsem se ji uklidnit a docela se mi to povedlo. Už se netřásla, ale slzy jí pořád zdobily dokonalou tvář.

„Co tu vlastně děláš?“ po její otázce jsem se zasmál a ona se na mě tázavě podívala. Volnou rukou jsem ukázal na tu její, jak pevně svírá mou paži a na její tváři se objevil ruměnec. Okouzleně jsem ji sledoval a svět pro mě přestal existovat. V její tváři bylo tolik studu, překvapení i radosti, až se mi na chvilku zastavilo srdce.

„Nedívej se na mě tak,“ poprosila mě a schovala tvář do peřiny, ve které byla přikrytá. Zasmál jsem se a donutil ji, aby se na mě podívala.

„Dívám se tak na tebe, protože jsi pro mě všechno,“ přiznal jsem a pro změnu jsem sklopil hlavu já. Její prst mě donutil podívat se na ni a v její tváři jsem viděl radost. Pomalu se ke mně naklonila a své teplé rty spojila s těmi mými. Pocítil jsem něco, co jsem ještě nikdy nezažil. Vybuchl ve mně ohňostroj lásky a štěstí. Polibek jsem jí oplácel, ale naši dokonalou chvíli přerušil Alicin křik.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 3. kapitola: