Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 23. kapitola

22.03.2012 (17:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2393×

Carlie

Isa byla kouzelná, malinká a na svůj věk velice inteligentní. Když jsem ji napomenula, okamžitě se stáhla a přestala zlobit. Jakoby přesně věděla, co chci. Jakoby věděla, že to, co dělá, je špatné. Třeba když cucala Jacobovi ponožky. Okřikla jsem jí a čekala, že začne plakat a vyvádět, ale to, co se stalo, mi doslova vyrazilo dech. Podívala se na mě, sklopila svá hnědá očka k zemi a začala si hrát s ručičkama. Neplakala, spíš vypadala, jako by ji mrzelo, že jsem se zlobila.

Ze dnů se stávaly týdny a z těch zase měsíce. Než jsem se stačila vzpamatovat z toho, že máme miminko, už seděla. Než jsem se pořádně naučila se o ni starat, postavila se. Než jsem pochopila, co znamenají její výrazy a pohyby, mluvila. Jako první slovo řekla máma. Seděla jsem tehdy na pohovce a čekala, až malá usne. Četla jsem si nějaký časopis a nevnímala nic kolem sebe. Až když se z postýlky ozval jemný hlásek, zpozorněla jsem. Postavila jsem se k jejímu lůžku a čekala, jestli to udělá znovu. Když mě spatřila, vyjekla a řekla mami. Plakala jsem.

V šesti měsících mluvila, chodila a dělala nám pěkné starosti. Nevypadala na půl roku, spíš na rok. Rostla rychleji než normální dítě. Netušila jsem, jak je to možné. V mém těle kolovalo jen poloviční množství jedu, takže v jejím tělíčku kolovala jen třetina. Byla dcerou vlkodlaka, takže v krvi měla i jeho geny. Uklidňovala jsem se tím, že se ty dva rozdílné geny spojily, a proto roste rychleji. Až bude dospělá, přestane se vyvíjet a bude s námi navždy.

Když řekla poprvé tati, nebyla jsem u toho. S Rachel jsme si zašly na nákupy a já si tak odpočinula od každodenní role matky. Bavily jsme se, povídaly si a já se znovu cítila jako před tím, než jsem poznala Jacoba. Smála jsem se všemu, co jsem viděla a užívala si ten pocit, který se mi rozléval po těle. Rachel byla úžasná kamarádka, která mě dokázala pobavit v jakékoliv situaci. Dokázala z párku v rohlíku udělat přednášku o nechráněném sexu. Válela jsem se smíchy po zemi a nezajímalo mě, že se na mě všichni dívají.

Když jsem vrátila domů, připadala jsem si podivně lehká. Spadly ze mě všechny starosti a nedělala jsem si vrásky s tím, jestli budu dobrou manželkou a matkou. Znovu mi bylo patnáct a svět byl daleko lehčí. Odemkla jsem dveře a zaposlouchala se do ticha našeho bytu. Vešla jsem do kuchyně a uviděla Jacoba, jak sedí na židli a v náruči svírá svou dceru. Okouzleně ji pozoroval a po tváři mu stekla slza. Vyděšeně jsem přeběhla k těm dvěma a sklonila se ke své dceři. Zběžně jsem ji prohlédla, ale nic znepokojujícího jsem nenašla. Podívala jsem se na Jacoba a ten se usmál.

„Co se děje? Stalo se jí něco?“ zeptala jsem se, ale on mě nevnímal. Posadil malou do ohrádky s hračkami a odešel do pokoje. Zmateně jsem pozorovala jeho záda a nic nechápala. Zbláznil se snad? Když se vrátil, v ruce něco svíral. Pokynul mi, abych se zvedla a já tak udělala.

„Přemýšlel jsem, kdy a kde to udělat. Napadla mě restaurace, park nebo něco jiného romantického. Dneska jsem přišel na to, že ideální místo je tady. Na místě, kde vychováváme naší malou a kde žijeme,“ řekl a podíval se mi do očí. Když se začal sklánět, zalapala jsem po dechu. Klekl si na koleno a jemně se usmál. Otevřel sametovou krabičku, kterou svíral v rukou a otevřel ji. Po tváři mi stekla slza a hrdlo se mi stáhlo. Byl to ten nejkrásnější prsten, který jsem kdy viděla.

„Vezmeš si mě?“ zeptal se a čekal. Před očima se mi přehrál celý náš společný život. Naše první setkání, první polibek, společná noc, útěk z domova a narození malé. Usmála jsem se a klekla si k němu.

„Ano,“ odpověděla jsem a po tváři mi stekla další slza. Jacob mi na levý prsteníček nasadil ten kouzelný prsten a sklonil se k mé mokré tváři. Políbil mě a já v tom polibku cítila všechny emoce, které zmítaly jeho tělem. Radost, strach, štěstí. Když se ode mě odtáhl, podíval se na naši malou a usmál se.

„To ta malá rošťanda mě přiměla udělat to dneska. Řekla mi tati,“ zašeptal a usmál se. Pevně jsem ho objala a slíbila sama sobě, že už ho nikdy nepustím. 

Jacob

Od toho večera, co řekla ano, se všechno změnilo. Už jí nedělalo starosti, že se o malou neumí pořádně postarat. Nebyla to pravda a ona si to uvědomila. Sice pozdě, ale uvědomila. Užívala si každého dne, který s námi mohla strávit a já cítil tu rodinnou pohodu a štěstí. Nikdy jsem nedoufal, že si najdu tak dokonalou ženu a budu mít tak kouzelnou dceru. Bylo mi teprve dvacet, ale nelitoval jsem ničeho, co se stalo. Každý den jsem se probouzel s pocitem, že dnes prožiji další dávku štěstí a radosti. 

Naši šťastnou bublinu narušila nemoc naší malé berušky. V pátek večer začala hřát, v sobotu dostala teplotu a v neděli celá hořela. Odvezli jsme ji k doktorovi a s překvapením zjistili, že má neštovice. Vyvíjela se rychleji a měla v sobě kus ze mě, ale i z Ness, takže jsme předpokládali, že nemocná nebude. Jakým překvapením pro nás bylo zjištění, že Isa je skoro normální člověk a prožije život s nemocemi a nachlazením.

Přesně v ten moment se mi zastesklo po dědečkovi mé snoubenky. Ten by věděl, co se děje a dokázal by jí pomoct. Na světě nebylo nic, co by on nevyřešil. Toužil jsem ho znovu vidět, i celou jeho rodinu, ale Nessie to nechtěla. Nikdy o nich nemluvila a já začínal mít pocit, že zapomíná. Jednou jsme na pláži potkali starší dámu, která za ruku vedla svou vnučku a naše Isa se s ní hned skamarádila. Seděli jsme na pláži několik hodin a sledovali, jak se dvě malé holčičky seznamují a vytvářejí si tak pouto, které jen tak někdo nepřetrhne. Když se nám malá blondýnka představila, zalapala jsem po dechu. Jmenovala se Rosalie a všichni jí říkali Rose. Ness jen seděla, usmívala se na ni a potřásla si s ní rukou. Neplakala, ani na sobě nedávala znát žádný stesk nebo jakoukoliv jinou emoci.

Bál jsem se, že opravdu zapomene. Přece jenom je to poloupírka a bude žít věčně jako její rodina. Nastane den, kdy nadobro zapomene a už nikdy neuvidí ty, kterým tak ublížila a kteří tak ublížili jí?

Bella

Od telefonátu, že máme vnučku, se všechno trochu uklidnilo. Na Aljašku za námi přijela Esmé spolu se zbytkem rodiny. Jen Rosalie se vrátila do Forks. Chtěla se naposledy rozloučit se svým domovem. Chápala jsem ji, přece jenom tam prožila hodně dobrých i špatných věcí. Jen při představě, že bych se tam vrátila já, se mi dělalo špatně. Znovu jsem si vzpomněla na Carlie a hrdlo se mi stáhlo.

Edward se mě snažil uklidnit. Pevně mě objal a věnoval mi polibek plný lásky a pochopení. Tvářil se jako silný muž, který se se vším smířil, ale několikrát jsem ho viděla, jak hladí fotku naší dcery a vzlyká. Pevněji jsem ho sevřela ve své náruči a nadechla se jeho dráždivé vůně. Kdybych neměla jeho, už bych tu dávno nebyla.

Seděla jsem na terase, v ruce svírala kopretinu a trhala malé lístky, které se vznášely v lehkém větříku. Všude kolem mě byl sníh a zima, ale ta kopretina mi dodávala pocit, že jsem doma. Ve Forks se kopretinám dařilo dobře, takže jsme měli každý den čerstvé. V malované váze zdobily obývací pokoj, můj a Edwardův pokoj a pokoj mé dcery. S každým lístkem jsem říkala buď ano ,nebo ne. Ano symbolizovalo návrat domů a shledání s mou dcerou a ne život plný trápení. U nohou mi přistálo pár lístků a já hleděla na ten poslední, který na květině zbyl. V duchu jsem pronesla tiché ano a usmála se.

Carlie

„Miláčku, proč ti to tak trvá?“ uslyšela jsem Jacoba a usmála se. Dnes byla Isa s Rachel, takže jsme měli byt jen pro sebe. Naposledy jsem se podívala na své štíhlé tělo v krajkovém spodním prádle a usmála se. Vyšla jsem ze dveří a svůdně se opřela o futra. Jacob otevřel pusu a překvapeně na mě hleděl. Spokojeně jsem se usmála a chtěla přejít k posteli, ale než jsem se nadála, Jacob mě tlačil na zavřené dveře a jeho ruce putovaly po mém obnaženém těle.

Chtěla jsem si tu noc užít, ale Jacob byl tak nedočkavý. Po hodině jsem vyčerpaná a uspokojená ležela na posteli a zhluboka dýchala. Můj snoubenec ležel vedle mě a hladil mě po odhaleném bříšku. Trochu jsem zachvěla a raději jeho ruku stáhla. Otočila jsem se na něj a pohlédla do jeho tmavých očí. Usmál se a pohladil mě po zpocené tváři. Položila jsem ruku na jeho hruď a pozorovala ten nádherný prsten, který mi daroval. Pohladila jsem ho špičkou prstu a usmála se.

„Co kdybychom se vzali ještě tenhle měsíc?“ zeptal se a já se na něj překvapeně podívala. Hlavou mi blesklo slovo svatba a já si vzpomněla na tetu Alici. Pamatovala jsem si na svatbu Rosalie a Emmetta, když mi bylo pět. Viděla jsem na ní, jak si to užívá a je spokojená. Pohlédla jsem na svůj prsten, poté na svého snoubence a posadila se. Najednou už jsem nepociťovala nenávist a zlobu, ale stesk.

„Chci se vrátit domů,“ řekla jsem.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 23. kapitola :