A ani ne za minutu jsem zahlédla Ricka, jak si to jako sokol míří střemhlav dolů, a asi tři metry před hladinou se změnil zase v kluka. Ponořil se, hladina se nad ním uzavřela. Po chvíli se vynořil, rozjařený, v očích jiskry, a zrychleně oddechoval. Vlasy se mu zplihle lepily na hlavu, dokud s celou hlavou nezatřásl.
20.02.2013 (20:45) • Niki741 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1376×
Nemohla jsem vylézt na břeh. Především jsem byla nahá. A běhat, jak mě pán Bůh stvořil, se mi vážně nechtělo. Takže jsem pobývala na mělčině. Abych dosáhla na dno.
Znovu jsem se zadívala na útes. Musela jsem trochu přivřít oči, abych na ně zaostřila. Váhavě se dívali dolů, a já, jelikož jsem neměla podobu zvířete, jsem nevěděla, o čem konverzují.
Tak skočte, ne? poslala jsem jim myšlenku. Všechny hlavy, kromě Danielové, se na mě zadívaly.
Ne všichni jsme tak retardovaní jako ty, odvětil mi Chris.
Všimla jsem si, že černobílý sokol se ke mně přibližuje. Poznala jsem Ricka. Zahlédla jsem spiklenecké mrknutí, než vzlétl výš.
A ani ne za minutu jsem zahlédla Ricka, jak si to jako sokol míří střemhlav dolů, a asi tři metry před hladinou se změnil zase v kluka.
Ponořil se, hladina se nad ním uzavřela. Po chvíli se vynořil, rozjařený, v očích jiskry, a zrychleně oddechoval. Vlasy se mu zplihle lepily na hlavu, dokud s celou hlavou nezatřásl.
„To bylo boží!“ zavřeštěl, asi aby se to doneslo i k těm poserům na útesu.
„Viď?“ mrkla jsem na něj pobaveně. Zašla jsem trochu hlouběji, jelikož - i když to tak vůbec nevypadalo - jsem byla hrozný stydlín. Kluci to měli dobrý. Ty si někdy skrývali jen dolní partie. Zatímco holky, ženy dívky, a tak dále, musely skrývat jak dolní, tak i horní partie. Ale to sem asi jaksi nepatří.
„Tak skočíte nebo ne?“ zaječel na ně Richard.
Bytosti na útesu si vyměnily pohledy. Žlutý orel vzlétl též. Napodobil Rickův manévr a skončil ve vodě. Dolehl k nám jeho hlas.
„Je to fakt super!“ Začal plavat k nám.
Bello? Mohla by ses prosím otočit? poprosil mě Cal. Zmateně jsem zvedla obočí, ale pak mi svitlo a já se, s rudými tvářemi, otočila.
Doletěl bys mi - chci říct nám - pro oblečení? zeptala jsem se ho, zatímco jsem k nim stála zády.
Jasně. Tak já letím. A já zaslechla mávání křídel, a když jsem se otočila, mizel v dáli.
„Já se jdu nechat unášet vlnami,“ zahlásil Rick a opravdu to šel udělat.
Znovu jsem se zadívala na výběžek. Už nikdo tam nestál. Hm. Buď se rozběhli domů, nebo už taky skočili.
„Baf!“ zakřičel mi někdo za zády a já polekaně vypískla. Otočila jsem se na toho zloducha, který mě vylekal. Byl to culící se Dan. A byl nahý. Jako já. Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost, a tak jsem se ji snažila zahnat.
„Takže ty jsi skočil,“ snažila jsem se navázat rozhovor, abych se necítila tak trapně.
„Už to tak asi vypadá,“ pokrčil rameny. Pokývala jsem hlavou.
Tu máš!
Vzhlédla jsem. Nad námi kroužil Caleb, s oblečením v pařátech i v zobáku. Natáhla jsem ruce, a on mi do nich oblečení pustil.
Mám i pro Dana. Doufám, že mu budou, řekl Caleb.
„Má tu i pro tebe oblečení,“ předala jsem zprávu Danielovi. Udělal to samé, co já, a jemu do rukou spadly kraťasy.
„Díky!“ zahalekal na něj, ale to už Caleb letěl vyhledat ostatní.
„A kde je vůbec zbytek?“ zeptala jsem se, když mi došlo, že to nevím.
„Nevím. Když jsem skočil, byli pryč,“ pokrčil rameny.
„Aha. Ehm... Dane?“
„No?“
„Mohl by ses, prosím, otočit?“
„Co? Proč? Jo, a aha, jasně, jasně.“ Přikývl, a i když měl tmavou pleť, přísahala bych, že mu zrudly tváře. Otočil se ke mně zády a já jako blesk doplavala k mělčině. Vylezla jsem na břeh a v rychlosti se oblékla.
„Dobrý!“
„Jo? Tak jo.“ Otočil se na mě. Začal plavat ke mně, a já se taky rychle otočila. Přišlo mi to neskutečně trapný.
„Taky dobrý,“ ohlásil a já se pomalu otočila. Stál tu jenom v kalhotách a já měla výhled na jeho vypracovanou hruď. Rychle jsem se podívala jinam.
„No, já... Už asi půjdu..?“ Protáhla jsem to do otázky a ostýchavě se na něj podívala.
„Jasný. Já už asi taky půjdu.“ Přikývl a přeměnil se na vlka. Takže kalhoty tu byly k ničemu. No co, ty moje budou taky stejně na cáry.
Usmála jsem se na něj, zamávala, proměnila se ve vlka a běžela domů. Caleb se ani nemusel obtěžovat s donesením oblečení.
OK, uznávám, kapitola mnohem kratší než normálně. Snad to ale nevadí. :)
« Předchozí díl
Autor: Niki741 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Can you forgive me? - 5. kapitola:
Skvělé! Teším se na další kapitolu.
hezkýýýý honem další díl myslím si, že se Bells zakoukala
Ahoj, příště si dávej pozor na PŘ; pokud za PŘ následuje věta uvozovací (řekl, zašeptal, pověděl), bude PŘ končit čárkou a věta uvozovací začínat malým písmenem, v opačném případě to bude naopak. Díky.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!