Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Can't stand it - 6. kapitola

11.02.2012 (10:15) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1686×

Vešly jsme s Roxy do učebny angličtiny a sedly jsme si co nejdál od katedry. Začala jsem jí vyprávět to, co se stalo včera, když šel Jacob za mnou. A taky svůj sen. Samozřejmě jsem vynechala toho vlka, něco mi říkalo, že by bylo asi trochu divné, kdyby se mi ve snech spolužáci měnili ve vlky.

„To si děláš srandu!“ vyhrkla Roxy. „Jacob Black že se ti omluvil? A pak se ti o něm zdálo? To je hustý!“

„Já vím, potichu!“ zavrčela jsem a rozhlídla se kolem. Naštěstí se nikdo nedíval.

„Nemůžu tomu uvěřit!“ zašeptala Roxy.

„Věř mi. Bylo to divný,“ řekla jsem zamyšleně.

Pak už jsem se jenom soustředila na vyučování. Povedlo se mi to vyhnat z hlavy. Ale ne na dlouho.

Když jsme se s Roxy vypravily na oběd, potkaly jsme vlky. Samozřejmě nás ignorovali, jako kdyby se nic nestalo.

Přemýšlela jsem, jestli se Jacobovi zdál stejný sen jako mně. Pak jsem tu myšlenku ale zahnala, protože to byla naprostá blbost.

Koupily jsme si nějaké jídlo a vydaly se ke stolku úplně vzadu. Hlavně co nejdál od nich.

Ale i tak jsme slyšely jejich smích. Otravný.

Náladu jsem měla vážně pod psa. Nejenom, že jsem pořád myslela na ten sen, ale ještě jsem se musela dívat na Jacoba s Debbie, jak se líbají.

Pak jsme vyšly z jídelny a přemýšlely, co budeme dělat. Odpolední vyučování nemáme, venku je moc zima na nějaké ježdění na BMX a společenské místnosti jsou na nic. Ale odmítaly jsme se vracet do Debbiina pokoje. Na to jsme neměly ani jedna žaludek.

„Co kdybychom jely nakupovat do města?“ napadlo Roxy.

„Dobrej nápad!“ vyhrkla jsem. Dlouho jsem si nic nekoupila. Alice by na mě nebyla pyšná.

Vletěly jsme honem do našeho zmrzlého pokoje a vzaly si peníze. Nebyly jsme tak blbé, abychom si naše peníze nechaly u Debbie.

Vyšly jsme z kolejní budovy a vydaly se směrem k bráně. Naštěstí kousek od školy byla zastávka autobusu, který jel přímo do centra Michiganu.

„Potřebuju si koupit šaty na vánoční party“ řekla Roxy.

„Vánoční party? Kdy?“ zeptala jsem se.

„Dvacátého prosince. Zahájení zimních prázdnin, to je jedna z největších událostí roku. Pak je ještě jarní a letní mejdan a večírek na zahájení roku. Na ten jsi nemohla, pamatuješ?“

„A na vánoční taky nemůžu?“ zeptala jsem se sklesle.

„Jasně, že můžeš! Od Vánoc můžeš chodit na pařby i ty!“ zasmála se.

„Super!“ vykřikla jsem přes celý autobus. Obě jsme se rozesmály.

Najednou bylo zase všechno fajn.

Nakonec jsme ale nekoupily šaty, protože obchod s těmi nejhezčími byl zavřený. Místo toho jsme nakoupily spousty triček a šminek a bot. Do školy jsme se vrátily asi v sedm večer. Byla už tma a taky pořádná zima. A to byl teprve prostředek listopadu.

Zaklepaly jsme zdvořile na dveře pekelné díry, jak jsme pojmenovaly Debbiin pokoj, a vešly jsme. Tentokrát na nás nečekal Jacob v mojí podprsence a zničené poznámky z hodin, ale poklidně vypadající parta vysokoškoláků. Snažila jsem se vyhnout pohledem Jacobovi.

„Ahoj,“ zamumlaly jsme s Roxy a šly do kuchyně ohřát si pizzu, kterou jsme si koupily na večeři.

Pak jsme se vrátily do obýváku a sedly si na sedačku.

„Kde jste byly?“ zeptal se nás Jared poměrně zdvořile.

„Ve městě,“ řekla jsem v klidu.

„A co jste tam dělaly?“ otázal se Embry.

„A co je ti do -“ začala Roxy, ale já jsem jí zacpala pusu.

„Nic zvláštního,“ zašklebila jsem se na Embryho.

„Kluci, nestarejte se o ně, stejně nemají žádný vkus,“ řekla povýšeně Debbie.

„Ale prosím tě,“ utrhl se na ni Jacob.

Trochu šokovaně jsem na něj pohlédla.

„Co jsi říkal?“ ozvala se naštvaně Debbie.

„Nic, jen že se nemusíš pořád do někoho navážet. Podle mě má Nessie dvakrát lepší vkus než ty,“ řekl prostě Jacob.

„To si děláš srandu, ne?“ křikla nevěřícně Debbie a zvedla se z gauče.

„Nedělám,“ odpověděl jí Jacob. Ani k ní nevzhlédl a cukaly mu koutky úst. Jako kdyby mu celá situace přišla strašně směšná. Přemítala jsem proč.

„Okamžitě pojď sem!“ zařvala na mě Debbie a popadla mě za vlasy.

Nebránila jsem se. Vyvlekla mě na chodbu a zabouchla za námi dveřmi.

„Co ty si o sobě myslíš?“ zavrčela na mě. „Jen tak si přijdeš a snažíš se mi přebrat kluka!“

„Já se ti nesnažím přebrat kluka, nemůžu za to, co řekl!“ zasyčela jsem.

„To vidím. Myslíš, že jsem blbá?“ řekla a odmlčela se. Měla jsem sto chutí říct jo. Ale ovládla jsem se.

„Myslíš, že nevidím, jak ho pořád propaluješ pohledem? Jsi z něho hotová jen od pohledu!“ řekla posměšně. Bohužel měla pravdu.

„Ale něco ti teď řeknu, holčičko. On je můj! A tvůj nikdy nebude! Nikdy, rozumíš?“ Poslední dvě slova zařvala. Pak vytasila svůj falešný úsměv a vrátila se zpátky do pokoje. Chvíli jsem stála v chodbě jak přikovaná.

Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a vrátila se do místnosti. Sedla jsem si v klidu vedle Roxy a dojedla večeři.

Pak jsem ji popadla za ruku a odešly jsme.

„Už s tou krávou odmítám být v jedné místnosti,“ řekla jsem.

„Co chceš dělat? K nám nemůžeme, zmrzly bychom.“

„Já vím. Ale takhle to dál nejde, chápeš? Už dál nemůžu, já se zblázním!“ Rozbrečela jsem se. Roxy mě objala, ale to mě rozbrečelo ještě víc.

„Já… já na ni strašně žárlím… A jí už došlo, že… že ho…“ vzlykala jsem.

„Já vím. Já vím… že ho… nevím, jakým slovem to nejlíp vyjádřit,“ pousmála se rozpačitě.

„Já taky nevím,“ řekla jsem a popotáhla nosem. Odtáhla jsem se od ní a utírala si oči rukávem.

„Počkat. Už vím, zbožňuješ ho!“ řekla Roxy.

„Dalo by se říct,“ usmála jsem se. „Nebo taky, že ho strašně nenávidím.“

„Ach jo. Pojď…“ zasmála se Roxy a odvedla mě na záchodky. Tam jsem si umyla obličej pod proudem ledové vody a pak jsem na sebe zírala do zrcadla, zatímco Roxy psala na zeď lihovou fixou, že Debbie, jejíž pravé jméno je Deborah, je kráva.

Pak tam nakreslila její obrázek, trochu zmutovaný, který ji přesně vystihl.

Pak jsme se rozesmály, protože to bylo dětinské a hloupé.

Nechtě jsme se musely vrátit do pokoje. Kluci už všichni odešli a Debbie šla spát. Michie byla podle zvuku sprchy v koupelně. Lehly jsme si s Roxy na pohovku a zhasly jsme. Ze všech sil jsem se snažila usnout, aby se mi zase zdál sen o Jacobovi, ale bohužel.

Ráno jsem se probrala úplně zlámaná a unavená. Moc mi ten spánek nepomohl. Ke všemu mě ještě bolelo v krku a náladu jsem měla na bodu mrazu. Byla jsem vzhůru první z našeho pokoje, díkybohu.

Šla jsem si do kuchyně udělat horký čaj a vzala jsem si sušenky, které jsem si včera koupila.

Za chvilku mě bolest v krku přešla, ale i tak jsem se rozhodla, že dneska nepůjdu do školy.

Sedla jsem si do křesla a začala si číst knížku. Debbie s Michie za chvilku odešly a totálně mě ignorovaly.

Roxy mi přinesla ještě jeden čaj a bylo na ní vidět, že mě lituje. Dala mi pusu na čelo a odešla taky.

Byla jsem sama.

Dál jsem si v klidu četla, když jsem uslyšela klepání na dveře.

Zvedla jsem se a otevřela jsem. Byl to Jacob. V celé své kráse, s černým tričkem obepínajícím jeho svaly a s rozcuchanými černými vlasy.

Přejel po mě pohledem a pobaveně nadzvihl obočí.

Jo, můj outfit se skládal z černých legín, dlouhého trička s nápisem „FUCK OFF“ a tlustých vlněných ponožek.

„Myslím, že jsem se tě včera právem zastal, pokud jde o tvůj vkus,“ ušklíbl se Jacob a bez zeptání vešel dovnitř. Sedl si na křeslo, na kterém jsem ještě před chvilkou seděla, a díval se na mě.

„Co tady chceš?“ sykla jsem.

„Nemůžu přijít do pokoje svojí holky?“ řekl posměšně. Tohle bylo bolestné bodnutí kudlou.

„To se zeptej svojí holky,“ zavrčela jsem.

„Proč tak nepřátelsky, upíre?“ zeptal se.

„Nevím,“ řekla jsem prostě.

„Už jsi mi odpustila?“

„Uvidíme,“ odpověděla jsem mu.

„No, jsem tu kvůli jedné věci. Minulou noc jsem měl zvláštní sen,“ začal.

„Já taky,“ zašeptala jsem.

„Ten sen byl o tobě,“ pokračoval.

„Nejprve jsi byl vlk a pak jsme se hádali o to, čí je to sen,“ řekla jsem mu a dívala se mu do očí.

„A pak jsem tě chtěl políbit,“ řekl udiveně. „Ale zmizela jsi.“

„Roxy mě probudila…“ řekla jsem.

„Ta pablbka!“ vyhrkl.

„Cože?“ zeptala jsem se nevěřícně. Copak litoval toho, že mě nepolíbil?

„Ale nic. Měl bych jít, ale vidím, že jsi nemocná, chceš, abych se o tebe staral? Můžu ti uvařit,“ řekl.

„Nechci se otrávit,“ odvětila jsem.

„Jak myslíš. Měj se,“ řekl a v tu chvíli byl pryč. Sesunula jsem se zpět do křesla. Do toho teplého křesla, z kterého Jacob právě vstal.

P.S.: Jsem si vědoma toho, že některé scény přeskakuju moc rychle a nerozepisuju se, ale povídku jsem psala někdy v létě a nechci to přepisovat, nezlobte se. :) <3 Jinak znovu děkuju za komentáře, jste prostě nejlepší! :D

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can't stand it - 6. kapitola: