Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Can't stand it - 3. kapitola

07.02.2012 (07:00) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1854×

Ležela jsem v pokoji na posteli a četla e-mail od mámy a ostatních. Pozdravovali mě a hlavní bylo, jak se mám, co dělám. Co profesoři, kamarádi… Napsala jsem jim o Roxy a o klucích z její party. Roxy dělala to samé. Nějak zvlášť jsme nemluvilY. Bylo by dokonalé ticho, kdyby o pokoj dál nezněl šílený řev a smích. Ano, u Debbie byli kluci. Ani na chvíli nebylo ticho. A nikdo se neodvážil za nimi jít a říct, aby byli zticha. Ach jo…

Najednou Roxy zavrčela a zaklapla notebook.

„Jdu za partou,“ zabručela a vstala. Obula si tenisky. „Jdeš taky?“ zeptala se a já zavrtěla hlavou.

„Jdi. Dopíšu to a přijdu sama,“ usmála jsem se.

„Ok. Víš, kde to je?“ ptala se, jako bych byla úplně blbá.

„Ne asi!“ zašklebila jsem se na ni a ona se rozesmála.

„Dobře. Tak přijď.“ Mávla už u dveří a zmizela na chodbě. Chvíli sama… To jsem potřebovala. Skvělý. Teda, ještě by to chtělo trochu ztlumit to volume, ale jinak dobrý. Zvedla jsem se a se vzdychem došla k oknu. Roztáhla jsem žaluzie a otevřela ho. Dovnitř fouknul čerstvý vzduch. To je úleva. Viděla jsem rovnou na zahradu. Venku bylo pár lidí. Seděli nejčastěji pod stromem a četli si, nebo se učili. I když nevím proč, když teprve teď začal školní rok.

Užívala jsem si sluníčka, které pařilo do okna, ale někdo mi moji siestu přerušil. Zaklepal na dveře a vešel dovnitř.

„Čau, nemáš toaleťák?“ zeptal se pobaveně jeden z nich. Nevěděla jsem jméno. No, Embry ani Jacob to vážně nebyli. Byl vysoký a svalnatý, ale nebyl jim až tolik podobný.

„Toaleťák, co?“ zašklebila jsem se nechápavě.

„Došel. Už chybí tak dvě roličky na obalení Jareda,“ vysvětlil mi a opřel se o futra.

„Ah… Skvělá zábava,“ zamumlala jsem si pro sebe, ale on se usmál.

„Vymyslel to Jacob,“ objasnil mi.

„Jasně. Tak to chápu. Víš co? Podívám se,“ usmála jsem se a zašla na záchod. Vzala jsem dvě ruličky a odnesla mu je.

„Dík. Jinak… Jsem Quil,“ představil se mi a natáhl ruku na pozdrav. Přijala jsem ji.

„Nessie,“ pousmála jsem se až zmateně. Páni, baví se se mnou, aniž by z toho měl vrásky.

„Skvělý. Rád jsem tě poznal. Em… tvoje spolubydlící je…“ Přivřel oči a čekal, co mu řeknu.

„Roxy. Strašně fajn,“ objasnila jsem mu.

„Hm… Viděl jsem. Hele, ty seš vážně upír?“ zeptal se tišeji, aby nás nikdo jiný neslyšel.

„Ne. Říká ti něco poloviční upír? Když mě máma porodila, byla člověk. Ale tátu mám odjakživa upíra,“ vysvětlila jsem stručně.

„Aha. Přežila?“ zeptal se nejistě. Asi se bál, že když by byla mrtvá, že by mi to přišlo líto.

„Jasně! Upírka,“ mrkla jsem na něj.

„Fajn,“ přikývl a oddechl si. „Co první den?“ zasmál se pobaveně.

„První den? No, docela v pohodě. Jenom tvůj kamarád je trochu…“

„Jen se vypovídej!“ přerušil mě Jacob, který se zrovna objevil jako stín. Quila probodnul zlým pohledem a potom se podíval na mě.

„Em…“ zrudla jsem a chtěla jsem být strašně malinká! No, to sice jsem, ale já bych teď nechtěla být ani vidět.

„Jakeu, jen jsme si povídali,“ uklidnil ho Quil.

„Jasně. S ní,“ zdůraznil, jako by to byla nadávka.

„Ježiši, ty jsi vážně hroznej!“ vyjel po něm Quil a hodil po něm ruličky. Pohotově je chytil. Quil se na mě ještě podíval s omluvným pohledem a odešel. Chvíli jsem se za ním dívala.

„Nebuď vlezlá, jo?“ zavrčel mi skoro u ucha Jacob a já se lekla. Byl tak blízko, že jsem cítila, jak z něho sálá teplo. V krku mi naskočil knedlík. „Varuju tě, nepleť se mi do života. Umím bejt pěkně zlej,“ zašeptal něžným hláskem, jako by byl největší neviňátko. Ani jsem nepípla. Otočil se a šel do pokoje. Hned se všichni začali smát.

„Promiň, že existuju,“ šeptla jsem si pro sebe a zavřela dveře. Vydala jsem se chodbou za Roxy. Ach jo… Nenávidí mě. Proč já?!

Slušně jsem zaklepala na dveře a po tichém dále jsem vešla.

„Nessie!“ usmála se Roxy, která ležela na sedačce a hlavu měla položenou v Crissově klíně.

„Ahoj,“ mávla jsem a zavřela za sebou. Matt ožil.

„Ness, sedni si vedle mě,“ nabídl s tím krásným úsměvem. Rychle jsem tak udělala. Skopla jsem boty a kolena natiskla k sobě. Opřela jsem se o stěnu.

„Napsalas to?“ zeptala se Roxy.

„Mmm… Odesláno. Jo. Co jste tu dělali?“ zajímala jsem se a podívala se na Matta. Pokrčil rameny.

„Poslouchali řev, čekali na tebe…“ zasmál se.

„Haleluja! Jsem tady,“ zajásala jsem krátce. „Hej, Roxy, ptal se po tobě Quil,“ obrátila jsem se na ni. Hned zpozorněla.

„Quil?“ vydechla.

„No jo… Ptal se, jak se jmenuješ a tak…“ pokrčila jsem rameny. Na vteřinu jsem v jejím obličeji uviděla šťastný úsměv. Najednou jí tvář ztvrdla.

„Quil? Další nafoukanec,“ odfrkla si a zpátky si lehla.

„No, přišel mi v pohodě!“ řekla jsem nesouhlasně. „Rozhodně víc v pohodě, než ten kretén Jacob,“ procedila jsem skrz zuby.

„Když mysíš,“ zahihňala se Roxy a ještě pohodlněji se uvelebila u Crisse.

„Ahá…“ snažila jsem se nerozesmát se při pohledu na ně.

„Nessie, dáš si něco k pití?“ zeptal se pejsek, chci říct Matt. Jo, by to milej kluk, ale jel do mě až moc.

„Jo, díky,“ usmála jsem se na něj. Byl to úsměv, který jsem cvičila už dávno. Něco jako: „Mám tě ráda, ale zpomal.“

Nechci tomu klukovi dávat zbytečnou naději. Ať není zklamaný, raději budu, když budeme kamarádi.

To samé jsem později vysvětlovala Roxy, když jsme byly u sebe v pokoji a chystaly se na večeři.

„Zbláznila ses?“ vyhrkla na mě. „Vždyť je to skvělá šance, nevidíš, že tě chce?“

Hodila jsem po ní nakvašeným pohledem.

„Ehm… promiň, tak jsem to nemyslela, ne že máš skočit hned na prvního, ty máš přece na víc,“ omlouvala se mi Roxy.

„Ale ne, jen prostě… nemůžu jít na rande s někým, ke komu necítím víc než bych cítila k bratrovi. Ani tolik ne. Matt je fajn, jen malinko… nudnej,“ řekla jsem potichu.

„Možná máš pravdu…“ řekla.

„Ale ty, ty myslím nějak nezpomaluješ, že?“ zasmála jsem se při vzpomínce na Roxy a její hlavu na Crissově klíně.

„No, víš, věc se má tak, že…“ mumala Roxy. „Prostě Crisse chci. Jo, Criss je skvělej!“ řekla rozhodně.

„Tak to ti závidím. Teda ne Crisse, ale to že víš, co chceš. Já si pořád nejsem jistá. Nechci tu být za lamačku srdcí Cullenovou,“ hořce jsem se uchechtla.

„Neboj, zlato, my něco vymyslíme!“ usmála se na mě Roxy. Bože, dík za takovou kamarádku.

„Tak jo, jdeme na večeři?“ zeptala jsem se.

„No samozřejmě. A vůbec, co tu dneska chtěl Quil?“ zeptala se rádoby lhostějně.

„Toaleťák,“ řekla jsem, jako kdyby se nechumelilo.

„Juj,“ vypískla Roxy trochu znechuceně.

„Neboj, o vyměšování nepadlo ani slovo, chtěl do něho obalit Jareda,“ rozesmála jsem se.

Roxy se připojila.

„Cože? Přeskočilo jim?“ tlemila se.

„No, spíš to byl nápad… Jacoba,“ povzdechla jsem si a smích mě přešel.

„Nessie! Nenech se od toho hajzla deptat, nestojí ti to za to!“

„Ale co jsem mu udělala?“ vykřikla jsem zoufale.

„Hele, lidi jsou různí, někteří jsou zakomplexovaní hajzlové, kteří mají inteligenci o velikosti lískovýho oříšku!“ syčela Roxy. „A tihle jsou extrém!“ zakřičela naštvaně a hrkla pohledem ke dveřím těch debilů.

„Proč je tak nenavídíš?“ zeptala jsem se.

„Co máš na mysli?“ zeptala se nechápavě.

„Podívej, celou dobu, co tu jsme, do mě hustíš, jací jsou to idioti. Já to nepopírám, Jacob je vážně kretén, ale Embry, Quil… přijdu mi docela normální. Myslím, že z Jacoba nejsou zrovna nadšení.“

Roxy si povzdechla a odvlekla mě ven z budovy.

„Kam mě to vlečeš? Co ta večeře?“ ptala jsem se.

Nepromluvila ani slovo a zastavila se, až když jsme byly mimo školní pozemky. Vešla do nějaké malé kavárničky a já za ní. Sedly jsme si ke stolku vzadu od ostatních.

Nikdo ze školy tu nebyl, což byl asi Roxyin záměr. Za chviku přišla nějaká znuděná servírka a Roxy nám objednala salát a hranolky.

Bylo mi jasné, že mi chce Roxy něco sdělit, ale nevěděla jsem co.

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can't stand it - 3. kapitola: