Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cambiare la vita 13. kapitola

06.05.2011 (18:30) • toffee123 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1310×

13. kapitola – Hádka

Po té večeři se vše vrátilo do starých kolejí. Škola, výlety s partou, které vždy stály za to. Jezdívali jsme do kina, baru nebo jen do parku v Port Angeles. Bylo to krásné období. Já už chodila do třeťáku a bratři měli před maturitou. Na škole už si nás nikdo nevšímal a Jacob se s námi stále bavil. Billy už úplně rezignoval. Všechno bylo až moc dokonalé.

Byla sobota ráno a já seděla u stolu a popíjela kávu. Čekala jsem, až se probudí bratři a já jim přichystám snídani. I když jsme si byli vždy blízcí, tak události posledních pár měsíců nás semknuly pevnými pouty. Mluvili jsme spolu úplně o všem. Byla jsem šťastná. Měla jsem kluka, kterého miluji nade vše. Bratry, které bych nikdy nevyměnila. A kamarády, se kterými jsem byla moc ráda.

„Ahojky, sestřičko. Tak jakpak ses vyspinkala? Co máme k snídani?“ spustil vždy vysmátý Emmett.

Usmála jsem se na něj a šla připravit snídani. Dnes jsem udělala palačinky, protože je měl Emmett moc rád. Snažila jsem se jim pořád dělat něčím radost. Asi to bylo tím, že já sama byla tak šťastná. Kluci si sedli ke stolu a stále se pošťuchovali. Byli jak malé děti.

„Nazdárek, kluci. Kupodivu jsem se vyspala dobře, i když to nebylo zrovna snadné usnout.“ Mrkla jsem na Emmetta.

Otec byl pryč na celý víkend, což znamenalo, že tu byly i naše drahé polovičky. Je pravda, že tu byly i normálně, ale bez táty se dalo provádět víc věcí. Bohužel jsem asi byla jediná, která tyhle věci nedělala. Edward se pořád obával, že by mi mohl ublížit. Někdy už mě to vážně štvalo. Hlavně, když jsem musela poslouchat ty ostatní.

„Ségra, chceme ti něco říct,“ začal opatrně Emmett?

„Tak to vybalte. O co tu jde?“ Byla jsem nervózní.

„Po maturitě na chvíli odjíždíme. No, vlastně asi tak na rok,“ řekl nervózní Jasper.

„No jasně, že odjíždíte. Jdete přeci na vysokou, ne?“ Byla jsem zmatená.

„Víš, my jsme se dohodli s Rose a Alice. Teda vlastně se všema. Nezlob se na nás, ano? Chceme s nimi být po zbytek věčnosti, a tak nás přemění v upíry. Budeme muset na čas odjet, než se naučíme ovládat. Nevěděli jsme, jak ti to říct. Slibujeme, že se vrátíme, jak nejdříve to půjde,“ oznámil mi Emmett.

Chvíli jsem na ně jen zírala a vstřebávala, co mi tady řekli. Takže oni mě chtějí opustit? Oni chtějí být upíři? A co já? Kdo všechno bude muset odjet? Proč mi to říkají až teď? Maturita je za pár dní. Pár dní a pak budou pryč. Začala jsem zrychleně dýchat a přemýšlela, co mám udělat.

„Kdo všechno odjede?“ zeptala jsem se s námahou.

„Všichni. Jen Edward tu zůstane. Neodešel by bez tebe. Nezlob se na nás, prosím. Zkus nás pochopit,“ naléhal Jasper.

„Všichni? To mi chcete odjet s celou rodinou? Já vás chápu, ale jak jste se mohli rozhodnout beze mě? Co když chci být také upír?“ zvyšovala jsem hlas.

Při poslední větě se po sobě kluci podívali. Bylo vidět, že jsou napjatí a nechce se jim odpovídat. Oni snad chtějí, abych jediná zůstala člověkem. Ne, to určitě ne. Potom mi to najednou došlo.

„Edward nechce, abych byla upír,“ řekla jsem naštvaně.

„Nelíbí se mu to. Nesouhlasí ani s naším rozhodnutím, ale respektuje ho. Ale o tobě nechtěl vůbec diskutovat. Původně jsme totiž mysleli, že by nás přeměnili všechny,“ začal vysvětlovat Emmett.

To už jsem, ale byla na cestě ke dveřím. Tak tohle mu nedaruji. Jak se opovažuje rozhodovat za mě? A ještě za mými zády? Jela jsem rychle jako ještě nikdy. Po cestě k jejich domu jsem málem několikrát nabourala, ale bylo mi to jedno. Tekly mi slzy. Ale byly to slzy vzteku. Dojela jsem k jejich domu a zabušila na dveře.

„Bello?!“ Otevřel překvapený Edward.

„Co se stalo? Proč pláčeš?“ Teď už byl vyděšený.

„Jak jsi mi to mohl udělat? Co si vůbec o sobě myslíš? Že budeš za mě rozhodovat? Je to můj život a já si s ním budu dělat, co chci!“ křičela jsem na něj.

„O čem to mluvíš, lásko?“ ptal se zaskočeně.

„O čem mluvím? O mých bratrech, jejich přeměně! A o tom, že ty jsi moji přeměnu zakázal! Jakým právem jsi to udělal?!“ stále jsem křičela.

Teď už tu stála celá rodina. Všichni se na nás dívali a čekali, co bude. Alice s Rose se usmívaly a bylo vidět, že je těší, že jsem se Edwardovi postavila. Carlisle a Esme mě pozorovali napjatým pohledem a čekali, co na to Edward. Ten se snažil ovládat, ale měl k výbuchu hodně blízko.

„Bello, já prostě jen nechci, aby se z tebe stalo monstrum. Ani si nedokážeš představit, jak je to strašný život. Nemůžu ti to přeci udělat!“ Teď už křičel i Edward.

„Tak hele. Já si o tomhle rozhodnu sama. Jestli tobě to vadí, tak fajn, ale já chci být také upír. A o tomhle už nehodlám diskutovat. Je ti to jasný!“ zakřičela jsem na něj.

„Bello, pojďme si o tom v klidu promluvit,“ vložil se do toho Carlisle.

Šli jsme si sednout do obývacího pokoje. Mezitím Alice volal vystrašený Jasper a ptal se, zda jsem u nich. Alice ho uklidnila, že jsem dorazila k nim v pořádku. Posadili jsme se v obývacím pokoji a já čekala, jestli někdo něco řekne. Alice s Rose se evidentně bavily. Ostatní byli napjatí.

„Bello, zkus to, prosím, pochopit. Nemůžeš se přeci stát tím, čím jsme my.“ Rozmáchl se Edward rukou po své rodině.

„Edwarde, já chápu tvé důvody, ale zkus pochopit ty mě. Chci s tebou být napořád. Představ si, jaké by to pro mě bylo. Já bych stárla a vy byste byli pořád stejní. A co až bych umřela?“ Zahrála jsem na city.

„Bello, uzavřeme dohodu. Víš, novorození upíří jsou dost nebezpeční a je s nimi spousta starostí. Budeme mít dost práce s tvými bratry. Takže to zatím necháme být a později až budou bratři v pohodě, tak si promluvíme o tvé proměně. Souhlasíš?“ zeptal se mě smířlivě Carlisle.

Edwardovi se to moc nelíbilo, ale nic neříkal. Já o tom chvíli přemýšlela. Asi má pravdu, že budou mít spoustu práce s bratry. A tři novorození by asi bylo opravdu moc. Ještě chvíli to vydržím, ale rozhodně mi to nikdo nerozmluví. Nenechám se připravit o svou rodinu.

„Tak dobře. Udělám to. Ale nejpozději po maturitě si o tom znovu promluvíme,“ řekla jsem rozhodným hlasem.

„Bello, prosím. Rozmysli si to ještě s tou proměnou. Já s tebou zůstanu, dokud budeš naživu,“ prosil mě Edward cestou k nám domu.

„Ne, Edwarde. Už jsem se rozhodla. Moje rozhodnutí nikdo nezmění,“ odpověděla jsem mu.

Edward si povzdechl, ale už se o tom nebavil. Viděla jsem, že je velmi napjatý. Když jsme dorazili k nám domů, vyběhl ven Emm s Jazzem. Okamžitě mě objali. Oni dělají, jako bych právě chtěla skočit z mostu, nebo co.

„Ségra! Tohle už nám víckrát nedělej. Víš, jaký jsme měli o tebe strach? Ani jsi neřekla, kam jedeš!“ spustil na mě Emmett.

„Slibuji, že už to víckrát neudělám. Jednala jsem unáhleně.“ Snažila jsem si je udobřit.

Šli jsme do domu a já jsem bratrům oznámila mou dohodu s Carlislem. Kluci sledovali reakci Edwarda. Ten seděl napjatý jako struna. Sice nic nenamítal, ale bylo vidět, že o něčem usilovně přemýšlí. Nejspíš hledal argumenty. Ale já se tak snadno odradit nedám. Bratři byli nadšení, že budu také upírem. Taky nechtěli zůstat beze mě.

Rozhodla jsem se, že si těch posledních pár dnů se svými bratry užiji. Vždyť vůbec nevím, jak dlouho je neuvidím. Proto jsem jim oznámila, že jejich drahé polovičky budou mít smůlu, že si je na pár dní zabírám já. Ani se nezdráhali. Asi si také uvědomovali, že se možná dlouho neuvidíme.

Z pár dní se nakonec stalo deset. Před maturitou jsme byli převážně doma a já jim pomáhala se zkoušením. Po maturitě jsme se dohodli, že navštívíme mamku. Mamka byla šťastná, že nás má doma. Pořád nám něco vařila a podstrojovala. Dokonce i kluci s Phillem si nevjížděli do vlasů. Vlastně naopak. Vtipkovali a blbli spolu jako malí kluci. Jednou si mě mamka vzala stranou, aby se mě na něco zeptala.

„Bello, co s vámi ten Charlie provedl? Jste teď s bratry jako jeden. Vím, že jste se měli vždy rádi, ale tohle…“ Máchala rukama, jak hledala správný výraz.

„To nic, mami. Jen jsme se poslední dobou hodně sblížili. Asi už jsme konečně dospěli. Víš, když jsme si uvědomili, že kluci půjdou na vysokou, tak nám to došlo. Byli jsme pořád spolu a teď se mi najednou odstěhují a já zůstanu sama,“ řekla jsem se smutkem.

„Holčičko, to bude dobré. Každý musí jednou vylítnout z hnízda. Ale jsem ráda, že jste si vytvořili takový krásný vztah. A nechceš se přestěhovat zpět ke mně?“ navrhla mi máma.

„Díky mami, ale jsem u táty spokojená. A navíc je tam Edward. Mám ho ráda a nechci ho opustit.“ Usmála jsem se na ni a objala ji.

„Zkusila jsem to,“ řekla prostě a pokrčila rameny.

Návštěva byla u konce, a tak jsme se vydali zpět do Forks. Bylo mi z toho smutno, protože tím také končil náš společný čas. Seděli jsme v letadle a kluci mě drželi každý z jedné strany. Na letišti už na nás čekal táta. Byl rád, že jsme se vrátili. Přiznal, že měl obavy, jestli tam nebudeme chtít zůstat. Teda hlavně já. Kluci oficiálně odjížděli na vysokou.

Autor: toffee123 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cambiare la vita 13. kapitola: