Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cambiare la vita 12. kapitola

04.03.2011 (13:15) • toffee123 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1363×

12. kapitola – Odhalení

Měsíce ubíhaly a naše parta se rozrostla. Přidal se k nám Mike a Jessica, kteří spolu začali chodit. Moc jsem Jessicu nemusela, ale co naplat. Potom také Angela s Benem. Angela byla moc milá dívka, která mi přirostla k srdci. Ben byl její přítel a byl také fajn. V jídelně jsme seděli spolu u největšího stolu. A po škole podnikali různé akce.

Také Jacob na nás nezanevřel. Sice Billymu se to stále nelíbilo, ale usoudil, že s tím nic neudělá. Byly to nádherné měsíce, plné smíchu a radosti. Občas jsem měla pocit, že nám lidé závidí. Především spolužáci, ale neřešila jsem to. Jednoho dne, když jsme zrovna plánovali, co podnikneme, se do debaty vložila Alice.

„Hele, já vím, že jsme chtěli něco podniknout s partou, ale Esme pro vás chystá večeři. Dlouho už vás neviděla a tak chce uspořádat takovou rodinnou sešlost,“ řekla nevinně.

„Moc rádi přijdeme. Táta dnes bude déle v práci, takže bude rád, že jsme u vás. V kolik máme přijít?“ Byla jsem nadšená.

„Tak v šest u nás?“ řekla zvesela Alice.

Odpoledne uběhlo rychle a najednou už byly čtyři hodiny. Nevěděla jsem, co se děje, že chystají večeři. Myslím, že to není jen tak. Když jsem zrovna přehrabovala skříň a vymýšlela, co si vzít na sebe, zaklepal někdo na dveře.

„Bells? Můžu dál?“ Byl to Jasper.

„Jistě, jen pojď,“ pozvala jsem ho dál.

„Ségra, proč myslíš, že nás pozvali? Nezdá se mi, že by to bylo jen tak,“ zeptal se mě Jazz na to samé, na co jsem myslela před chvílí já.

„Nevím. Edward mi přišel celý den nějaký napjatý. Co když nám chtějí konečně říct pravdu?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Možná máš pravdu. Byl bych rád, kdyby tohle hraní už skončilo. Nebaví mě to,“ odpověděl upřímně.

„Necháme se překvapit.“ Mrkla jsem na něj.

V šest už jsme zvonili u Cullenů. Přišel nás přivítat Carlisle. Zavedl nás do obývacího pokoje s tím, že za chvíli bude večeře. To už přišla i Alice, Rose a Edward. Edward byl stále nějaký napjatý. Přišel ke mně a políbil mě. Stále mě držel za ruku, jako bych mu měla někam utéct. Asi za deset minut nás zavolala Esme ke stolu.

Večeře byla vynikající. Emmett a Jazz nás bavili, a tak to probíhalo v celkem uvolněné atmosféře. Sledovala jsem Cullenovy, jak trpělivě polykají každé sousto a snaží se u toho tvářit normálně. Největší problém s tím měla Rose. Po jídle jsme šli zpět do obýváku. Najednou si Carlisle odkašlal a všichni na něj upřeli svůj zrak.

„Nepozvali jsme vás jen tak. Máme něco, co bychom vám chtěli říct. Asi nám neuvěříte a budete si myslet, že jsme se zbláznili. Ale prosím, nesuďte nás hned. Vyslechněte si nás,“ začal nervózně Carlisle.

Podívala jsem se významně na Jaspera. Ten jen přikývl a promluvil.

„Carlisle, já a Bells už to dávno víme,“ řekl s úsměvem.

Všichni zalapali po dechu a zkameněli. Dívali se vyjeveně po Alice. Ta jen nechápavě zakroutila hlavou. Emmett se také tvářil nechápavě. Ten jediný byl mimo. Teď mi došlo, že jsme mu to neřekli. Tohle si od něj ještě schytáme.

„Jak?“ zeptal se Edward.

„Víš, když jsme byli menší, trávili jsme dost času v La Push. Já se o tyhle věci vždy hodně zajímala. No a jednou mi Jake ukázal smlouvu, kterou máte s Quileuty. Potom jsme si to Jasperem začali dávat dohromady. Zkusili jsme ještě něco vytáhnout z Jaka společně. Jen jsme nevěděli, jestli je to skutečně pravda.“ Pokrčila jsem rameny.

„Jak dlouho?“ zeptala se teď Alice.

„Už pár měsíců,“ usmál se na ni Jasper.

Všichni mlčeli a snažili se urovnat si to v hlavě. Bylo vidět, jak z nich postupně napětí opadává. Jen Emmett stále seděl a pozoroval nás, jako bychom mluvili japonsky. Edward se najednou na mě tázavě podíval a kývl hlavou směrem k Emmettovi. Zakroutila jsem hlavou a odpověděla.

„Ne, Emmett to neví. Nevěděli jsme, jestli je to pravda, a tak jsme mu to nechtěli říkat. Ale teď už asi můžeme,“ odpověděla jsem na nevyslovenou otázku.

„Tak hele, řekne mi už konečně někdo, co se děje?“ zahřměl zmatený Emmett.

Slova se opět ujal Carlisle.

„Víš Emmette, my jsme totiž… jsme prostě… upíři,“ vydechl.

Emmett se po všech rozhlédl a přemýšlel nejspíš nad tím, jestli si z něho neděláme legraci. Ale když viděl můj a Jazzův vážný a Cullenovic napjatý obličej, došlo mu to. V jeho obličeji se vystřídala záplava emocí. Nejdříve překvapení, strach, poznání a nakonec… radost? On má radost?

„Tak to je gól! Já chodím s upírkou? Počkat! Ale pokud vím, upíři pijí lidskou krev.“ Najednou zvážněl.

„Ano, ostatní upíři pijí lidskou krev. Ale my jsme jiní. Naše rodina pije jen zvířecí krev. Je to dost obtížnější, ale měli jsme spoustu času. Proto jsme schopní se pohybovat mezi lidmi. Proto já mohu dělat lékaře. Jsou to léta odříkání, ale nechceme být zrůdy, a proto jsme se rozhodli pro tento způsob života,“ vysvětlil nám Carlisle.

„A je pravda, že jste tak rychlí a silní?“ ptala jsem se.

„Ano, jsme velmi rychlí. Edward je nejrychlejší z rodiny. Silní jsme také. Ale musíme vás o něco požádat,“ díval se na nás prosebně Carlisle.

„Samozřejmě, o cokoliv,“ řekli jsme sborově.

„Víte, my nesmíme naše tajemství říct lidem. I to, že jsme vám to řekli, je nebezpečné. Prosíme vás o diskrétnost. Nesmíte to nikomu říct. Vůbec nikomu,“ prosil nás Edward.

„Samozřejmě, že to nikomu nebudeme vykládat. Za prvé by nám to stejně nikdo nevěřil a za druhé z vás nikoho nechceme ohrozit. Bereme vás jako svoji rodinu,“ odpověděl za nás Emmett a já jen zírala, že dokáže být také vážný.

„Víš, Bello, pochopím, když se mnou už nebudeš chtít být. Přeci jen jsem zrůda a ty jsi báječná a…“ začal Edward.

„Edwarde! Jak si vůbec můžeš myslet, že bych tě kvůli tomuhle opustila!“ zvýšila jsem na něj hlas.

Edward neodpověděl. Místo toho mě chytil, pevně objal a políbil na rty. Opět jsem se utápěla v našem polibku. Věděla jsem teď s jistotou, že líbám upíra, a přesto mě to ani trošku neděsilo. A jak jsem zjistila, nebyla jsem sama. Emmett políbil vášnivě Rose a Jazz s Alice také nezůstali pozadu.

„Alice, jak to, že jsi neviděla, že už to ví?“ zeptal se později Edward.

„Nevím, nechápu to. Vše vidím v pohodě, jen tohle jsem neviděla,“ řekla frustrovaně Alice.

„Jak to myslíš, neviděla? Co měla vidět?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Někteří upíři mají schopnosti. Takzvané dary. Já vidím do budoucnosti a Edward zase dokáže číst myšlenky,“ odpověděla Alice.

„Ty čteš myšlenky?“ zeptala jsem se trošku vyděšeně.

„Neboj. Tvoje myšlenky číst nedokáže. Ani nevíš, jak je z toho vykolejený. Vždycky ví vše dopředu a najednou nic,“ smála se Rose.

„Jak nedokáže? Je se mnou něco špatně?“ Byla jsem zmatená.

„Nevíme, proč to tak je. Možná máš nějaký dar také. Většina darů se objeví už v lidském životě, ale ne tak silně, jako když se staneš nesmrtelným,“ spustil zadumaně Carlisle.

Povídali jsme si ještě dlouho. Dozvěděli jsme se dost o upířím světě. O tom, co dělali v minulosti. Pak už jsme museli domů. Cestou jsme mlčeli a přemýšleli o dnešním večeru. Když jsme přijeli domů, táta byl ještě pryč. Kluci odešli do pokojů a já šla do kuchyně. Uvařila si čaj a přemýšlela.

„Můžeme se přidat, sestřičko?“ zeptal se Emmett.

Nadskočila jsem, protože jsem je neslyšela přicházet. Přikývla jsem a šla uvařit ještě dva čaje. Pak jsem si k nim přisedla. Čekala jsem, kdo z nich spustí. Tipovala bych to na Emmetta, protože se tvářil naštvaně. Bylo mi jasné, že teď nám to pořádně spočítá.

„Tak hele. Jsem na vás pěkně naštvaný. Proč jste mi nic neřekli? Já myslel, že máme dohodu, že si budeme všechno říkat. Připadal jsem si jako idiot,“ spustil na nás Emm.

„A ty bys nám věřil? Myslel by sis, že jsme se zcvokli. Neměli jsme na to žádný důkazy. A oni se pořád chovali tak lidsky,“ spustila jsem na oplátku já.

„Asi máš pravdu. Ale stejně mě to mrzí. Teď už je to jedno. Každopádně, ať je to jak chce, tak moji Rose neopustím. Je to jediná holka, kterou jsem kdy miloval,“ řekl rozhodně.

„To my taky, Emme. Mluvili jsme o tom už tehdy. Milujeme je pro to, jací jsou, a ne pro to, co jsou,“ odpověděl Jazz i za mě.

A tak jsme diskutovali ještě dlouhé dvě hodiny. Naši diskusi přerušil až návrat táty. Zdál se být nějaký zachmuřený. Pozdravil nás a zeptal se, jaká byla večeře. Potom odešel do pokoje a šel spát. My se také zvedli a šli do hajan. Tak o jedno tajemství a starost míň. Uvidíme, jak dlouho nám tahle pohoda zase vydrží.

Autor: toffee123 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cambiare la vita 12. kapitola: