Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-Style - 7. kapitola

10.10.2011 (07:00) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 3720×

7. kapitola

Stejně jako když jsme sem vcházeli, jsme šli hlavními dveřmi a všechny slečny, které jsme cestou potkali, na nás buď zíraly s otevřenou pusou, anebo mě pražily pohledem a na Edwarda zamilovaně mrkaly.

Zhluboka jsem se nadechla a dál jsem kráčela po Edwardově boku. Už jsem se ho na to ptala ráno, ale pořád mi není tak nějak jasné, jak to může zvládat. Já bych nepřežila, kdyby se na mě každý koukal tak, jako právě na něj, i když by mi to na jednu stranu vlastně lichotilo...

Došli jsme k jeho auto, Edward mi podržel dveře od spolujezdce a já jsem nasedla. Rychlými kroky obešel auto a zasedl za volant. Bez problémů vycouval ze svého místa a já jsem si až teď všimla, jaké auto má Alice. Když jsme sem přijeli, ještě tu nestálo, ale teď jsem si ho mohla prohlédnout v celé kráse. Žluté Porsche se skvělo na místě hned vedle toho, ze kterého jsme právě vyjeli.

„Kam vůbec jedeme?“ zeptala jsem se, když jsme najížděli na silnici, která vedla pryč ze Seattlu.

„Nech se překvapit,“ mrkl na mě Edward.

Pokrčila jsem rameny, a jako když jsme jeli ráno, jsem se pohodlně uvelebila v kožených sedačkách Edwardova Volva. Zavřela jsem oči a vychutnávala jsem si rychlost a eleganci, se kterou se Edward proplétal uličkami Seattlu. Bylo mi úžasně. Vedle sebe jsem měla jednoho z nejhezčích kluků, které jsem kdy viděla. Možná dokonce nejhezčího. A ještě fascinující bylo to, jak se ke mně choval. Byl milý, přátelský hodný... Mohla bych jmenovat pořád dál a dál a pořád by to nestačilo. Nechápu, jak někdo takový vůbec může chodit po světě.

„Ty si asi s Alicí rozumíš hodně, že?“ zeptala jsem se, ale pořád jsem zůstala s očima zavřenýma a úsměvem na tváři.

„Cože?“ podivil se Edward.

Tentokrát už jsem se na něj podívala. „No, ještě jak jsme byli v C-Stylu a já jsem se zeptala Alice, jestli půjde s námi, tak jste se na sebe tak dívali a já jsem si úplně myslela, že spolu mluvíte jen v mysli.“

„Aha.“ Edward pokýval hlavou. „Ano, s Alicí jsme si blízcí jako s nikým v celé rodině. Vyrůstali jsme spolu už od... narození. A teď jsme spolu pořád, jak vidíš. Kolikrát si říkám, jestli náhodou nejsme dvojčata, protože Alice vždycky ví, co udělám a já zase vím, na co myslí. A když se na sebe tak díváme, vážně mám pocit, že se spolu bavíme.“

„Aha, takže nejsi jenom ty a Alice? Máš víc sourozenců?“ vyzvídala jsem. Chtěla jsem se dozvědět něco o něm a jeho rodině.

Edward se usmál. „Já mám čtyři sourozence – dva bratry a dvě sestry. Alice už znáš a ještě tu je Rosalie. Možná že ji znáš – od vidění z nějakého časopisu. Je modelka, ale u nás ji často nezahlédneš. Moc se k nám nemá a radši fotí pro konkurenci,“ odfrkl si Edward. „No a jeden z bratrů je Emmett a druhý Jasper. Jasper chodí s Alicí, možná už se ti o něm zmínila a Emmett chodí s Rose. A když je potřeba, tak nám vypomáhá jako fotograf, takže se s ním jistě potkáš.“

„Počkej,“ zarazila jsem se. „Není to nezákonný? No, víš, když spolu mají něco bratr se sestrou...“ Dál už jsem to nemusela dopovídat. Byla jsem si jistá, že Edward ví, o čem mluvím, a proto mě téměř okamžitě přerušil, ale z tváře mu nemizel úsměv. Celkem jsem se divila, že ho pořád z toho usmívání nebolí mimické svaly.

„Všichni jsme nevlastní,“ vysvětlil.

„Aha.“ Dál už jsem se radši rodinnou historií Cullenových nezabývala. Myslím, že toho pro dnešek bylo víc než dost a také jsme nejspíš dojeli na místo určení. V této části Seattlu, kde jsme se právě nacházeli, jsem byla snad jen jednou nebo dvakrát. Bylo to úplně na druhém konci, než když jsem jezdila za tátou nebo za Jakem do Forks.

Edward bleskurychle zastavil, vystoupil z auta, a než jsem se stihla vzpamatovat, už mi otevíral dveře. „Prosím, madam. Račte vystupovat.“

Zasmála jsem se. Jen co Edward zamkl auto, nabídl mi své rámě. Přijala jsem a zavěsila jsem se do něj.

Edward mě vedl do nedaleké restaurace, která vypadala vážně... ohromně.

„Bylas už tu někdy?“ zeptal se mě, když jsme se zastavili před vchodem.

„Ne, ale vypadá to tu vážně dobře,“ naznala jsem.

„Tak pojď,“ vybídl mě Edward. „Už tam máme zamluvený stůl.“

„Tys nám zamluvil stůl?“ podivila jsem se.

„Samozřejmě. Přece bys tady nechtěla stepovat, kdyby bylo plno.“

„Nestepovala bych,“ bránila jsem se. „Protože to neumím.“ Edward se začal na místě smát. Myslela jsem, že si cvrkne do kalhot. Vždyť jsem nic tak vtipného zase neřekla, tak co se to s ním děje?

„Edwarde, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, když jeho výbuch trošku ustal.

„Jo, jo,“ kýval, ale když jsem se na něj podívala, pořád se dusil smíchy.

Když jsme vešli do restaurace a Edward řekl, že tu má rezervovaný stůl, ani se nemusel představovat a číšník ho hned zavedl k poslednímu stolu, kde budeme mít alespoň soukromí.

„Chodíš sem často?“ zeptala jsem se, když jsme se posadili naproti sobě.

„Občas sem zajdu. Když má třeba někdo přijet na nějaké jednání, nebo tak něco, tak je sem vezmu. Ale jinak ne,“ odpověděl.

Sotva jsme se posadili, tak k nám přiběhl číšník s jídelními lístky. Hned jsme si objednali k pití, já jsem si vzala pomerančový džus a Edward si objednal jen sodovku. Dlouho jsem si vybírala v menu, ale tam bylo tolik dobrot, co bych si chtěla dát, že jsem si dala mé oblíbené těstoviny. Těstovinový salát byl naprosto perfektní.

Číšník k nám doběhl s pitím a já jsem si hned objednala hlavní jídlo. Byla jsem nemálo překvapená, když si Edward nic nedal. Pozval mě na oběd a teď se tu budu cpát jen já?

„Ty si nic nedáš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ne, já... nemám hlad.“ Zakroutil hlavou.

Naklonila jsem se k číšníkovi a řekla mu, aby nám k salátu donesl dva talíře. Přece tady nenechám Edwarda sedět o hladu. A ani se mi nijak nezamlouvala představa, že on se na mě bude celou dobu dívat, zatímco já budu dlabat těstoviny a pusu budu mít špinavou od omáčky. Tak to teda ne.

Čekali jsme asi deset minut, když se před námi na stole objevil salát. Hned jsem si vzala druhý talíř a z toho svého jsem nandala porci Edwardovi. Když jsem talíř postavila před něj, zachmuřil se.

„Bello, já vážně nemám hlad.“

„Myslel sis, že se na mě budeš jen dívat, zatímco já se budu pomalu nosem vrtat v talíři?“ zeptala jsem se ho, jako by právě spadl z višně.

„No, vlastně jo,“ připustil.

Nicméně talíř na zem nehodil, což jsem považovala už za malé vítězství. Těstoviny byly vynikající a já jsem si je nesmírně vychutnávala. Ale když jsem se podívala na Edwarda, s jakým odporem strká do úst vidličku, na které měl napíchnuté sotva dva makarony, nadávala jsem si, že jsem ho k tomu vlastně přinutila.

Když Edward postřehl, že se na něj dívám, okamžitě začal těstoviny chválit. „Jsou výborné, že?“ Slova byla sice přesvědčivá, ale výraz v jeho tváři prozrazoval vše.

„Hm.“ Kývala jsem hlavou s plnou pusou jídla.

Asi za půl hodiny jsme už oba měli prázdné talíře. Já jsem si vyloženě pochutnala, zatímco Edward... No, přežil to. Vypila jsem celou sklenici džusu a Edward si zase jen smočil rty a sklenici odstavil pryč. Co to s ním je? Copak žije jenom ze vzduchu? Nicméně jsem to odmítla teď zjišťovat.

Vytáhla jsem peněženku, abych to zaplatila, ale Edward m zarazil. „Pozval jsem tě, pamatuješ? Takže platím já,“ řekl rozhodným tónem.

Když Edward zaplatil, vydali jsme se zpátky k autu. Vrátili jsme se do středu Seattlu, kde bydlím. Edward zastavil až před domem a jako po celý den mi otevřel dveře. Usmála jsem se na něj a čekala jsem, že se se mnou Edward už rozloučí, ale on šel pořád dál a dál.

„Asi tě budu muset zklamat, ale tyhle dveře už mi neotevřeš. Jsou na zámek,“ popichovala jsem ho.

„Jseš si tím tak jistá? Mám to zkusit?“ Nebezpečně se mu blýsklo v očích.

„Ne!“ vykřikla jsem. „Ještě s nimi něco uděláš. Radši najdu klíče.“

Chvíli jsem šátrala v kabelce, než jsem konečně vylovila klíče. Odemkla jsem a stejně mi Edward dveře podržel. Teď už jsem si vážně myslela, že se otočí a odejde, ale on pořád šel se mnou a výtahem jsme vyjeli až před můj byt. Bylo mi blbé vyhodit ho. A navíc jsem z jeho společnosti byla víc než nadšená.

Odemkla jsem a otočila jsem se zpátky k Edwardovi.

„Tak... Díky za skvělý den a vynikající oběd, i když tobě tak asi nepřišel,“ dodala jsem. Jen se zasmál.

„Uvidíme se zítra,“ usmál se na mě tím jeho pokřiveným úšklebkem, ze kterého si mi podlamovala kolene.

Pomalu se ke mně začal sklánět a já jsem se koukala střídavě na jeho oči a rty. Když už byl obličejem těsně u mě, chvíli se mi díval do očí, a pak...

Pak mě políbil.

Byl to jen letmý polibek, ale tak něžný, že mi málem narostla křídla, jak jsem byla šťastná.

„Tak se měj,“ rozloučil se se mnou. „A čekej na mě zítra v devět.“

„Budu,“ zavolala jsem ještě na něj, když se za ním zavíraly výtahové dveře.

Zase musím všem moc poděkovat za komentáře u minulých kapitol. Každý mě moc potěší a jsem za něj moc a moc vděčná. Díky. ♥

eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-Style - 7. kapitola: