Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-Style - 16. kapitola

10.08.2012 (19:15) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2171×

16. kapitola

Ano, viděla jsem. Jen co jsme vstoupili do hotelu, žasla jsem. Moderní hotel s nejluxusnější výbavou, ale přesto působil vkusně a útulně. Podlaha z černého mramoru se leskla jak zrcadlo, až jsem se na ni pomalu bála stoupnout, a uprostřed mohutných skleněných sloupů proudily malé vodopádky.

„Páni,“ žasla jsem a ústa se mi samovolně rozevírala. Bradu jsem mohla hledat až někde u kolen.

„Líbí se ti tu?“ zeptal se Edward a objal mě kolem pasu. Dělá si srandu? Je to tu úžasné.

„Líbí, a moc,“ usmála jsem se.

„Dobrý den, pane Cullene, váš apartmán už je připravený,“ ozvala se drobná blondýnka za recepcí. Ta byla stejně jako podlaha z těžkého černého mramoru, ale aby nepůsobila jen jako jeden velký šutr, byla protkaná tenkými vlásky bílého kamene.

„Díky.“

„Kdybyste cokoli potřeboval, stačí zavolat,“ zopakovala frázi omílanou jistě pořád dokola. Jen by mě zajímalo, kolikrát ji už slyšel Edward. Jak často tady musí být, když ho všichni znají? Pomalu to vypadá, že si sem jen tak zaletí o víkendu, když má zrovna dlouhou chvíli.

Ještě nám slečna, možná paní, stihla popřát šťastný pobyt v Paříži a předat kartu ode dveří a už nás nebylo vidět ani slyšet. Ode mě se tedy ozývalo samé ách, páni, to je úžasné, wow… Zatímco Edward se mi jen potichu smál.

„No co,“ zazubila jsem se, „je to tu prostě… nádherný.“

„Počkej, až uvidíš apartmá.“

Už teď jsem byla Paříží naprosto okouzlená, a to jsme ještě nebyli ani ve městě. Co pak? Nechám se vytapetovat byt s jejími motivy?

„Zavři oči,“ zašeptal mi Edward do vlasů, když jsme stáli před dveřmi s číslem čtyři v třicátém osmém patře. Poslechla jsem. Ten kdyby mi řekl, ať skočím z okna, skočila bych. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že se za tmavými ořechovými dveřmi neschovává žádná bezedná propast.

„Můžeš.“ Konečně jsem měla z očí Edwardovy dlaně a mohla se pořádně rozhlédnout. V prohlídce jsem však nedošla příliš daleko, protože mě okamžitě upoutala stěna naproti mně. Rozeběhla jsem se a zastavila se až u jednoho velkého kusu skla, které tvořilo právě onu stěnu. A co bylo za ním, to bylo… neskutečné. Přede mnou se rozprostíral výhled na celou Paříž. Hlavní dominantou byla Eiffelovka, která stála přímo naproti mně. Měla jsem nutkání natáhnout ruku a dotknout se jí. Připadala mi tak neuvěřitelně blízko. Ano, měla jsem Paříž přímo na dlani.

Otočila jsem se k Edwardovi, stál hned za mnou a usmíval se jako sluníčko. Přešla jsem k němu a objala ho kolem krku. „Miluju tě,“ zašeptala jsem, neváhala ani minutu a spojila naše rty. V momentě jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a Edward mě, jako kdybych nic nevážila, nesl k obrovské letišti, která stála na vyvýšeném stupínku hned u prosklené zdi.

„A já tebe.“ Jiskřičky v očích mu nebezpečně plály, ale já jsem si ho ve znamení souhlasu přitáhla ještě blíže a nechala na sebe nalehnout. Tvář, krk, ramena i hrudník mi Edward zahrnoval něžnými polibky a než se jeden nebo druhý stihl nadát, oblečení skončilo kdoví kde a my jsme se s neskrývanou láskou a chtíčem oddávali tomu druhému.

„Dneska už tu práci asi nestihneme,“ zasmál se Edward. Já jsem mu spokojeně ležela na hrudi a vychutnávala si každý jeho dotyk.

„Asi ne,“ odpověděla jsem s úsměvem a natáhla se pro polibek. Vychutnávala jsem si jeho sladké rty, které se přesně tvarovaly podle mých, a perfektně do sebe zapadaly jako dva kousky skládanky.

„Co bys řekla na večerní procházku?“

„Ráda, ale teď ještě ne,“ zahuhlala jsem a schovala se do měkké peřiny a hromady polštářů. Než jsem se nadála, Edward lezl za mnou a zase začal okupovat mé tělo.

„Souhlasím, ještě ne,“ zavrčel a stáhl mě pod sebe.

„Tak co, připravená?“ usmál se na mě Edward, který už stál oblečený přede mnou a opíral se o rám postele.

„Vypadám tak snad?“ Já jsem se pořád válela v polštářích, nemohla jsem se jich nabažit. Takové jemňoučké, jistě z toho nejlepšího materiálu, jaký existuje, ale hlavně proto, že jsem v nich stále cítila Edwardovu vůni. Ne nadarmo jsem stále měla zavrtanou právě v těch jeho.

„No tak, pospěš si, jinak už nám všude zavřou ,“ popoháněl mě, ale jeho slova byla zbytečná, ani to se mnou nehnulo. „Tak ty nepůjdeš?“ V jeho hlase bylo znát nebezpečí z toho, co přijde, ale on si to evidentně užíval.

Než jsem se nadála, tak tenká peřina, kterou jsem měla zakryté tělo, ležela na zemi a do mé holé kůže se začínala dostávat zima. Ležela jsem před Edwardem úplně nahá a když jsem se mu podívala do očí, kromě chtíče a lásky tam nebylo nic. Všechno ho doslova a do písmene pohltilo. Já jsem ho pohltila.

„Myslíš si, že tady vážně ještě nemůžeme zůstat?“ udělala jsem na něj psí oči a než stihl říct ne, s jiskřičkami v očích jsem si skousla ret. „Do třetice všeho dobrého.“

„Bello,“ vzdychl a stále ze mě nespouštěl oči. Kdykoli jindy bych se styděla mít celé tělo odkryté, ale s ním ne, právě naopak, dělalo mi radost, když jsem na něm viděla vše, co s ním dokážu provést. Nasucho polkl a zavřel oči. „Pojď, jinak to vážně nestihnem,“ zamumlal, že jsem mu jen těžko rozuměla. Ale to, že se ke mně otočil zády a odešel, pro mě byla jasná odpověď.

Co si budu namlouvat, trochu zklamaná jsem byla, ale stále jsem vedle sebe měla toho nejúžasnějšího muže, o kterém se mi ani nesnilo. Netrvalo tedy dlouho a už jsme vycházeli z hotelu, vstříc Paříži, ve které teprve život začínal.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsme kráčeli uličkou napříč parkem.

„Nedaleko odtud je výborná restaurace, doufám, že máš hlad,“ usmál se na mě a líbnul do vlasů. Hlad nehlad, půjdu kamkoli, kde bude Edward, a jestli půjde do restaurace, půjdu tam taky.

Dál už jsme pokračovali mlčky. Stačilo mi, že mám Edwarda vedle sebe. Objetím, ve kterém jsme celou cestu kráčeli, jako by dával ostatním najevo, že já patřím jen jemu. Musela jsem se usmát a když jsem se podívala na Edwarda a viděla, že se také usmívá, všechno bylo perfektní.

Zastavili jsme před na první pohled ne moc dobře vypadající budovou, ale když mě Edward táhnul dovnitř a jeho tvář pořád neopouštěl úsměv, odhodlaně jsem se vrhla za ním. A když jsme vešli do poslední dveří, které tu byly, opět jsem bradou vytírala podlahu. Přede mnou se vyloupla ani ne tak veliká restaurace, jakou jsem čekala.

Uprostřed místnosti stál kruhový prosklený bar, který byl hlavní dominantou. Žasla jsem nad tou spoustou vyleštěných skleniček, které se barmanovi rýsovaly za zády a další můj údiv byl věnovaný osvětlenému pultu, ve kterém byly naskládané lahve těch nejdražších vín a likérů.

A konečně jsem měla možnost rozhlédnout se kolem. Podél zdí byly rozestavěné mohutné černé stoly, ale nevypadaly zase jako nevkusný těžký nábytek a kolem nich rozestavěné bílé, kůží polstrované židle. Na každém stole stála tmavě vínová dekorace z jemné látky, v níž bylo zasazeno několik svíček, a závěsy u každého okna byly ve stejné červené barvě.

„Dobrý den, pane Cullene, váš stůl je již připraven“ začal mladý číšník ve skvěle padnoucím obleku hovořit plynulou angličtinou jen se zanedbatelným a těžko postřehnutelným přízvukem. „Slečno,“ i mně kývl na pozdrav, „pojďte, prosím, za mnou.“

Zavedl nás k jednomu z posledních stolů, abychom měli alespoň částečné soukromí. Sotva jsme stačili dosednout, už před nás postavili skleničku pravého ledového Šampaňského.

„Páni, Edwarde,“ vydechla jsem a pořád se rozhlížela kolem. „Jak jsi přišel na tohle místo?“

„Párkrát už jsem v Paříži byl, a tak jsem hledal to nejlepší z nejlepších,“ odpověděl prostě.

„Aha, a proto tě tady všude znají jménem, jo?“ Obočí mi vyjelo až do půli čela.

„Nejspíš,“ pokrčil rameny Edward a já jsem měla nutkání vstát a praštit ho.

„Já. Jsem. Plná,“ brblala jsem, když jsme se po úžasném večeru vraceli zpět do hotelu. „Měl sis dát se mnou. Ty těstoviny byly úžasné a já bych se tak nepřejedla.“

„Ale tos nemusela ani tak, miláčku,“ namítl Edward s úsměvem na rtech a přitáhl si mě ještě do pevnějšího objetí.

„Já vím, ale když ono to bylo tááák dobrý,“ libovala jsem si.

„Ty jsi trdlo,“ zasmál se mi.

Netrvalo dlouho a byli jsme zpět v hotelu. Jak jsem si před večeří říkala, že až se vrátíme, doženeme to, co jsme nestihli, tak teď to bylo to poslední, na co jsem měla chuť. Jen jsem se rychle osprchovala, převlékla se do saténové košilky a opět zalehla do jemných přikrývek.

„Dobrou,“ broukla jsem ještě a s poslední myšlenkou na Edwarda jsem usnula.

Užuž jsem si říkala, že tuhle povídku dokončím, ale vidíte, jak to dopadlo. Po velmi, velmi dlouhé době jsem se rozhodla dopsat tuto kapitolu. Vím, že většina z vás už to se mnou vzdala, ale té trochy, co tu je, bych se ráda zeptala, jestli už chcete konec, nebo ještě Bellu trochu potrápíme s tím, že je Edward upír?

Postup děje tedy bude jen a jen na vás! :-)

eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-Style - 16. kapitola: