Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-Style - 15. kapitola

06.05.2012 (13:00) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2801×

15. kapitola

„Můžeme?“ S leknutím jsem se otočila ke dveřím, odkud se ozýval mně moc dobře známý hlas.

„Vyděsil jsi mě,“ vydechla jsem a srdeční činnost se pokusila vrátit zpět do normálu. Úplně jsem zapomněla, že jsem Edwardovi dala klíče od bytu. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala dobře nebo ne, známe se jen chvíli, ale… Já vím, že ho miluju a on miluje mě, a každou volnou chvíli, kterou pro nás ukradl, mi to dával patřičně najevo. Ať se jednalo o něžné, letmé polibky na pracovišti nebo romantické, láskou prosycené doteky rtů jen v naší přítomnosti.

A právě teď byl jeden z těch nádherných okamžiků. S úsměvem na rtech zamířil ke mně a já jsem jen obdivovala, s jakou lehkostí přeskákal kufry, naskládané přímo do cesty. Topila jsem se v karamelkách vlepených na jeho tváři, zatímco se ke mně pomalu přibližoval. A pak přišlo to nejúžasnější na každé chvíli strávené s ním; přerušil vzdálenost mezi našimi rty a něžně otřel své rty o mé. S úsměvem jsem ho objala kolem krku a ještě těsněji se k němu přitiskla.

„Hm,“ zavrněl a mezi letmými polibky se usmíval. „Ani nevíš, jak moc tě miluju, ale vážně musíme jít.“ A najednou byl… pryč. Chvíli mi trvalo, než jsem se probrala ze sladkého obluzení, ale když už, tak pořádně.

Vidina Paříže a vůbec celé Francie mě nakopla takovou ránou, že by se za ni nemusel stydět ani pořádný býk, a už jsem běhala z místnosti do místnosti. Pokoj střídala koupelna, koupelnu kuchyně, pak ještě jednou do koupelny a poslední zastávka byla opět v pokoji. V samém spěchu jsem si ani nevšimla, že se mi pod nohy přestaly motat kufry.

Netrvalo mi ani deset minut a s poslední kabelkou přes rameno jsem utíkala za Edwardem. Schody jsem brala po dvou, ale budoucnost mě a Edwarda v městečku lásky mě prostě přemáhala.

„To byl fofr,“ usmál se na mě Edward, když jsem dosedla na sedadlo vedle něj se šťastným úsměvem na tváři. Naklonil se ke mně a před cestou na letiště mi vlepil poslední polibek. Propletli jsme si prsty a jedním tahem zařadili jedničku.

Ani nevím jak a ocitli jsme se před letištní halou. Tady jsem byla snad jen jednou, a to když jsem přilétala od mamky z Evropy, kde zrovna bydlela s Philem. Jenom se dostat pryč mi trvalo minimálně celou věčnost, protože jsem se několikrát ztratila a s kufry se motala pořád dokolečka.

Ač jsem nechtěla, do mysli se mi vkrádaly nepříjemné myšlenky. Co když se tady ztratíme? Co když nestihneme letadlo? Zamotáme se v chumlu a rozdělíme? Ne, ne, ne, nemysli na to! zakázala jsem si hned. Edward je se mnou, tak co by se mohlo stát?

„Pojď, támhle.“ Edward mě za sebou vlekl skrz halu, jednu ruku propletenou s mojí, ve druhé nesl naše kufry a sám i se mnou v závěsu se zdatně proplétal mezi davy cestujících. Být tu sama, ani neotevřu dveře a jsem ztracená, to jsem věděla s jistotou.

Přišlo mi, že všechny východy jsem úplně stejné. Nevěděla jsem, do kterého zalézt, i když nad nimi byla obrovská čísla. Všechno mi splývalo, nevěděla jsem kudy kam a jen se dál nechala táhnout. Konečně jsme se dostali do té relativně klidnější části letiště. Už to nebyla hlava na hlavě, ale člověk na každých deseti centimetrech.

Mezitím, co jsme se motali v davu, Edward kdesi odložil naše zavazadla a teď už s prázdnýma rukama mě vedl k bráně G16, kde mělo startovat naše letadlo.

„Prosíme cestující, kteří letí směr Francie – Paříž, aby se dostavili k východu G16,“ ozval se pronikavý hlas z reproduktorů.

Do letadla jsme se dostali mezi prvními. Nejen, že jsme dveřmi procházeli vůbec hned mezi prvními cestujícími, ale ani výhody první třídy se nezapřou.

To, že už nejsme na zemském povrchu jsem téměř ani necítila. Jen malé trhnutí, když se kolečka odlepila od ranveje, doprovázelo náš start.

„Tak, kam se chceš podívat nejprve?“ Dobrá otázka. Chtěla jsem vidět všechno, šlápnout si na každou dlažební kostku, dotknout se všech oprýskaných i naleštěných budov.

Opřela jsem se Edwardovi o rameno a nechala se hladit po zádech. „Co kdybychom si nejdříve vyřídili pracovní záležitosti, abychom pak měli víc času pro sebe?“ navrhla jsem. Nevěděla jsem, kde se ve mně vzal smysl pro morálku, ale byl tam. Nejdřív povinnosti, potom zábava.

„Jak myslíš, moc toho nemáme, jsem si jistý, že to ještě dneska všechno stihneme vyřídit,“ usmál se na mě můj princ a líbnul na nos.

„Vážně?“

„Vážně. Tak co dál?“

„Hm, Eiffelovka, Louvre, Vítězný oblouk, Notre-Dme… Toho máme, vždyť všechno nemůžeme ani stihnout,“ povzdychla jsem si.

„Neboj, stihneme všechno, kam se jen budeš chtít jít podívat, to ti slibuju.“ No, není úžásný?

Hlavu jsem si spokojeně položila na jeho rameno a bylo by zbytečné říkat, jak moc jsem se těšila.

„Bello, Bello, vzbuď se,“ uslyšela jsem tichý hlas u svého ucha. „Budeme přistávat.“ Co? Tahle zpráva mě dokonale probrala z bdělého stavu. Ještě dvakrát jsem si zívla a už s úsměvem na tváři hleděla střídavě na Edwarda a na přibližující se zemi pod námi. Už jen chvilka zbývala od toho, abych začala rozeznávat malinkaté osůbky v uličkách.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem ve Francii,“ vydechla jsem své okouzlení k Edwardovi.

„Tak tomu začni věřit, protože…“

„Protože?“ vyzvídala jsem, když Edward nepokračoval.

„Protože si to tady pořádně užijeme, nebo aspoň doufám,“ usmál se, ale já měla pocit, že tohle není to, co chtěl říct. Nechala jsem to ale plavat, když bude chtít, řekne mi to sám. On o mně taky přece neví všechno, což je v některých případech možná i dobře.

„Zapněte si, prosím, pásy, budeme přistávat,“ upozornila nás usměvavá letuška, co měla pravděpodobně na starosti pasažéry první třídy.

Ani nevím jak, a jen nepatrné drcnutí koleček nám naznačilo, že jsme právě dosedli na zem. Na francouzskou zem. Celá šťastná jsem čapla Edwarda za ruku a davem cestujících jsem se hlava nehlava tlačila vpřed. Já se smála sobě, Edward se smál mně a ostatní se na nás mračili jak sto čertů. Jen s omluvným pokrčením ramen a širokým úsměvem na rtech jsem se prodírala dál a dál, až jsem spočinula, po boku Edwarda, před zavazadly. Netrpělivě jsem vyhlížela, kdy konečně vyjedou naše zavazadla. Stále se neukazovala a já měla sto chutí skočit na ten pás a jít ho hledat sama. Ale jako by někdo vycítil mou netrpělivost, můj loďák menších rozměrů vyjel ven a hned za ním ten Edwardův. Můj gentleman mě samozřejmě nenechal táhnout kufr, a tak oba popadl, jako by nevážily ani pírko, a šel.

„Pane Cullene,“ zavolal na Edwarda postarší pán v obleku. Stál u černého naleštěného Mercedesu hned před letištěm. Mohla jsem čekat, že nepojedeme nějakým ušmudlaným taxíkem, ale nebylo tohle trochu moc? Vážně mají Cullenovi na každém kroku i auto s řidičem?

„Á, Stevene, jsem rád, že jste to stihl k letišti včas, jaká byla cesta?“ Oba dva pánové si podali ruku v přátelském gestu a vyměnili pár zdvořilých slůvek.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se Edwarda, když už jsme oba seděli na zadních sedadlech a okolí jsme mohli sledovat skrz černá skla.

„Ubytovat se,“ odpověděl prostě. „Steven pracuje v hotelu, kam jezdíme pokaždé, když jsme ve Francii. Musím říct, že nikdy nepřestanu vycházet z údivu, když tam jsem, a to jsem tu byl už mockrát.“ Nechápavě jsem na něj pohlédla a on se jen zasmál. „Však uvidíš sama.“

Žádná dlouhá kapitola, já vím, její přidání mi trvalo dlouho, ale konečně je tu. Doufám, že se aspoň trošku líbila a i po tak dlouhé době mi tu necháte nějaké komentáře.

Díky, eMCullen ♥

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-Style - 15. kapitola: