Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-Style - 13. kapitola

E+B Cullenovci


C-Style - 13. kapitolaJaká bude reakce našich dvou hlavních hrdinů na překvapení od Alice?

13. kapitola

Ještě chvíli jsem Alici nevěřícně pozorovala, jestli se náhodou nezbláznila. Ale ona byla očividně se svým výsledkem spokojená. Pořád se na nás culila a úsměvy házela do všech stran. Když jsem se podívala na Edwarda, byl stejně překvapený jako já a nad tím jeho komickým pohledem se nedalo neuchcechtnout se.

„Alice, ty ses dočistna zbláznila,“ zmohla jsem se konečně na nějakou reakci. Při korunovaci Alice na blázna jsem kolem sebe máchala rukama, ale Alice se na mě jen nechápavě dívala.

„Proč?“ zeptala se nechápavě a upřela na mě své karamelové oči.

„Proč?! Ty se vážně ještě musíš ptát? Jasně jsem tě žádala, abys všechno nechala tak, jak to je. Já si to vyřeším sama! A jak tě vůbec napadlo, že bych do nějaké Paříže chtěla jet, hm? A vůbec... Proč si tam nezaletíš sama, když ty věci máš pro vlastní potřebu? A pokud ti tam má Edward něco vyřídit, bylo by lepší, kdyby měl po boku tebe, módní ředitelku, než jen nějakou blbou podřadnou asistentku, která jen plní, co se jí poručí!“ Nevím, kde jsem nalezla všechna ta slova, ale pravdou bylo, že se všechno ve mně vzbouřilo. Všechny negativní pocity vystouply napovrch a já jsem nebyla schopná tomu zabránit. Otázka však zní, jestli jsem tomu vůbec zabránit chtěla. Měla jsem dost toho, jak se Alice do všeho montuje, zvláště do mého vztahu s Edwardem, o kterém nemám vůbec ponětí, na jaké úrovni stojí.

Paříž bylo moje město snů, to musím ovšem uznat. Tak moc jsem se tam chtěla jet podívat, až to bolelo, a za jiných okolností bych po takové nabídce skočila raz dva, ale teď? Copak můžu? A ještě když mám jet s Ewardem?

Oba na mě vyjeveně zírali, nejspíš od někoho jako já nečekali takový výbuch. A když se přiznám... Já jsem taky celkem zírala, co jsem vypustila z úst. Nikdy se ve mně nenahromadilo tolik vzteku, nebo jsem ho možná jen úspěšně udržovala uvnitř sebe a teď se konečně dostal ven. Ulevilo se mi, když ze mě všechna ta zloba opadla.

Ale když jsem se podívala na Edwarda, bylo to, jako bych dostala ledovou sprchu. Jeho vyjevený kukuč z návrhu Alice se změnil ve starostlivý a tak krásný obličej hyzdila bolest vepsaná v každé buňce. Několikrát jsem musela zamrkat, abych se přesvědčila, že to je stejná osoba, která se před chvílí ještě usmívala, a že nevidím bludy.

„Bello, já... Nevím, co mám říct. Myslela jsem, že ti udělám radost, když budeš moct na chvilku odtud vypadnout...“ Alice ke mně pomalými kroky přistupovala jako k divokému zvířeti. Edward se za celou dobu ani nehnul a jeho výraz se také nezměnil. Nemohla jsem se na něj dál dívat, tak jsem svůj pohled přetočila na Alici, která už stála těsně u mě.

Mohla jsem se jen domnívat, co Edwardovi takhle pokazilo ten jeho úsměv. Zarazil ho už samotný fakt, který jasně vyzněl z mé odpovědi, že s ním nechci jet do Paříže? Já chci, jen si nejsem jistá, jestli on chce s sebou mě...

„Ne, Alice, omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo,“ omlouvala jsem se hned.

„V pořádku,“ usmála se Alice, udělala poslední krok ke mně a objala mě. „Tak co, pojedeš?“

„Nevím,“ řekla jsem upřímně a svůj pohled jsem opět namířila na Edwarda. „Jestli bude Edward chtít...“

„Cože?“ vyhrkl Edward konečně a párkrát zamával svými dlouhými řasami.

„Pojedu do Paříže jen pod podmínkou, že budeš chtít...“ zopakovala jsem váhavě.

„Jak tě vůbec napadlo, že bych nechtěl?“ Že by se konečně vzpamatoval? Téměř nadlidskou rychlostí ke mně přistoupil a svýma ledovýma rukama zchladil mé rozpálené dlaně. Nemohla jsem nepocítit tu vzájemnou přitažlivost, která nás oba zasáhla jako elektrický výboj.

„No, po včerejšku a vlastně i dnešku...“ Nenechal mě domluvit. Dlaně přesunul na mou tvář a vzápětí spojil naše rty v jedny. Pousmála jsem se, ale rty jsme nerozpojili. Zapletla jsem mu prsty do vlasů a probírala se jimi pramínek po pramínku. V tento okamžik zmizely všechny mé starosti, jestli ke mně Edward stále cítí to, co mi říkal minulý víkend.

Až když jsem zaslechla něčí odkašlání, nepatrně jsem se odtáhla od Edwarda. Alice nás pozorovala s úsměvem na tváři a evidentně byla spokojená s dobře vykonanou prací.

„Už jsem tě přesvědčil, že chci, abys jela se mnou?“ zašeptal mi Edward do vlasů a poté políbil.

Teď jsem byla šťastná. Když jsem si vzpomněla, jak jsem ještě před pěti minutami vyváděla, nemohla jsem tomu uvěřit. Netušila jsem, kde se ve mně nahromadilo tolik vzteku, bylo to jako blesk z čistého nebe, po kterém teď už nebylo ani památky.

„Ne tak docela,“ prohlásila jsem koketně a z jiskřiček, které jsem zahlédla v jeho očích, jsem pochopila, že moc dobře ví, na co narážím.

„Tak jo, vy dva, nechcete si to cukrování nechat na dobu, až budete sami?“ Alice si poklepala na čelo na znamení, že jsme se asi úplně zbláznili, ale pořád jí na tváři hrál zlomyslný a spokojený výraz.

„Nechtěla bys teda jít?“ zasmál se Edward. Alice se jen zašklebila a vyplázla na něj jazyk.

„Nechtěla. Dneska Bellu ještě potřebuju, tak si budeš muset počkat na Paříž, můj drahý bratře.“

„Po práci na tebe počkám,“ špitl mi Edward do ouška.

Usmála jsem se na něj, otočila se mu v náručí a natáhla se pro poslední polibek, než mě od něj Alice odtáhne.


S jakou náladou a účelem jsem šla k Edwardovi a jak jsem se vracela? Tak v tom je tedy sakra rozdíl. Šla jsem za ním, abychom si vyříkali včerejšek a co se s ním stalo, že byl tak... zamlklý? A teď? S přiblblým úsměvem na tváři jsem výtahem jela zpět do kanceláře. Zářila jsem jak sluníčko a ještě jsem získala týden s Edwardem ve městě lásky.

Vždycky jsem se do Francie chtěla podívat a po boku jsem chtěla mít někoho, koho miluju, a vím, že on mi mou lásku bude oplácet. Někoho, kdo mi pomůže, když budu v nouzi. Někoho, kdo mi nastaví rameno, když se budu potřebovat vyplakat. Někoho, kdo bude znát mou skutečnou tvář a nebudeme mít mezi sebou žádné tajemství. A nějaká vnitřní intuice mi říkala, že ten někdo, kdo mi má dělat společnost, je Edward.

„Bello?“ luskala mi Alice prsty před očima.

„Co je?“ zeptala jsem se a za to, že mě vyrušila z takových myšlenek, bych jí mile ráda řekla pár ne zrovna pěkných slov.

„Díky bohu, že jsi v pořádku. Už se nějakou tu dobu snažím s tebou komunikovat.“ Má odhodlanost k nepěkným slovům byla ta tam.

„Já...“ Nevěděla jsem, jak se mám omluvit. Mám jí říct, že jsem ji nevnímala, protože jsem myslela na jejího bratra? Že jsem nám možná kreslila budoucnost, která ani nepřijde? No, to asi těžko... „Promiň, zamyslela jsem se.“ Zvolila jsem možnost jen částečné pravdy.

„Toho jsem si stihla všimnout,“ podotkla jízlivě. „Ještě na hodinu tě potřebuju při plném vědomí. Pak si klidně utíkej za Edwardem, ale ještě to hodinu vydrž se mnou,“ mrkla na mě.

Tak mi žádné zatajování pravdy moc nepomohlo. Alice se na mě vědoucně usmívala, no, můj výraz á lla blbeček byl evidentně přesvědčivější.

„Alice, já jsem naprosto v pořádku a plně k dispozici,“ osočila jsem se na ni. „Tak co potřebuješ?“

„Skoč, prosím tě, do ateliéru, Peter by tam měl mít nachystané fotky další kolekce, tak musíme vybrat, která půjde na titulku a do zbytku časopisu. Podle všeho by to měl být pěkný stoh, tak nám to chvíli zabere,“ zaúkolovala mě.

„Dobře, za chvilku jsem za tebou v kanceláři,“ kývla jsem a už jsem utíkala směr ateliér.

Jelikož byl Peter v nedohlednu a žádný z jeho spolupracovníků nevěděl, kam zmizel, chvíli mi zabralo, než jsem ony fotky našla. Prohlédla jsem všechny složky, poličky, desky, dokonce i stůl jsem mu pěkně prohrábla, ale nikde nic. Jako puberťačka jsem taky nebyla kdoví jak pořádná, ale jak to vypadalo u Petera? K tomu i bordel bylo slabé slovo. Na zemi se válelo papírů a papírů, nohou jsem si musela sunout cestičku, abych se vůbec někam dostala. Poličky byly tak přeplněné, že už z nich pořadače pomalu vypadávaly, a stůl, nebo jsem se aspoň domnívala, že je to on, nebyl pod fotkami téměř ani vidět.

Jo, mami, a tys mi říkala, že bych si měla uklidit, pomyslela jsem si hořce. To kdyby viděla toto, trefil by ji šlak.

Ale své hledací schopnosti jsem nevzdávala a dál intenzivně hledala fotky pro Alici. Už jsem to pomalu vzdávala, ale pořád tu bylo jedno místo, kam jsem se nepodívala. Zalezla jsem tedy pod stůl a kupodivu tam byl jeden úhledně seřazený štos. K mému překvapení na něm byl přilepen lísteček Alice. To tam nejspíš nechaly ještě holky z tiskárny...

Popadla jsem tedy fotky a rychlým, rázným krokem zamířila k Alici do kanceláře. V duchu jsem si zpívala fanfáry, které jsem si za takový mistrovský kousek jistě zasloužila.

„Alice, promiň. Peter tam nebyl, nikdo nevěděl, kde je, a vyznat se v té jeho kanceláři je nadlidský výkon, to musíš uznat,“ omlouvala jsem se celá zadýchaná. Nikdy jsem se snad tak často neomlouvala jako dnes. Po třetí za necelou hodinu? To je slušný výkon.

„Hned mi to bylo jasné, když jsi tak dlouho nešla. Řekněme, že Peter je 'umělec', který kolem sebe potřebuje chaos, a od nikoho si nikam nedá sáhnout a nikoho neposlechne. Ale stejně jsi skvělá, žes to tam našla,“ pochválila mě. „Tak jdeme na to, ať jsme brzy hotové.“

Na podlaze jsme si roztáhly všechny fotky a vybíraly, vybíraly, vybíraly...

Z celého svazku jsme vytáhly deset nejlepších fotek, které budou zdobit příští díl C-Stylu.

„Tak už běž, Edward už na tebe čeká,“ propustila mě Alice. „A zítra ještě dořešíme tu Francii,“ houkla na mě, když jsem za sebou zavírala dveře.

K recepci jsem div neutíkala, jak jsem se na Edwarda těšila. Jen co jsem ho spatřila, na tváři se mi samovolně rozlil úsměv a hned, co mě zaznamenal, v očích jsem mu uviděla zlaté tančící jiskřičky.

„Můžeme?“ usmál se na mě a objal kolem pasu. Natiskla jsem se k němu a přitáhla si ho pro polibek, který mi tak moc chyběl. Potřebovala jsem cítit jeho ledové rty na mých.

Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že společnost nám dělají slečny recepční... Edward se jen usmál, čapl mě za ruku a bok po boku jsme kráčeli pryč.

„Pojedeme ke mně?“ navrhla jsem, když jsem usedala na sedadlo spolujezdce.



Chtěla bych všem poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Ani jsem nedoufala, že když jsem tak dlouho nevydala kapitolu, najdu u kapitoly takový úctyhodný počet komentářů. Díky moc. ♥

eMCullen


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek C-Style - 13. kapitola:

04.02.2012 [19:52]

Annie115 Emoticon Emoticon Emoticon

3. Roel
04.02.2012 [19:51]

No konecne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.02.2012 [19:40]

Sanasami Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. martty555
04.02.2012 [19:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!