Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-Style - 12. kapitola

02.01.2012 (19:45) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3004×

Poznámky nikdy nepíšu k začátku, ale teď musím vyjádřit jedno obrovské díky KacenQeCullen, která mi vnukla nápad na další kapitoly a bez ní by tu nebyla tahle. Děkuju moc, jseš moje zlato, a proto bych ti tuhle kapitolu ráda věnovala. :-*

12. kapitola

O dění kolem sebe po odjezdu od Charlieho jsem toho moc nevěděla. Nedokázala jsem si z hlavy vymést obrázky toho, jak se Jake choval k Edwardovi a tím pádem i ke mně. Celou tu situaci jsem mohla otáčet zleva doprava, zprava doleva, dívat se na ni ze všech možných úhlů, ale pořád jsem nenacházela vysvětlení.

Svalila jsem se na koženou pohovku v obýváku vily Cullenových a jen tak zírala do zdi. Nevnímala jsem vůbec nic. Ani Edwarda a na včerejší zážitky jsem si ani nevzpomněla. Hlavu jsem měla úplně vymetenou, už jsem přestala myslet dokonce i na Jacoba, jen jsem se dál užírala nevědomostí z jejich hádky.

Každou chvíli za mnou chodil Edward a ptal se mě, jestli jsem v pořádku a něco nepotřebuju. Vždycky jsem jen něco zadrmolila, aniž bych věděla co.

„Bello,“ oslovil mě něžně a přisedl si za mnou na pohovku. „Takhle už to dál nejde. Vrátíme se zpět do Seattlu, třeba ti to pomůže.“ Jen jsem kývla a jen matně jsem vnímala jeho slova. „Půjdu nám zabalit.“ Opět jsem se zmohla jen na přikývnutí.

Edward se neslyšně zvedl z gauče a zamířil ke schodům do patra, kde jsme měli jen pár věcí, co jsme si přivezli.

Ani ne za deset minut už jsem slyšela, jak zaskřípěl jeden schod, když na něj Edward došlápl. Upřímně jsem se divila, že nám stihl zabalit tak rychle, ale obávám se, že to není jediná věc, která mě na něm překvapuje.

„Můžeme jet,“ zavolal na mě z chodby.

Já jsem se jak robot postavila, obula si boty, které jsem skopla z nohou těsně před dopadem na pohovku. Z věšáku jsem čapla kabát a zamířila jsem za Edwardem, který už nakládal naše tašky.

Jak v mrákotách jsem se posadila na sedadlo spolujezdce, zabouchla za sebou dveře a hlavu si opřela o okénko. Na zpáteční cestu už jsem nebyla tak zvědavá jako na tu, když jsme sem jeli. Předtím jsem nevěděla, kam jedeme, ale teď jsem věděla, kam se vracíme. Do Seattlu, kde věčně jen prší a nad hlavami mámo temné mraky výfukových plynů, tak přesně tam jedeme.

Poslední, co si pamatuju z našeho výletu, je bouchnutí dveří u řidiče, přímo tryskový výjezd z úzké cestičky mířící k vile a cedule hlásající šťastnou cestu z Forks.

Když jsem se probudila, všechno mě bolelo. Záda jsem měla rozlámaná, v krku mi nepříjemně křupalo a hlavou jsem, díky nepřirozené poloze, nemohla pohnout. Promnula jsem si bolavý krk a s vypětím všech sil jsem otočila hlavou k okénku. Nemálo jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že zajíždíme do ulice, kde bydlím.

„Páni, nevěděla jsem, že jsem tak dlouho spala,“ podivila jsem se. „Měl jsi mě vzbudit.“ Sama jsem byla překvapená, že jsem sesmolila kloudnou větu.

„Proč bych to dělal?“ usmál se na mě Edward a pohladil mě po tváři.

„Nevím, abych ti dělala společnost, a ne abych tady chrápala na okně.“

K tomuhle už neměl Edward co dodat, tak si mě jen přitáhl k sobě blíž a jemně políbil na čelo.

„Mám jít s tebou?“ zeptal se mě Edward, když už jsme stáli před domem a já jsem chtěla vystoupit. Nemohla jsem v jeho hlase přeslechnout jistou dávku naděje, a tím víc mě bolelo, když jsem ho musela odmítnout.

„Ne, já... chtěla bych být chvíli sama.“ Nepodívala jsem se mu do očí, bála jsem se na něj podívat, protože jsem nevěděla, co bych mohla čekat za výraz v jeho tváři. Ale jen to, že mi neodpověděl, naznačovalo tomu, že ho to mrzí přinejmenším tolik jako mě. „Promiň.“ Naposledy jsem se k němu natáhla a na okamžik si přivlastnila jeho hebké rty.

Doma jsem nedokázala udělat vůbec nic. Dokonce jsem si nevybalila ani tašku a jen jsem ji nechala spadnout v chodbě. „Udělám to zítra,“ zamumlala jsem si sama pro sebe.

Rovnou jsem zamířila do koupelny, kde jsem si napustila vanu horké vody a nalila do ní pěnu s vůní fialek. Nechala jsem, aby mi každou buňkou těla procházela horká voda. Vlasy se mi pod stoupající párou lepily k obličeji. Mé myšlenky si opět našly cestu na povrch a já jsem se je pokoušela zavřít do pomyslných krabiček v mé hlavě. Když jsem se snažila všechno si vytříbit, zjistila jsem, že na téma Jacob bych potřebovala celou skříň, a ne jen jeden šuplíček, jak jsem si myslela.

***

Ráno jsem se vzbudila celkem brzo, a tak jak jsem si slíbila, jsem si vybalila tašku z víkendu. Moje „vybalování“ spočívalo v tom, že jsem všechno vysypala do pračky a zmáčkla start. Během toho jsem si udělala snídani, provedla ranní hygienu a připravila se do práce.

Na včerejší den jsem ani nepomyslela a doufala, že všechno, co se stalo už je alespoň měsíc za mnou. Chtěla jsem to, ale záznamník na telefonu mi říkal něco jiného. Hlásil jednu novou zprávu, a tak jsem poslouchala: „Bello, vím, že se mnou teď nechceš mluvit a já to naprosto chápu, ale zavolej mi, prosím.“ Chvíle ticha. „Zvoral jsem to a omlouvám se. Neměl jsem tak vyjet. I když mi není jedno, s kým jsi, ale jestli jsi s... Edwardem šťastná, tak to budu respektovat. Vážně je mi to moc líto. Jednou – až přijde čas – tak ti všechno vysvětlím. Ahoj a omlouvám se.“

Měla jsem nutkání hned Jacobovi volat zpátky, ale tentokrát mě pro změnu vyrušil domovní zvonek. Kukátkem jsem nahlédla skrze dveře a kdo tam nestojí – Alice.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji váhavě. „Děje se něco?“

„Jestli se něco děje? Prosím tě, co jste si s Edwardem udělali? Přijel domů jak hromádka neštěstí.“ Aniž by počkala na vyzvaní, už si to kráčela rovnou ke mně do obýváku.

„Nic jsme si neudělali,“ oponovala jsem.

„Tak co se tam stalo?“ chtěla vědět.

„Já... Alice, vím, že jsi jeho sestra, ale mohla bys nás nechat být? My si to vyřešíme sami, i když dost možná nevím co.“

Mou druhou poznámku Alice přešla mávnutím ruky, ale té první prosby se chytila jak klíště. „Ne, nemohla bych to nechat na vás. Edward se užírá vlastníma myšlenkama a Jasper je z toho na prášky!“

„Cože? Co s tím má co společného Jasper?“ nechápala jsem.

„Já...“ Alice se odmlčela, což jsem se upřímně divila, při tom jejím výlevu, kdy se ani jednou nenadechla. Nejspíš hledala vhodná slova, jak pokračovat. „Dobře, vyřešte si to sami, ale ještě dnes, jasné?“

„Dobře,“ rezignovala jsem. Chci si s Edwardem promluvit, ale vlastně vůbec nechápu o čem. Když včera odjížděl, byl úplně normální, žádné známky zoufalství, vzteku ani lítosti jsem neviděla, tak jsem to dost dobře nechápala.

„Fajn, jedeš se mnou do práce?“ zeptala se už s úsměvem na tváři.

„Já...“ Zarazila jsem se a přemýšlela, jestli jsem udělala všechno, co jsem měla a hlavně chtěla. „Jo, proč ne?“ Popadla jsem kabelku, obula si boty, kabát a už jsem nasedala do Alicina kanárkově žlutého porsche stojící před domem.

***

Rozhodnutá promluvit si s Edwardem, když jsem ho celý den neviděla, jsem nastoupila do výtahu a jela k němu do kanceláře. Za celý den se za mnou ani jednou nepřišel podívat, což mi samo o sobě přišlo divné.

Jaké to pro mě bylo překvapení, když jedno patro před mým cílem všichni vystoupili, ale jeden člověk nastoupil – Alice. Z dálky křičela, ať jí někdo podrží výtah.

„Jé, Bello, to je fajn, že jdeš k Edwardovi, potřebuju s vámi mluvit, s oběma,“ vychrlila na mě Alice a potutelně se usmívala.

„Alice, je všechno v pořádku?“

„V naprostém.“ Zasmála se svým zvonivým hláskem a já jsem nad tím jen protočila očima.

Alice se ani nenamáhala klepáním a rovnou vtrhla k Edwardovi do kanceláře.

„Co se děje?“ zeptal se nechápavě, když uviděl Alici, jak k němu jak hurikán vtrhla do kanceláře a já jsem jí jak praporek vlála za zadkem.

„Mám pro vás úkol,“ vypískla nadšeně Alice. A jéje, tohle se mi nelíbí...

Když viděla můj i Edwardův nechápavý výraz, hned se pustila do vysvětlování. „Potřebuju, abyste zaletěli do Paříže. Edward mi tam musí zajistit nějaké obchodní záležitosti a od tebe, Bello, potřebuju, abys mi tam vyzvedla nějaké kabelky a boty. Tentokrát pro vlastní potřebu.“ Zasmála se a spokojeně zatleskala svýma hubenýma ručkama.

Doufám, že se vám kapitola líbila a zanecháte mi nějaký komentář.

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-Style - 12. kapitola: