Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Být v její kůži 2

05.07.2013 (10:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3992×

„Nechci být drzý nebo tak – jen jsem upřímně zvědavý,“ ujišťoval mě Jacob.
„Fajn. Tak do toho.“
Na půl vteřinky se odmlčel. „Jaké to je – mít za kluka upíra?“
Zvedla jsem oči k nebi. „Je to to nejlepší.“
„Myslím to vážně. Ta představa tě netrápí – nikdy tě to neděsí?“
„Nikdy.“
Mlčky sáhl pro misku, co jsem měla v rukou. Podívala jsem se mu do tváře – mračil se a špulil spodní ret.
„Ještě něco?“ zeptala jsem se.
Znovu nakrčil nos. „No… říkal jsem si… jestli… víš, jestli ho líbáš?“
Zasmála jsem se. „Ano.“
Otřásl se. „Br.“
„Proti gustu,“ zamumlala jsem.
„Nebojíš se těch upířích zubů?“
Pleskla jsem ho po ruce a postříkala vodou z nádobí.

„Sklapni! Víš, že ty tesáky nemá. Nebo co ještě ukrýváš pod tričkem ty, Jacobe? Osm cecíků? Nebo radši bradavek? To psi podle legend taky mívají,“ prskla jsem ironicky a osprchovala ho v pořádné dávce jedu. Ne, my se s Edwardem nikdy nelíbáme. Vlastně se jen vodíme za ruku. Ale jedině se sterilními a kvalitními rukavicemi! Vůbec jsem si nevšímala jeho překvapeného a uraženého ksichtu. Začal první, ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Vykosťovací nůž v mém rozčílení dostával speciální péči.

„To bylo trochu přes čáru, nemyslíš?“ optal se tiše. Zaskřípala jsem zuby. Ne, to si teda fakt nemyslím. Má divná měřítka. Chvíli bylo ticho a já se oklepávala stejně jako on. No, on byl zase na koni dřív. „Můžu se ještě na něco zeptat?“

„Musíš dostat moje svolení?“

„Říkala si… pár týdnů,“ dostal ze sebe ztěžka. „Kdy přesně?“ Polkla jsem. Až mu tohle řeknu, měla bych se klidit do uctivé vzdálenosti, aby mi z ksichtu nezbyl odstrašující příklad toho, proč v ZOO nekrmit zvířátka.

„Po maturitě.“ A pryč! Ustoupila jsem.

Překvapivě ale zařval bolestí on a ne já.

Nadskočila jsem, protože zaječel jako na lesy, což působilo v téhle napjaté situaci jako výbuch granátu.

Na podlahu začala ve velkém kapat krev z jeho pravé ruky, ve které svíral ten mnou ručně vydrhnutý, vykosťovací nůž. Čistota se stala minulostí. Zakrvácel, co mohl, a mně se převracel můj křehký žaludek.

„Zatraceně! Au!“ bědoval.

„Asi hodím šavli,“ hlesla jsem. Šly na mě mrákoty. „To smrdí,“ ohodnotila jsem ten odporný, kovový zápach.

„Tvrdí ochránce upírů o krvi.“

„Kecy v kleci! Bože, obmotej si to něčím, ať se na to nemusím dívat!“ štěkla jsem hned potom, co rozbalil pěst, nůž vypadnul, a on mi ukázal Grand Canon v dlani. Hodila jsem po něm ještě utěrku, kterou jsem měla ve své vlastní, krásné, bílé a hlavně zdravé ruce. Ale bylo pozdě. Oči se mi klížily. „Odvezu tě na veterinu,“ zamumlala jsem a chytila se linky za sebou.

„Řekla jsi, že mě odvezeš na veterinu?“ zopakoval nevrle.

„Teda, do nemocnice. Nemocnice pro lidi… Ježiši,“ vzdychla jsem. Bylo by fajn, kdyby se místnost přestala točit. To je vždycky lepší.

„Bells, podívej. Je to dobré. Nezapomínej, že jsem vlkodlak.“ Najednou se mu to hodí, ale veterina není dost dobrá.

Strkal mi pod nos dlaň s dlouhou, růžovou jizvou. Krev si už omyl, a to v mém dřezu. Mám vlkodlačí krev v odpadu. Vesele si tam proudí… Doufám, že ty trubky nezmutují.

„Ještěže jsem neomdlela. Musím tu teď uklidit,“ vzpomněla jsem si a panikařila. Nesmím mučit Edwarda jednou jedinou kapkou krve. Stačí, že ho trýzní moje tepny.

Rychle se vzpamatovat a do akce!

„Co provádíš?“ zajímalo Jacoba, když viděl, jak plaším a hledám ty nejúčinnější, desinfekční prostředky.

„Hledám, čím to tu polít.“

„A zapálit to nechceš?“

„Bylo by to fajn, ale překvapivě nemáme s Charliem v záloze další dům. Hoď tu utěrku do prádla. Anebo ji radši vyhoď.“ Ještě zmutuje utěrka. V noci na mě vybafne chlupatá dečka s ocasem.

Mlčky poslechnul a splnil příkaz. Potom vynesl ještě celý koš do popelnice, zatímco já setřela podlahu a dřez.

„Trochu kvůli tomu blázníš,“ všimnul si Jacob.

„No, pokud si jen matně vzpomínáš, můj přítel je na krev trochu citlivější.“ Hlavně, že pořád nadává a vymýšlí duchapřítomně přezdívky, ale o funkci nic neví.

„Aha,“ odvětil znechuceně. „Bello, můžu se ještě naposled na něco zeptat?“

„Jsem jedno ucho.“

„Jaké je to mít za nejlepšího kamaráda vlkodlaka?“

Uklidila jsem poslední prostředek do poličky a otočila se na něj. „No, když nemáš ty rasistické poznámky ohledně upírů, nevymýšlíš, jak mi je znechutit a nekrvácíš v mojí kuchyni, tak je to nejlepší na světě.“ Usmála jsem se doširoka. On taky a chtěl mě popadnout do náruče. Zastavila jsem ho rukou.

„Jacobe, přátelské objímaní si necháme na jindy. Edward má citlivější nosní dutinu…“

„Já taky.“

„Ale ne jako on.“

„To možná ne, ale upíři šíleně smrdí. Přeslazeně a ledově. Štípe mě to v nose.“

„Takže upíři nádherně voní, ale tvůj čich je tak dobrý, že to absorbuješ víc, než se má a stává se to nepříjemné,“ vyložila jsem mu.

„Hm. Možná,“ nehodlal to připustit. Svou logikou jsem ho asi naštvala, protože se náhle měl k rychle odchodu. „Slyším ho venku. Půjdu,“ oznámil. Poplácala jsem ho po černovlasé, lesklé hlavě.

„Měj se krásně, Jacobe. Zeptám se, jestli budu moct na tu vaši párty na pláži.“

„Zeptáš? Ty se teď musíš domáhat svolení? On je tvůj dozorce? Nedávno jsem viděl v televizi případ, kde přítel svoji milou vykořisťoval a…“

„Sbohem, Jacobe.“ Zabouchla jsem za ním dveře. Nedávno jsem viděla v televizi případ, kde kamarád vyčítal kamarádce každý její čin. Měl dneska rýpavou, ale doufám, že jsme si to ujasnili.

No… Spíš ne.

Za pár vteřin vstoupil Edward, on – mého srdce šampión, zmáčený deštěm. Akorát se tvářil dost ustaraně.

„Pohádali jste se?“ chtěl vědět. Ale na odpověď jsem mu kašlala a vrhla se do jeho náruče, jako bych ho neviděla věky.

„Snažíš se odvést moji pozornost? Ne že by to nefungovalo,“ zasmál se.

„Ne, nepohádali jsme se. Moc. Jak si na to přišel?“

„Jenom jsem si říkal, proč jsi ho bodla. Ne že bych proti tomu něco namítal.“ Bradou pokynul k noži na lince.

„Jé! Já myslela, že jsem uklidila všechno,“ povzdychla jsem si a rychle letěla k noži, abych ho odstranila. Edward měl evidentně radost. Možná bych mu ji neměla kazit.

„Takže?“ chtěl vědět, když jsem myla nůž. Teď se říznu já a bude to v hajzlu. Znám se!

„No jo. Bodla jsem ho. Ale samozřejmě jsem věděla, že mu to hned zaroste,“ dodala jsem vážně.

„Ani po čas našeho vztahu se nic nezměnilo. Stále jsi katastrofální lhářka.“ Tak se nebude veselit. „Ty jsi nevěděla, že má urychlený proces regenerace.“ Ahá! Lež se lží se vydělila dvěma a zbyla jen jedna.

„Přiznávám. Ale řekl něco dost nelichotivého o tobě a víš, že když jde o tebe, tak…“

„Ty jsi ho bodla kvůli mně?“ zeptal se překvapeně. V očích měl jiskřičky. Normální chlap – panebože, mám za frajerku psychopata! Kdy pobodá mně? Až budu spát, nebo se sprchovat?

Edward Cullen – když jde o mě, moje přítelkyně se nezná a šermuje s noži před vlkodlaky. Hřeje mě to každý den mé existence.

„Jo. To je totiž tvůj neplánovaný a předčasný dárek k narozeninám. Alice to nemohla vidět, takže tě to překvapilo a ještě z toho máš takovou radost. Dokonale to vyváží moji provinilost.“

Příště bude scéna z BD, na které se vás dost shodlo. :) Díky za komenty.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Být v její kůži 2: