Proč jsem tak dlouho nepsala...? Jednoduché: Stěhování. Než nám v tom "novym" baráku udělali elektřinu, trvalo to... Tenhle díl... je tak trochu o ničem xD půlku toho zabírá Charlotin názor na Culleny a nic moc se tam neděje...
23.07.2009 (21:30) • TachikoManabu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2037×
7.kapitola...tak nějak omylem
Už je to měsíc, co jsem začala chodit do té lidské školy. Řekněme, že už mě opouští na-každém-kroku-pohledy-od-spolužáků, teď jsem totiž "ta divná holka co vypadá jako upír" (koukněte se na tu SKUTEČNOU rodinku upírů, co jste si jejich upíroidnosti nevšimli!) a nikdo se se mnou zrovna moc nebaví. Za ten měsíc jsem si dokonce vysloužila i přezdívku.
"Slečna nedotknutelná"
Nevím, přeci jen asi není mezi lidskými chlapci normální, ptát se každý holky na potkání, jestli s váma nebude chodit. A mě se opravdu ptali skoro všichni kluci.
Všichni kromě Cullenovic, přesněji. A když započtu to, že jsou vlastně Culleni z vělké většiny zadaní, vychází mi nakonec...
...všichni kromě Edwarda.
Jeho nenávist ke mě se za ten měsíc taky nezměnila. I já ho vlastně nenávidím pořád stejně.
Pořád mě tak nehorázně štve svým chováním a neopodstatněnýma hladovkama.
Ale zbytek Cullenovic rodiny mě přijal víc než dobře. S Alicí například jezdíme pravidelně na nákupy a ten chlap od postelí nás i s nimi dost často vozí až před dům. Stejně nechápu, jak může jen tak z nudy oslňovat lidi a hlavně, proč mi říká, že já je oslňuju přece taky.
Emmett je takovej méďa béďa sluníčko, řekla bych. Zas tak moc se spolu nebavíme, ale působí velmi pozitivním dojmem a je ochotný mi vždycky se vším pomoci.
Rose není zase tak špatná, jak se ze začátku zdála. Pod tou její maskou ala sebestředná arogantní blondýna se skrývá docela dobré jádro. Ale stejně mi nesedla tak jako Alice.
Jaspera bych popsala jako notně nervózní stvoření, kdykoliv se objevím poblíž. Ačkoliv má tu svou schopnost, sám sebe uklidnit nedokáže. Už měsíc se snažím, aby se mě přestal štítit a docela se mi to daří. Od letmých pokusů o úsměv už jsme přešli k podání ruky a přiškrcenému "ahoj".
Esme na mě působí vyloženě maminkovským dojmem. Viděla jsem ji za celou dobu jen jednou a chovala se ke mě velmi mile.
Carlisle... no on je jako taťka, kterého jsem nikdy neměla. (nebo si na něj alespoň nepamatuji...) Bez něj bych už dost možná ani nebyla naživu, nebo bych se někde plácala pod mostem jako bezdomovec. Jen z něj mám někdy pocit, že ví něco, co já ne a měla bych.
Asi mu někdy přečtu myšlenky...
Jen Edwarda vlastně nesnáším. Od té doby, co jsme se váleli u mě v domě na podlaze celí od barvy, se snad neusmál. Pořád mě akorát probodává těma svýma nenávistnýma pohledama. Ale s tím asi nic neudělám.
Potichu jsem dosedla do své lavice. Přečkat další nudný den a pak... No ano, co potom?
Kdekoliv jsem sama, chytají mě záchvaty vzpomínek na minulost a podivné nutkání nechat se už konečně vysát a mít klid. Dnešek nebude jiný, když jsou Culleni na lovu. Co se dá dělat...
...budu muset zase nedobrovolně přemýšlet o Volteře...
...Přitiskla jsem ucho na dveře a poslouchala, jak se ti tři o něčem baví. Z "něčeho" se nakonec vyklubalo, že rozhovor se stáčí kolem mě. Tak jsem uši pro jistotu ještě našpicovala, abych dobře slyšela.
"Znáte tu pověst, že ano?" tak tohle byl Arův hlas.
Ten jsem poznala, narozdíl od dvou ostatních.
"To, co bylo ještě předtím, než se zrodili upíři. To, co je jejich původcem a zároveň ničitelem..." pokračoval Aro.
"Ta holka? Dioculus?" jeden z těch druhých dvou se ušklíbl, "to snad ne!"
"Ale ano, Caie. Ona je poslední dioculus. A určitě má nějaký význam, že jsem jí našel zrovna já..."
"Ale no tak, přeci nevěříš těm báchorkám?"
"Uvidíme. Jakmile totiž dioculus nalezne "svého upíra", nedokáže ho opustit. A i kdyby, tak se k němu jednou zase vrátí..."
..."Slečna Volturi snad neposlouchá? Odpovíte na mou otázku, nebo vám dám za pět?" hlas profesora mě vytrhl z myšlenek.
"Napoleon," zamumlala jsem nepřítomně, totálně ignorujíc jeho překvapený výraz.
Ještě neskončila ani první hodina? To snad ne! Jak to tu mám asi celou dobu vydržet?
Na obědě mě čekalo překvapení. Cullenovic stůl totiž nebyl prázdný. Seděl tam...on.
Proč tu sakra nemohli nechat někoho jinýho?!
"Nazdar," usekla jsem to slovo, kráčíc přitom ke stolu.
Jenže tomu chtěl asi osud, že jsem tak nějak omylem uklouzla na rozlité vodě na podlaze a svezla se na zem i s tácem plným nádobí, které se v tu chvíli roztříštio a několik střepů se mi zabodlo do ruky, zrvovna v té chvíli, když se Edward uráčil zvednout pohled od talíře, do jehož obsahu stejně jenom dloubal vidličkou.
"Na...Charlotte?!" po tváři mu přeběhl zděšený výraz, jeho oči spočinuly na té rance, z níž tekla moje krev.
Nebudu si namlouvat, že se zděsil o mně, on se totiž zděsil mojí krve. Viděla jsem mu to v černých očích, ten vnitřní boj, tu touhu mě zabít.
Zvláštní, jak se moje přání, i ta, co nemyslím vážně, rychle plní.
Ani jsem se nenadála a Edward už se vrhal vpřed, neschopen tu náhlou a až podivuhodně silnou žízeň ovládnout...
Autor: TachikoManabu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Být člověkem - část 07:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!