Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Být člověkem - část 06

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Být člověkem - část 06Tak další dílek, celkově se tam zas nic neděje xD Moc děkuji za komentáře, jste opravdu skvělí!

08.04.2009 (21:09) • TachikoManabu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2826×

 

6.kapitola... brigádník

Je to tady, dneska.
Už asi půl hodiny jsem stála před zrcadlem a zkoušela si oblečení. Nějak jsem nechápala, proč to vlastně dělám. Vždyť dneska přijde jenom ten můj novej brigádník, a jestli si nepospíšim, uvidí mě v mojí skoro průhledný a možná až moc kraťoučký noční košilce... a to rozhodně nechci!
Šmarjá vždyť je jedno, co budu mnít na sobě!
Fackovala jsem sama sebe v duchu. Jasně, nechci před panem dokonalým vypadat úplně příšerně, ale vzhledem k tomu, že on bude stejně špinavější než já, neměla bych se s tím takhle zatěžovat. A vůbec...
...naštvaná sama na sebe jsem vylovila první věc, co mi přišla pod ruku - žluté kalhoty a bílý těsný rolák, o kterém Alice předtím oznámila, že mi moc pěkně obepíná postavu a že se ho nemám pokoušet nosit doma, že je ho na to škoda. Na to jsem jí kašlala, jelikož v tu chvíli zazvonil zvonek u dveří... rychle jsem se oblékla a učesala a během pár chvil už jsme stála ve dveřích.


"Dobré ráno!" usmála jsem se srdečně na mračícího se upíra, co stál ve dveřích a evidentně neměl v úmyslu vstupovat dovnitř.
"Hmm..." zabručel Edward a sjel mě nenávistným pohledem.
Usoudila jsem, že Alice kecala o tom, jak mi tenhle rolák sluší, protože kdyby mluvila pravdu,  určitě by se pan otrávený tvářil alespoň překvapeně... znova jsem si nafackovala, že je přece jedno, co si on myslí...!
Nevšímajíc si jeho výrazu jsem nasadila ještě sladší úsměv -připadala jsem si jako Aro, když se usmíval těsně předtím, než někoho odsoudil k smrti, jeho úsměv byl taky vždycky falešný- a pokynula jsem mu rukou směrem do domu.


"Pojď dál, Edwarde! Jsem moc ráda, žes přišel!" když procházel kolem mě, ještě jsem si stihla prohlédnout jeho oblečení.
Byl celý v bílém, no to si dělá srandu! Najednou mi bylo líto té košile, co měl na sobě. Taková hezká, určitě nová... a přijde na zmar.
"Možná by ses měl převléct, budu to tu totiž chtít mít krvavě rudý!" pronesla jsem temným hlasem, jako varování, kladouc důraz na slovo krvavě.

"A to znamená, že to tu mám vymalovat krví?" povytáhl obočí, „Třeba tvojí?"
Zasmála jsem se. To tak, si věříš, chlapečku! Ani by ses nenadál a přišel bys o svoje sebeovládání a následně...
"Myslím, že mi bude stačit tohle," sklonila jsem se k zemi a následně po něm hodila kbelík, plný červené barvy.

Jeho košile hned vypadala, jako by ji doslova vymáchal v krvi. Smůla, že barva se rozstříkla všude po místnosti, zázračně minula moje oblečení, ale zato jsem jí měla spoustu v obličeji. A stejně jsem se nemohla přestat smát, jak vypadal on. Jako by surově zaútočil na nějakého člověka, nevšímajíc si jeho prýštící krve... jako úplnej novorozenec! Ještě ty oči k tomu chyběly. Tvářil se přímo jako bůh pomsty.
„Ježíííš, tak promiň, no..." natáhla jsem k němu smířlivě ruku, nechtěla jsem, aby se otočil na podpatku a nechal můj dům nevymalovaný.


Jak jsem tak vykročila směrem k němu, uklouzla jsem na čerstvé barvě a svezla se mu k nohám. Teď se smál on. Přímo se otřásal smíchy. Po chvíli se sklonil, aby mi pomohl vstát a v tu chvíli mu zazvonil mobil.


"Ano? Alice?" zvedl ho, chvíli mluvil do sluchátka, ale pak byl přerušen.
Přesněji, byl přerušen hned po slově Alice. A opravdu nešlo neslyšet, co jeho sestra křičí do sluchátka."Jaks mohl? Jak... proč jsi na ní zaútočil? A proč aspoň ne diskrétně, na co ten nepořádek... co na to řekne Carlisle, jak tohle zamaskujeme..."
Edward se začal nehorázně smát, chvíli trvalo, než řekl do sluchátka jediné slovo.
"Barva... haha..." na víc se nezmohl a najednou ležel vedle mě na zemi a smál se ještě víc, než já.
"Dovolíš?" vytrhla jsem mu mobil z ruky.
"Alice?" zeptala jsem se.
"Charry! To mi nedělejte, málem mě kleplo!" už se taky smála.
"Pokud vím, tak ta červená byl tvůj nápad," opáčila jsem klidně.
"Ale ono to vypadalo tak skutečně, že..." chtěla ještě něco říct, ale já ji přerušila. "Věř mi, poznala bys, kdyby mě tvůj bratr připravil o krev."
S těmito slovy jsem zavěsila a začala přemýšlet, proč se sakra ten pitomec stále směje.


"Hele, ty uřehtanej balíku," poklepala jsem mu na hlavu.
"Ehm...cože?" vyjevil se.
Balíka zjevně nečekal.
"Kdo si myslíš, že mi vymaluje barák? Na modro, ne na rudo!" tentokrát se kbelíku vyhnul a dokonce ho i zachytil.
Na zemi neskončila ani kapička barvy.
Už se nesmál, byl zase tím nenávistně shlížejícím Edwardem, který mě doháněl k šílenosti vzteky.
"Budu nahoře, kdyby něco!" vyplázla jsem na něho jazyk a vylezla nahoru po schodech, musela jsem se převléci.
I když... možná raději zůstanu v tomhle, pro všechny případy.


Do večera byl dům vymalován. Až jsem se divila, že to zvládnul tak rychle. A zítra ho mám z krku...
...zaplavil mě pocit úlevy. Nebylo to zase tak hrozný, dokonce byl vtipnej.


Když odcházel, hodil po mě špinavou košilí.
"Tohle si můžeš nechat," zavrčel. "Díky," ušklíbla jsem se.
„Nesnáším tě," tohle znělo ještě víc jako zavrčení.
Poté mě probodl pohledem, nasyceným nenávistí -a zas žízní, on a jeho hladovky!- a odběhl. Za chvíli jsem už slyšela jen ticho.


Vrátila jsem se do domu, sedla na svou postel a bezmyšlenkovitě žmoulala v ruce jeho špinavou košili.


„Zlikviduj ji, už mi není k ničemu," přikázal Caius, podávajíc mi zkrvavenou bílou košili.
Bylo mi proti srsti poslouchat někoho jiného než Ara, ještě víc jsem nesnášela, že Caius si mě ustavičně plete s nějakou uklízečkou/nebo pradlenkou/nebo jakoukoliv služebnou, co zrovna potřebuje. Zatnula jsem zuby a nasadila nevinný úsměv.
"Ale jistě, Caie. Jak si přeješ."
Odcházela jsem s košilí směrem, kde jsem všechny tyhle věci zapalovala a poslouchala jsem rozhovor mezi dvěma Volturiovými za mnou. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla,  že ten nově příchozí, kdo dává Caiovi kázání, je Aro.
"Příteli, ona je důležitá. Ne nějaká služebná..."

A dost!
Vzbudila jsem se a zjistila, že ležím na zemi, obličejem na Edwardově košili. Sešla jsem dolů, vyšla před dům a hodila rudě zbarvený kus látky do popelnice. Tam patřil, pokud možno i s jeho majitelem.

Autor: TachikoManabu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Být člověkem - část 06:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře