Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 9. kapitola

22.05.2012 (10:45) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4203×

Seděla jsem před svou snídaní a hleděla do prázdna. Jediná věc, která mě momentálně zajímala, bylo, jak se vyhnout tomu násilníkovi, kvůli kterému jsem se cítila tak ponížená a zraněná. Možná budu ve škole až příliš brzo, ale i tak mi to stojí za to, abych ho nemusela potkat.

Abych ho už nemusela potkat nikdy… To by bylo úžasné, ale i kdybych to někomu řekla, kdo by mi uvěřil? Mají Phila až příliš rádi. Nikdy by mi neuvěřili, přisuzovali by to spíš bláznovství mladé holky bez rozumu.

„Ahoj, Isabello,“ vešla najednou do kuchyně Renée a přerušila tok mých myšlenek.

„Ahoj,“ odpověděla jsem jí suše a dál jí nevěnovala ani pohled. Pořád jsem tak nějak nemohla uvěřit, že ten, kterého si vzala, toho, kterého považovala za nejúžasnějšího a nejhodnějšího muže na světě, mě před pár hodinami znásilnil. Fuj! Otřásla jsem se, bylo to nechutné. Bylo mi špatně ze sebe.

„…Tak nádherné,“ řekla něco matka, ale já absolutně netušila, o čem mluví. Neposlouchala jsem ji.

„Co jsi říkala?“ zeptala jsem se zmateně a pohlédla na ni.

„Ty jsi mě neposlouchala?“ zvýšila trochu hlas a opět mě začala propalovat tím svým příšerným pohledem. Otřásla jsem se.

„Ne, nevím, proč bych měla,“ odsekla jsem jí. Dnes jsem byla fakt ve špatné náladě a vlastně jsem ani nechtěla být milá. Chtěla jsem si na někom vybít všechny své emoce, které se ve mně nashromáždily.

„Neodmlouvej!“ poručila mi. „Říkala jsem, že se mnou dnes půjdeš do obchodu,“ zopakovala mi tu důležitou větu.

„Proč?“ zeptala jsem se bez zájmu. Její návštěvy obchodních center jsem absolvovala velmi nerada. Bylo to hotové utrpení.

„Protože má Phil zítra narozeniny a já musím vše přichystat,“ vysvětlila mi se značnou trpělivostí.

„A k čemu potřebuješ mě?“ Nechtěla jsem jí pomáhat s nějakou stupidní oslavou pro toho zmetka, co mě tak zneužil.

„Musíš mi pomoct s přípravou, taky s výzdobou a…“ Dál už jsem ji neposlouchala. Bylo to jen výčet věcí, co chtěla pro svého milovaného muže udělat. Neměla jsem zájem ji poslouchat ani pomáhat.

„A bla, bla, bla,“ přerušila jsem ji neslušně. „Nemám zájem ti pomoct s jeho oslavou,“ řekla jsem pohrdavě a vstala od stolu.

„Co?“

„Prostě, že s jeho oslavou nechci mít nic společného! A teď čau,“ vyhrkla jsem a namířila si to ke dveřím, aniž bych si všímala jejích ostrých slov a kroků, které směřovaly ke mně.

„Isabello, Phil je k tobě tak hodný, stará se o tebe a ty ani nejsi ochotná pro něj udělat pěknou oslavu?“ Teď už křičela.

„A víš ty co? Víš, že mě znásilnil?“ Jo, tohle jsem jí chtěla říct, ale ne, že bych se k tomu odhodlala…

„To si opravdu myslíš?“ ohrnula jsem rty a pohlédla na ni.

„To si nemyslím, to vím.“

„Tak v tom případě si už ani nic neřekneme,“ ukončila jsem naši debatu a s hlučným třísknutím dveří vyběhla z domu.

Pomalu jsem se vydala ke škole. Od našeho domu moc autobusů nejezdilo, a tak jsem se musela smířit s ranní procházkou. Nebyla to až tak špatná představa, nakonec třeba přijdu na jiné myšlenky, které se nebudou stále točit jen kolem Phila a toho, co mi provedl.

***

Nakonec jsem se dostala do školy poměrně rychle. Asi kvůli Edwardovi, na kterého jsem si dovolila myslet. Teda vlastně to byly spíš představy. Malovala jsem si vzdušné zámky, představovala jsem si, jak jednou potkám tajemného Edwarda Cullena, jak spolu budeme navždy. Bylo to zvláštní. Toho muže jsem ani neznala a už jsem si představovala naši budoucnost, která se mi k tomu všemu líbila.

„Jen kdyby se splnila…,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. To, co jsem si přála, bylo moc hezké, ale pochybuju, že i kdybychom se potkali, tak o mě bude mít zájem. Co jsem? Jen ubohá, zmlácená a znásilněná holka. Nic, co by někdo chtěl.

Nakonec jsem se usadila na lavičce před školou i přes to, že byla zima. Pozorovala jsem přijíždějící studenty, kteří o mě občas zavadili pohledy a zase pokračovali v cestě do teplé školy. Zajímalo by mě, co si o mně mysleli. Taková ubohá holka, sedící na lavičce s pochmurným výrazem. Musela jsem být vážně k smíchu, ale bylo mi to tak nějak jedno. Ať si o mně myslí, co chtějí, škola je jediné místo, kde se ještě cítím v bezpečí.

„Ahoj,“ ozval se vedle mě zvonivý hlas, který bych poznala kdekoli.

„Čau,“ usmála jsem se a otočila jsem se na osobu, která mi dokázala vykouzlit úsměv na rtech.

„Jak se vede, Bells?“

„Bylo i líp, ale znáš to…“ usmála jsem se a doufala, že na mně nebylo nic znát.

„Tak co se stalo? Pověz mi to, hned!“ Poručila mi Elizabeth a její výraz najednou zvážněl.

„Nic, co bych nezvládla. Neměj strach,“ ujišťovala jsem ji.

„Právě, že ho mám,“ zadívala se mi do očí. „Bello, jestli ti něco zase udělal, měla bys to někomu říct. Klidně i jen mně.“ Ráda bych, ale byly by z toho velké problémy.

„Ne, nic mi neudělal. Všechno je v pohodě, ničeho neboj, ano?“ přesvědčovala jsem ji a zmohla se na jeden chabý úsměv.

„Je mi jasný, že není, ale asi to z tebe nedostanu. Až mi to budeš chtít říct, tak tu budu, platí?“

„Platí, ty psycholožko,“ popichovala jsem ji. Opravdu se tak někdy chovala a já se jí kvůli tomu smála.

„Hej!“ zasmála se a já, překvapivě, taky. Bylo až úžasné, jak jsem s mou nejlepší přítelkyní dokázala přestat myslet na všechno a na všechny. Byla můj lék.

„Tak co, Bello… Těšíš se na dnešní dějepis?“ převedla řeč jinam.

„Opravdu moc. Už vidím, jak odpovídám na otázky a hlásím se jako o život.“ Pousmála jsem se nad tím sarkasmem, co z věty čišel do všech stran.

„Tak to jsem ráda, není nic lepšího, než mít tak pilnou a pracovitou studentku, jako je Isabella Swanová,“ znalecky pokývala hlavou a podívala se na mě svýma rozpustilýma očima.

„Jo, kdyby to tak bylo…,“ zašeptala jsem. „A teď už pojď, ať aspoň část hodiny stihneme,“ řekla jsem a vstala z lavičky očekávajíc, že vstane taky.

„El?“

„Já nejdu. Když je tady někdo zodpovědný, musí být i někdo nezodpovědný,“ obhajovala své činy a propalovala mě svým lhostejným pohledem.

„Jak chceš, já jdu…“

Trochu mě zamrzelo, že ubylo tolik komentářů. Zajímalo by mě, čím to je, ale na druhou stranu je to vaše vůle, jestli budete komentovat. ;) Navíc jsem ráda i za ty komenty, co tu jsou... :)

Jinak Edwardův pohled bude už v příští kapitole, snad se těšíte. Budu se snažit, aby byla zase za pět dní, ale nevím. Škola je škola...

Doufám, že se vám kapitola líbila, a budu ráda za komentáře. :)

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 9. kapitola: