Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 10. kapitola

28.05.2012 (19:00) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3837×

Edward

Polehával jsem na své pohovce a hleděl do prázdna. Přemýšlel jsem o… Ach, jak rád bych teď řekl o ničem, ale to bohužel nebylo možné. Jedna část mé mysli se zaobírala strukturou protější zdi, ta další – ani nevím proč – překladem ruské hymny do portugalštiny a ta poslední, největší, jí. Nikdy jsem ji neviděl, ale bylo mi jasné, že musela být nádherná. Stejně jako její, bohužel poskvrněná a zneuctěná duše. Bylo mi jí opravdu moc líto. Bella – moje Bella – si už vytrpěla dost a měl bych jí pomoct, ona sama by si měla pomoct. Ale copak to jde, když jí to nevymluvím? Stále si stojí za svým, že s tím nechce druhé otravovat. Že by jí stejně nikdo nevěřil…

Podíval jsem se na monitor počítače. Státe nic. Byl jsem z toho zklamaný. Těšil jsem se, že se třeba dnes ukáže, že si vylije své pocity. Poslouchal jsem ji rád. Někdo by asi řekl, že mě využívá jako svou zpovědnici, avšak mně to tak nepřišlo. Jenom si potřebovala s někým promluvit. S někým, koho to tolik netížilo.

„Hele, Edwarde, nech svou virtuální krásku na pokoji a pojď s námi na lov!“ zařval Emmett ode dveří. Trochu jsem sebou trhl. Když mou mysl zaměstnávala Bella, byl jsem schopný vypnout i své upíří smysly.

„Jo, Emm má pro jednou pravdu. Jestli budeš jen sedět u toho stroje, brzo ztloustneš. To by tě už asi Bellča nechtěla, co?“ přidal se k němu se smíchem Jasper. Zavrčel jsem, v této chvíli jsem je nesnášel.

„Klídek, bráško, děláme si jen srandu. Pojď se s námi bavit. Nejdřív pumy a pak nějaké lidské holky…“ přemlouval mě Emmett. Vtom přiletěla do pokoje Rosalie jako neřízená střela.

„Samozřejmě pro Edwarda,“ odůvodňoval svá slova rychle.

„Jistě,“ řekla má sestra a s trochu naštvaným výrazem odkráčela.

„Takže… Edwarde, pojď,“ řekl důležitě Jazz a opřel se o futra.

„Když jinak nedáte,“ zasmál jsem se a s posledním pohledem na obrazovku počítače jsem se zvedl k odchodu.

V lese jsme se rozběhli každý jiným směrem. Bylo to úžasné, uvolňující. Nemyslel jsem na nikoho a na nic. Pouze na tu pumu, co se vyhřívala na jarním slunci. Chvíli jsem ji jen tak pozoroval, věděl jsem, že vycítila mou přítomnost a znejistěla. Líbilo se mi to. Asi jako každému lovci, když uvede svou kořist do pochybností o vlastním bezpečí. Samovolně se mi zvedly koutky a vykročil jsem k ní…

Až po pár vteřinách se zvedla do obranného postoje a upřela na mě svůj pohled. Pro někoho hrozivý, pro mě, bohužel pro ni, ne. Už jsem se nezabíral ničím jiným, prostě jsem skočil. Nemělo cenu to oddalovat, dřív nebo později bych ji stejně zabil, nebylo na výběr. Užíval jsem si krev, která mi protékala hrdlem, a uvažoval nad tím, že jsem vlastně rád, že je ze mě upír. Přes všechny nevýhody, se kterými se musím smířit, mám tento život rád. Kdyby byla možnost, nevzal bych to zpět. Pokud by nešlo o ni.

Podíval jsem se na spoušť, co jsem po sobě zanechal. Překvapivě jsem byl dnes celý špinavý, asi jsem se nechal unést. Zasmál jsem se nad tím, i když ani nevím proč. Prostě bylo příjemné znova lovit a na nic nemyslet.

Potom jsem si ještě ulovil pár zvířat a šel hledat bratry. Teď jsem byl za svůj dar rád. Mohl jsem je spolehlivě najít. A vše by bylo v pořádku, kdybych neslyšel jen Jaspera…

Ne, že bych se snad bál o Emmetta, o to nešlo… Spíš jsem se bál, co zase provedl. Věřil jsem, že toho byl schopen.

„Jaspere, kde je Emmett?“ zeptal jsem se svého bratra, jakmile jsem k němu dorazil.

„Tak to nevím, nestarám se o něj,“ pokrčil rameny.

„Což bys asi měl,“ zamumlal jsem si sám pro sebe.

„Cože?“ dělal, že neslyší. Bylo mi to jedno, jestli ho to baví, tak ať se směje.

„Nic, pojďme domů,“ povzdechnul jsem si a už se připravoval na to, co Emmett zase vyvedl.

„Neboj se, určitě to nebude nic zlého,“ ujišťoval mě Jasper, který vycítil mé emoce.

„Jaspere,“ povzdychl jsem si. „Znáš ho, bude to něco zlého.“

Jakmile jsme dorazili domů, vykročil jsem do svého pokoje. Zpětně si i uvědomuju, že jsem ignoroval svou matku – Esmé –, což jsem ještě nikdy neudělal. Vždy jsem ji políbil na tvář a pár minut jsme si povídali. Nejčastěji o historii a architektuře. Tohle byla témata, která nás opravdu úzce spojovala, a my bychom si o nich dokázali povídat opravdu dlouho. Jen kdyby na to byl čas.

Zmateně se po mně podívala a v myšlenkách se divila, co se se mnou stalo. Nic závažného, jen jsem slyšel Emmetta v mém pokoji, jak okupuje počítač. Modlil jsem se za jednu věc… Ale bohužel jsem zřejmě nebyl vyslyšen. Když jsem vpadl do pokoje, Emmett spokojeně seděl u mého stolu a s mírně šokovaným výrazem hleděl do monitoru. Snad si mě ani nevšiml, ale to nebylo možné.

„Emmett, co to děláš?“ zeptal jsem se s výhružným zavrčením. Jen prosím, ať nenapsal něco Belle.

Teprve až teď se na mě otočil a zvedl ruce nad hlavu.

„Brácho, fakt promiň, ale já musel. Víš, jaký je to pokušení, když o té holce nic nevím? Co kdyby tě chtěla znásilnit, musel jsem si ji proklepnout!“ svědomitě se obhajoval a zuřivě gestikuloval rukama, aby tomu dodal tu vážnost.

„Jistě, Emmette,“ řekl jsem. „Jen si uvědom, že to tentokrát není vtipné,“ propaloval jsem ho pohledem.

„Já vím, chápu, že můžeš být po tomto incidentu mírně… podrážděn. Ale tohle by sis měl přečíst, ta holka je fakt chudák,“ pokyvoval hlavou a nasadil smutný výraz.

„Co napsala?“ zeptal jsem se.

„Jen si to pojď přečíst, nejsem tvůj sluha.“ Opět nasadil svůj obvyklý tón a ležérně si položil na můj stůl. Povzdychl jsem si, on se prostě nezmění…

Pomalu jsem přikročil k židli a nakoukl mu přes rameno k obrazovce. Chvíli jsem hledal tu zlomovou zprávu, díky které i mému – vždy usměvavému – bratrovi zmizel úsměv ze rtů. Byla to ta poslední zpráva, která byla možná krátká, ale otřesná. Ta, která předčila i mé nejhorší obavy. Ta, která mě zbavila naděje, že se tohle nikdy nestane.

Edwarde, on mě znásilnil…

Musím přiznat, že pro nás dva bylo sakra těžký se na něčem shodnout. Myslím mě a Edwarda. Nějak jsem to s ním nezvládala, ale řekla jsem si, jste to vy, tak co bych pro vás neudělala... :D

Připouštím, že byla kapitola dost slabá, ale nedá se nic dělat. V této povídce jsme si s Edou asi příliš nesedli. :D

A taky bych vám moc chtěla poděkovat za komentáře. Jste úžasní a mě zajímá, co mi napíšete pod tuto kapitolu. ;)

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 10. kapitola: