Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bree Tannerová 1.

01.06.2010 (15:30) • mamajk • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 5112×

Bree Tannerová

Jmenuji se Bree Tannerová. Jméno Bree mám po mé sestře, která zemřela tři roky před mým narozením. Asi jsem měla být její náhrada, či co. Moje matka se jmenuje Suzie a otec Frank. Myslím, že řada dívek v mém věku, tedy 15 let, by je chtěla mít za rodiče. Já jejich snahu být kamarádský tedy moc neopětuji. Vždy mi říkají:

„Ach, Bree, co z tebe bude." Nevím, co jim na mě vádí. Možná drzost, možná sebevědomí...

Ve škole taky moc kamarádek nemám, vždy jsem jim totiž přebrala jejich miláčky. Já osobně o kluka nestojím, ale kluci zřejmě stojí o mě, také se mi líbí jenom starší, protože nedokážu mít aspoň špetku ráda někoho, kdo je můj vrstevník. Chápu sice význam slova miluji Tě, ale chápu ho spíš jako teď si můj, takže dělej, co ti poručím. Kluka střídám asi obtýden. Vypadám sice o hodně mladší, než jsem, ale klukům se to zřejmě líbí.

***

„Bree, kde se zas touláš s tím kufrem?" zeptala se babička Amálie.

„Si to nes příště sama, když si tak chytrá!" odpověděla jsem jí, no možná to na ni spíš zařvala.

„Ach, jak jsem tě milovala ty moje Bree, ale místo tebe máme... tu, tu nezdvořačku," špitala si pro sebe babička. Moc dobře jsem věděla, jak mou sestru milovala. Bylo mi do pláče, když jsem ji poprvé slyšela říkat, že se mé sestře nevyrovnám a že nikdy nebudu jako ona, že jsem prý na nic. Už od malička jsem byla vychovávána jako ta, co je nejhorší, ale teprve s postupem času jsem si začala uvědomovat, že nejsem ani zdaleka tak hrozná jako některé z mých spolužaček. Jen mé rodině to zřejmě nedocházelo. A hlavně babičce.

„Bree, tak pospěš, nemáme celý den."

„Dyť už jdu babi."

Všechny věci jsem babičce musela pomáhat, protože dědeček zemřel, když mi bylo 7 let na rakovinu. Babi z toho byla tak otřesená, že jsem jí slíbila, že jí budu už vždy jenom pomáhat. Myslím, že toho využívá, protože aby každý den chodila na nákup, nebo chtěla stěhovat, kdo ví co, je přece využívání, ne!

„Děkuji, Bree, děkuji," řekla babi a do ruky mi vtiskla snad 100 let strou čokoládou. Jen jsem protočila očima a vydala se pomalu zpátky domů.

„Ahoj," volala za mnou ještě babička.

„Čau babi," volala jsem zas já za ni.

Cestou domů jsem dala čokoládu, jednomu bezdomovci. Ani byste netušili, kolik lidí bez domova v Seattlu je. Je mi jich moc líto, a proto jim vždycky něco přinesu, třeba zbytek svačiny, nebo nějaký ten drobák. Sice se jich někdy štítím, ale říkám si, že jim musím pomoc. Doma pak vždy dostanu vynadáno, co se o ně starám, že si mají o svůj život starat sami. Moji rodiče jsou totiž bezcitní.

„Bree, jsi to ty?" zeptala se máma, když uslyšela, jak otvírám dveře v přízemí.

„Kdo jinej, k nám stejně nikdo nechodí, protože ty je hned odradíš," řekla jsem jí naprosto vážným hlasem.

„No dovol!" řekla matka, ale rychle utíkala k zrcadlu, aby se pořádně prohlédla. Při této podívané jsem se musela pousmát.

„Copak si tady dělala, matko moje drahá? Uvařila si mi aspoň večeři?"

„Celou dobu jsem tu, dcero moje drahá, vařila a večeři máš na stole!" Podle toho, jak byla úžasně namalovaná bych typla, že byla spíš někde v salonu krásy.

Utíkala jsem nahoru a byla jsem ráda, že má táta každý den noční, protože teď bych si asi vyslechla ty trapné připomínky, že takhle se s mámou nemluví.

Na stole ležely… tousty. Super, výborné jídlo. To budu držet zase radši hladovku.

„Ses teda nepředala," zavolala jsem na ni dolu. Nic se neozývalo, ale po chvíli zazvonil zvonek. Z pokoje vyšla děsně vyšnořená máma a utíkala slepičí chůzí na jehlových podpatcích otevřít. Mezi dveřmi stál nějaký týpek, který mi nepřipadal vůbec sympatický (asi jako většina dospělých).

„Ahoj už letím," slyšela jsem mámu volat tím protivným a vlezlým hláskem. Bylo mi to divné a tak jsem ji a toho týpka sledovala ze schodů, ale tak, aby mě neviděli.

„No, sekne ti to!" řekl ten chlap a plácnul mamku přes zadek. Ta se jen zasmála. Kdybych jí to udělala já, tak bych dostala facku a kdyby jí to udělal táta, tak by dostal vynadáno.

„Ach Marku," řekla máma a dala mu pusu, divím se, že jí netekly sliny od pusy. Vytřeštila jsem oči. Takže mámin ex, mám to říct tátovi? Ne, v žádném případě, dobře Bree, matka má jiného, ale ty jsi nic neviděla, jasné! Znovu jsem na ně upřela oči a ten Marek jí šeptal něco, při čem se smála jak malá holka. Tak odporné, fuj! Hlavně se nesmím prokecnout, nikde! Ani ve škole.

„Bree?" zavolala máma a já zkoprněla. Ona mě viděla? Rychle jsem si narvala toust do pusy, abych huhlala a pomalinku, potichounku odešla do kuchyně.

„Bree!" volala zase máma.

„Copak ty má matičko? Přiletěli ufoni?" zeptala jsem se a uslyšela ze zdola chlapský smích, pak se zasmála i máma, zřejmě chtěla být před tím cukrouškem in.

„Ne, jen odcházím... a vrátím se příští týden v ... pátek, víš, no jedu na služební cestu. Táta už to ví a prý se o tebe postará, co tu nebudu." No lepší výmluvu si teda vymyslet nemohla, na tohle bych jí skočila i ve školce. Škoda, že jí táta tak miluje a věří všemu, co řekne. Je pravda, že já jí také miluju, ale musí to vypadat, že ne. Chápete?!

„Dobře, nazdar a hlavně sem neposílej babi jo, bych se zbláznila!" Znovu se ozval smích. Ach jo. Dříve jsem chtěla, aby se mým vtipům všichni smáli, ale teď už mi to trochu leze na nervy.

„Pa,“ řekla máma a zabouchla dveře. Slyšela jsem venku nastartovat auto. Bylo to takové auto, ve kterém jezdí milionáři. My jsme byli celkem bohatí, ale na takovéhle auto jsme neměli. Myslím, že by se mi ani nelíbilo.

***

Dnes v noci jsem plakala. Poprvé od dědečkovy smrti.

„Ach, Bree, ty seš ale husa, proč tady děláš ty scény!" říkala jsem si sama pro sebe. Můj pláč byl však k neutišení. Aspoň se vypláču teď, když táta není doma. Ani jsem si nechtěla představovat, co by se stalo, kdyby na to táta přišel. Od vzlyků mě bolel celý člověk, a proto jsem se rozhodla dívat na televizi u mě v pokoji.

Nedávali nic zajímavého a tak jsem ji vypnula. Slyšela jsem, jak se otvírají dveře, a vchází táta. To už je 6:15? Musím už vstát. Sice jsem za tuhle noc nespala ani minutu, no dobře, tak 5 minut jsem spala, ale make-up s tvářinkou a stíny to jistě spraví. Pak ještě přidám řasenku a lesk na rty a budu ten nejvyspalejší člověk na zemi. Snad.

Autor: mamajk, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bree Tannerová 1.: