Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána smrti - 25. kapitola

18.03.2011 (21:15) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2119×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

25. kapitola – Záblesk

Bella nemohla uvěřit tomu, co slyší. Připadalo jí, jako by se svět scvrkával do malé kuličky, kde spolu musí mít všichni něco společného.

Když Edward tehdy, v roce 1918, umíral na Španělskou chřipku, ležel v nemocnici, kde sloužil Carlisle. Staral se i o jeho matku a otce. Přemýšlel, zda by neměl Edwarda přeměnit, darovat mu život. Jenže nakonec se neodhodlal. Bella poznala, že Carlisla tato věc celou dobu velmi tížila. Ale evidentně musí existovat nějaká síla, která udržuje na světě spravedlnost. Edward sice zemřel, ale zůstal ve světě duchů. Nejspíš proto, aby potkal Bellu a znovu „oživl“.

Carlisle byl rád, že Edward dostal druhou šanci. Tedy vlastně třetí. Skoro sto let si to tolik vyčítal. A vlastně i nadále.

„Můžu vám nějak pomoct?“ ihned se nabízel.

Bellu se chvíli zamyslela a pak řekla: „No, možná by se něco našlo… Edward by potřeboval nějaké oficiální zázemí. Nemluvě o papírech. On vlastně neexistuje.“ Carlisle postřehl, že při tom zmáčkla Edwardovu ruku. Patrně nevědomky. Musel se pousmát. Láska těch dvou byla cítit na sto honů. A byla neuvěřitelně silná.

„Ano, něco bych mohl vymyslet,“ řekl na její návrh. „Přece můžu mít nějakého vzdáleného příbuzného, který přijel na návštěvu.“

„Ano, to by šlo,“ souhlasil Edward. „Ovšem pokud nebude vadit, že ta návštěva bude poněkud delší.“

Bella se rozzářeně podívala na Edwarda. Usmíval se na ni stejně nadšeně. Natáhl krk, aby mu mohla dát pusu. Vnikl z toho však velmi dlouhý polibek. Carlisle se na ně chvíli díval jako na venezuelskou telenovelu.

„Zdá se, že jsem tu navíc,“ ozval se po chvíli.

Bella se rozpačitě usmála. „Děkujeme za všechno.“

Carlisle si najednou vzpomněl. „Rád bych se ještě na něco zeptal.“

„Cokoliv,“ řekla Bella.

„Co se stalo Miku Newtonovi?“ Jeho hlas byl vážný.

Bella trochu znervózněla.

„On…“ začala.

„…dostal, co si zasloužil,“ řekl Edward příkře.

„Je to vážné?“ zeptala se Bella poněkud flegmatickým tónem.

„Nijak moc. Jen je otázkou, jak se mu to stalo.“ Carlisle už to začínalo ale být jasné.

„Mohla mu to udělat Lauren,“ navrhl Edward.

Carlisle přikývl. „Ano, to mohla. Děkuji.“

Znovu se podíval se zlatýma očima na Edwarda. „Omlouvám se,“ řekl jen.

„Není třeba. Osud to zařídil jinak.“

Než Carlisle odešel, ještě Belle oznámil. „Zavolám Charliemu, že ses probudila.“

„Dobře,“ povzdechla si Bella.

„Neboj se,“ slyšel Carlisle zašeptat Edwarda.

Policejní výslech se konal u Bellina nemocničního lůžka, i když ona si přála, aby to bylo jinde. Naštěstí měla ještě ten den odejít. Edward byl již oficiálně představen jako Carlislův synovec. Celý rozhovor byl u Belly, ale ani ji nedržel za ruku. Belle to vadilo, ale alespoň nemusela Charliemu odpovídat na další nepříjemné otázky.

Belle se o včerejším dnu mluvilo velmi špatně. Přesto ze sebe dostala tu historku, která na některých místech byla poněkud ošemetná. Ale vysvětlení, že Mike vyhodil Lauren z okna, ale ona mu předtím stihla zlámat žebra a způsobit otřes mozku, díky kterému omdlel, když se pokoušel uškrtit Bellu, policii docela stačilo. Prozradila jim, že se přiznal k vraždě Kim a k pokusu o její vraždu.

Charlie na to reagoval dost temperamentně. „No, myslím, že Mike by si zasloužil…“ zastavil se, protože evidentně chtěl říct něco hodně neslušného.

„To ano,“ souhlasila Bella. „A Jessica by si zasloužila, aby její jméno bylo očištěno. I když z toho blázince se hned tak nedostane.“  Pamatovala si, jak Jess vypadala. Takhle se zbláznila jen díky Mikovi. Ale teoreticky by se mohla zlepšit, když ji teď lékaři nebudou předhazovat, že ji chtěla zabít. A tohle má být léčebna!

„Samozřejmě, o to se postarám,“ slíbil rychle Charlie.

„Je to všechno?“ zeptala se Bella pro jistotu.

Charlie se podíval na svého zástupce, který celou dobu mlčel a zapisoval. „Vy máte ještě nějaké otázky?“

„Ne,“ odpověděl.

Bella se v duchu zaradovala. „Můžu tedy už jet domů?“ V této chvíli kupodivu nemyslela na Edwarda, ale na Jacoba. Potřebovala ho vidět! Alespoň ještě jednou.

„No, lékaři říkají, že bys mohla, ale pokud se na to necítíš…“

V tomhle měla jasno. „Samozřejmě, že cítím!“

Až příliš rychle vyskočila z postele, takže se jí zamotala hlava a Edward ji musel zachytit. Bella si uvědomila, že se doopravdy cítí slabá, ale nebylo to nic nepřekonatelného.

„Vážně?“ ušklíbl se Charlie, i když ve skutečnosti se o ni bál.

„Jen… jsem vstala moc rychle. Bude to dobré.“

Bellin odchod trochu vypadal, jako by v nemocnici něco ukradla a hodlala rychle zmizet. Takový bleskový odchod tam evidentně ještě neměli.

Charlie ji odvezl domů, ale chvilku se tam zdržel, aby se ujistil, jestli je doopravdy v pořádku. Belle to ale připadalo jako věčnost. Musela mu slíbit, že se bude šetřit. Naoko se šla vysprchovat, aby konečně odjel.

V koupelně pustila sprchu, ale nevlezla pod ni. Podívala se na sebe do zrcadla. Trochu se lekla. Vypadala hodně unaveně. I přes to, že prospala celý včerejšek a ještě kousek noci. Ale pod tím vším byla šťastná, takže ji to příliš neznepokojovalo.

Zvuk puštěné sprchy ustal. Prudce se otočila. Na vaně seděl Edward.

Stále nemohla uvěřit, že může existovat někdo jako on. Někdo tak dokonalý. Krásný. Úžasný.

„Charlie už je pryč,“ zašeptal.

Vklouzla mu do náruče a dala mu pusu na tvář. Stále mlčela. Chtěla jet do La Push, ale ne s Edwardem. Nepatřil do stejného světa jako Jacob. Ale hlavně nechtěla, aby ji Edward viděl. Věděla, že setkání s Jakem ji rozruší. A hodně.

„Na co myslíš?“ zeptal se Edward.

Bella se probrala se zamyšlení a zatřásla hlavou.  „Na nic.“

Chtěla rychle změnit téma. Nebylo těžké něco hledat. Na tohle se plánovala zeptat už dávno.

„Pamatuješ si, jak jsem se pokoušela naposledy zabít?“ Nepodařilo se jí dát do hlasu moc zájmu, což ji zamrzelo.

„Samozřejmě, nebylo těžké ti v tom zamezit, víš,“ řekl posměšným hlasem, ale Bella poznala, že ve skutečnosti je z toho nešťastný.

„Dělala jsem, co jsem mohla,“ ohradila se.

„Mohla jsi být kreativnější, i když nenapadá mě nic, v čem bych ti nedokázal zabránit.“

„Pche,“ utrousila, „ale je to jedno. Teď jsem ráda, že se mi to nepodařilo. Jsem ráda, že se stál ten zázrak, že jsi tu se mnou. V mém světě. Že jsi zastavil plyn, nenechal mě spolykat prášky, zastavil tu krev…“

Najednou se zastavila. Znovu viděla svou ruku od krve, ale ať se dívala jakkoli – nikde neviděla místo, kde se pořezala. Bylo zahojené. To Edward ji tehdy uzdravil.

„Panebože,“ zvolala.

„Bello?“

„Tys mi tehdy zahojil tu jizvu.“

Edward se tvářil zmateně. „Samozřejmě.“

„Ale nikdy jsi mi neprozradil, že duchové dokážou takhle léčit,“ obvinila ho.

„Nikdy na to nepřišla řeč. Je to velmi těžké. A dá se říct, že i zakázané. Nemůžeme jen tak všichni naklusat do nemocnic a uzdravovat nemocné. Příliš bychom tím narušili přirozený řád. Každý má svůj vlastní čas.“

„Myslíš, že to stále dokážeš?“ zeptala se dychtivě.

„Asi ano. Proč?“

Bella si musela povzdychnout nad jeho nechápavostí. „Proč?! Mohl bys přece vyléčit Jacoba!“

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána smrti - 25. kapitola: