Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 48. kapitola

12.06.2013 (17:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1864×

Slunce jsem měla vysoko nad hlavou a pražilo doslova jak blázen. Mě to ale nevadilo. Byla jsem radostí bez sebe, že jsem dostala tak výborný nápad, který mi zajistí ještě pár dalších hodin pohody. V duchu jsem se usmála, a pak si začala prozpěvovat letní hit, který zrovna začal hrát v rádiu.

O hodinu později, kdy už jsem se blížila k Hamptonu, jednomu z velkých přístavních měst, utvořila se na dálnici kolona. No super… povzdechla jsem si v duchu a snížila rychlost tak, až mi přišlo, že i šnek by možná byl rychlejší. Neměla bych si stěžovat – takový krásný den – očividně jsem nebyla jediná, koho napadlo jet na pobřeží.

Rozhodně ne jediná… podotkla jsem trpce, když se řada aut definitivně zastavila, čili jsem mohla vylézt z auta a jít se podívat, jak dlouhá naše kolona ve skutečnosti je.

Když jsme popojeli až k začátku Newport News a stále nevypadalo, že by se to mělo nějak zlepšit, rozhodla jsem se. Sjela jsem z dálnice a zajela na jedno z mnoha parkovišť. Pak jsem dnes už po druhé rozbalila mapu – abych byla upřímná, byla jsem dost ráda, že jsem ji v autě měla.

Nakonec jsem našla jinou silnici – byla to sice trochu zajížďka a napadlo mě, že ona silnička bude možná neudržovaná, což znamená, že bude mít spoustu výmolů a děr… ale zato o dost menší provoz. Usmála jsem se, uklidila mapu a vyjela z parkoviště. Když jsem míjela kolonu aut, ve které jsem ještě před deseti minutami stála, neubránila jsem se úšklebku. Rozhodně jsem jim tu cestu do zálivu nezáviděla.

Zvesela jsem si začala pískat do rytmu písničky a už se nemohla dočkat, až spatřím oceán.

Asi o čtvrt hodiny později jsem konečně dorazila do Hamptonu. Měla jsem ze sebe radost. Zaprvé z toho, že jsem se neztratila – to se mi totiž občas stávalo – a zadruhé se ukázalo, že moje představa o silnici děravé jak ementál byla milná. Očividně tu mají velký státní rozpočet…

Přejela jsem most přes řeku a mířila na poloostrov se zvučným jménem Fort Monroe. Konečně jsem se dostala do zálivu a mohla se pokochat pohledem na tu masu vody. Ještě jsem před sebou měla jedem most – o trošku větší, než ten přes řeku Hampton (ano, očividně jim došla inspirace).

Když jsem dojela na poloostrov a vyrazila po silnici, která vedla podél pobřeží, naskytl se mi nádherný výhled na Severní Atlantský oceán. Samozřejmě jsem si také všimla písčitých pláží, které na mě jako sirény volaly, ať je oblažím svou přítomností… ale to nebylo jediné, čeho jsem si všimla. Mé pozornosti neuniklo ani to, že ty pláže ve skutečnosti doslova praskaly ve švech. Takže mi nezbývalo nic jiného než si povzdechnout a jet dál. Naštěstí pás pobřeží byl dlouhý tři kilometry, takže jsem nakonec našla překrásné a především osamělé místo.

Zaparkovala jsem u silnice a vydala se na pláž. Musela jsem si zout boty, protože bych je jinak měla plné písku. Takhle to bylo stejně příjemnější. Ušla jsem ještě pár metru a pak si sedla do vyhřátého písku. Hleděla jsem na poklidné moře a vychutnávala si ten okamžik plnými doušky.

Lehký vánek si pohrával s mými vlasy a sluneční paprsky se mi vpíjely do kůže. Bylo to neuvěřitelně příjemné, ale vzápětí mě napadlo, že jsem si s sebou vlastně nevzala opalovací krém, takže hrozilo, že se spálím. Pohledla jsem na prsten s modrým kamenem, který byl ještě pořád navlečený na mém prstu. Dokázal by zabránit tomu, abych se spálila? Po chvíli mi došlo, že pravděpodobně ne, protože jsem opustila Mystic Falls – a myslím, že kouzlo funguje právě jenom v tom místě. Takže mi nezbývá nic jiného než doufat, že se nespálím doruda.

Nato jsem si povzdechla, zavřela oči a vystavila tvář slunci. Napadlo mě, že tohle je přesně to, co jsem potřebovala. Moře, slunce a samotu…

Po chvíli jsem otevřela oči a zadívala se na obzor. Všude byla jenom voda. A já vodu milovala. Jako malá jsem milovala koupání, a když jsem se naučila plavat, bylo skoro nemožné mě z vody dostat.  Při té vzpomínce jsem se lehce usmála a pak si zastrčila vlasy za ucho. Trošku tu foukal vítr, ale bylo to víc než příjemné.

Znovu jsem se zahleděla na lesknoucí se vodu a ani jsem si neuvědomila, že jsem se ponořila hluboko do svých vzpomínek a začala si v hlavě přehrávat každý okamžik od chvíle, co jsem přijela do Mystic Falls. Neuvědomovala jsem si ani to, že vždy, když se na scéně objevil Damon, všechno se zpomalilo a soustředilo výhradně na něj. Na jeho oči, jeho rty v úšklebku a dokonce i způsob, jakým se pohyboval… To, že mi po tvářích stékají tiché slzy, mi došlo, až když se mi zamlžil pohled a z hrdla se mi vydral trhavý vzlyk.

Zarazila jsem se. Co to sakra dělám? Nad čím to tu přemýšlím? Trošku šíleně jsem se zasmála a utřela si mokré tváře. Občas jsem si připadala jako blázen. V tu chvíli mi hlavou proběhla jízlivá myšlenka, že kdybych nikdy do Mystic Falls nepřijela, mohla jsem si ušetřit mnoho trápení.

Napadlo mě také, že kdybych měla možnost zůstat navždy dítětem, neváhala bych. Život by byl tak jednodušší… Nemusela bych přemýšlet o všech špatnostech, co se dějí ve světě, nemusela bych dělat žádná závažná rozhodnutí a především bych se nemusela zabývat kluky. Nebo muži… dodal trpce hlásek v mé hlavě.

Potlačila jsem nutkání se znovu šíleně zasmát. Všechno bylo tak složité. Proč nemůže být aspoň jedna věc v mém životě jednoduchá…? Povzdechla jsem si a snažila se potlačit chmurné myšlenky. Dneska jsem si vyjela, abych se trošku pobavila – zapomněla na všechny své trable. Tak proč tu teď sedím na nádherné pláži a brečím? Protože, ať se snažíš sebevíc, Renesmé, svým problémům nelze utéct… zašeptal opět dotěrný hlas v mé hlavě. V hloubi duše jsem věděla, že má pravdu, ale nechtěla jsem si to přiznat.

Osušila jsem si oči a pak se zvedla. Slunce sklánějící se k obzoru bylo dost pádným důvodem k cestě domů. Navíc… myslím, že teď už bych stejně nebyla schopná si tuhle nádheru vychutnat.

Ztrápeným krokem jsem se vydala k autu. Plácla jsem se sebou do sedadla, vrhla ještě poslední smutný pohled na třpytící se hladinu v zapadajícím slunci a pak nastartovala.

Přibližně o hodinu později již byla tma. Už jsem zase jela po silnici číslo 64, ale tentokrát se už naštěstí žádná zácpa nekonala. V duchu jsem za to děkovala, protože mě napadlo, že kdyby tu byla kolona, tak by se taky mohlo stát, že usnu za volantem. – Což jsem vážně nechtěla.

Když jsem míjela Richmond, došlo mi, že usnout za volantem se dá i bez kolony. Začínala na mě totiž neuvěřitelnou rychlostí padat únava.

Proto jsem ještě zastavila na nejbližší pumpě a dala si kafe. Celkem mi pomohlo, takže jsem se už nemusela bát, že ve spánku narazím do svodidel a nadělám ze svého milovaného autíčka kaši. Už mi nic nebránilo v tom, abych se vydala na další – minimálně dvouhodinou cestu zpátky do Mystic Falls…

Dokud se přede mnou neukázal penzion, ani jsem netušila, že budu vůbec někdy mít takovou radost, že jsem zpátky v tomhle zapadákově. Pravdou bylo, že jsem byla tak utahaná, že bych klidně strávila noc pod mostem. Naštěstí jsem dojela domů dřív, než jsem se k tak razantnímu kroku stačila odhodlat.

Vpotácela jsem do domu a hned zamířila do svého pokoje. Ani jsem si nevšimla, jestli se v obýváku svítilo nebo ne. To už bylo nad mé síly… a hlavně mě to už ani v nejmenším nezajímalo. Ať si tam je třeba parta drogových dealerů, mě je to fuk – já jdu spát.

Vešla jsem do svého pokoje, odložila kabelku na stůl u okna a svalila se do postele. Něco jako čištění zubů anebo převlečení do pyžama mi dneska vůbec nic neříkalo. Komu by taky říkalo, kdyby za jeden den ujel něco přes šest set kilometrů?

Zhasla jsem lampičku a hned poté se ponořila do bezesného spánku.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 48. kapitola: