Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 47. kapitola

01.06.2013 (14:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1938×

Druhý den ráno jsem se probudila světlem. Zasténala jsem a otočila se na druhý bok. Ne, v žádném případě se mi nechtělo vstávat. Zvlášť po včerejším rozhovoru s Damonem. Ještě když si na to teď vzpomenu, mám chuť si dát pár facek. To jsem k němu musela být tak hrozně upřímná? No, teď už to stejně nezměním…

Se zabručením jsem si přikryla obličej polštářem, protože to světlo bylo opravdu dotěrné. Navíc, přišlo mi, jako bych spala nanejvýš tak hodinu. Vůbec jsem večer nemohla usnout. Pořád jsem nad něčím přemýšlela – no dobře, tak ne nad něčím, ale spíš nad někým… Takže řečeno ve zkratce – vůbec jsem se nevyspala.

A teď se mě to otravné slunce snaží vyhnat z postele. Povzdechla jsem si. No tak nic. Stejně jsem měla pocit, že bych už neusnula.

Odkryla jsem si z tváře polštář a pomalu od sebe odlepila víčka. Zamžourala jsem do pokoje zalitého sluncem. Vypadalo to, že venku nastal už krásný den.

Znovu jsem zasténala a pak přinutila své končetiny k pohybu. Posadila jsem se a shodila nohy z postele na ten báječný chlupatý kobereček. Protřela jsem si oči, zívla a nakonec i přesvědčila samu sebe, abych vstala. Jako oživlá mrtvola jsem se došourala do koupelny a v zrcadle pohlédla na svůj výraz. Vážně jsem se vůbec nevyspala – odraz v mém zrcadle byl dost pádným důkazem…

Jako ve zpomaleném filmu jsem si opláchla obličej studenou vodou. Bylo to tak příjemné, že jsem se rozhodla, že sprcha by taky nemusela být nejhorší.

O deset minut později jsem už byla naprosto probuzená a sedíc na poklopu od záchoda, vysoušela jsem si fénem vlasy. Pak jsem si ještě vyčistila zuby a již suché vlasy učesala – v rámci možností…

Vrátila jsem se do pokoje a zamířila k oknům. Roztáhla jsem závěsy a celý pokoj zaplnila záře. Dneska bylo opravdu krásně a byl by doslova hřích zůstávat zalezlá doma. Nehledě na to, že už jsem se vlastně rozhodla, že dneska doma nezůstanu. I kdyby mělo lejt…

Otevřela jsem šatní skříň a začala hledat něco pohodlného a vzdušného, protože to vypadalo, že dneska bude vážně hic a já se nechtěla upéct zaživa.

Nakonec jsem si oblékla bílé kraťasy a k tomu volné oranžové tílko. Obula jsem si bílé sandály bez podpatku a vzala si malou bílou kabelku. Za to, že jsem měla všechno do posledního kousku sladěné, jsem mohla vděčit jedině Alici. Při vzpomínce na svou milovanou tetu jsem se usmála a s veselým pískáním odběhla do koupelny, kde jsem si svázala vlasy do vysokého culíku a decentně si namalovala řasy. Vrátila jsem se do ložnice a začala se prohrabovat šuplíky. Nakonec jsem s vítězným úsměvem vytáhla sluneční brýle. Popadla jsem telefon, peněženku, klíčky od auta a urychleně opustila pokoj.

Po schodech jsem našlapovala jako myška, protože jsem se obávala (čemuž se ale vůbec nelze divit), že v obýváku narazím na Damona. Když pod mými kroky zaskřípěly parkety, na chvíli jsem se zastavila a zaposlouchala se. Ticho… Vypadalo to, že dneska mám štěstí.

Oproti včerejšku… dodalo posměšně moje podvědomí. Ignorovala jsem ho a dál postupovala ke vchodovým dveřím. Až když se za mnou ony dveře zavřely (o trošku hlasitěji než jsem si plánovala), oddechla jsem si.

S narůstajícím úsměvem jsem došla ke svému autíčku a ještě předtím, než jsem vycouvala od penzionu, zapnula jsem si rádio. Otočila jsem kolečkem zprudka doprava, čímž jsem zesílila hlasitost na maximum. Začala jsem si prozpěvovat a nasadila si sluneční brýle. Nastartovala jsem a s úšklebkem jsem vyrazila od penzionu.

Když jsem míjela ceduli s nápisem: Vítejte v Mystic Falls, znovu jsem se ušklíbla a sešlápla na plyn až na podlahu. S větrem v zádech jsem ujížděla od všech svých trápení a problémů. Čím jsem byla dál, zdály se menší a nepodstatnější. – A to bylo to, po čem jsem od začátku toužila…

Ale po chvíli, co jsem jela doslova jako blázen (za což by mě jistě taťka zabil), jsem si uvědomila, že to k ničemu nepovede. To chci celý dnešek strávit na silnici, popřípadě dálnici, a čekat, až se objeví nějací policisté, kteří mi jistě za sto padesát kilometrů v hodině medaili nedají?

Ne. To jsem věděla naprosto jistě. Proto jsem zpomalila a nakonec úplně zastavila na kraji silnice. Bylo divné, že tu nebyl skoro žádný provoz, ale co jsem měla čekat v takovém zapadákově. Tahle silnice nevedla snad nikam jinam, než do Mystic Falls. Na chvíli jsem i začala uvažovat, jestli za městečkem nekončí někde ve křoví.

Zatřásla jsem hlavou, abych vytěsnila ty bláznivé myšlenky, co mě začaly napadat. Možná jsem dostala úpal… Vytáhla jsem z přihrádky mapu a rozložila si ji na volant. – Tak, Renesmé, co chceš dneska vlastně dělat…?

Po chvíli mě to napadlo a po tváři se mi rozlil úsměv. Vzpomněla jsem si totiž na to, co vždycky říkávala teta Alice: „Všechny tvé problémy dokáže vyřešit pouze jedna věc – nákupy…“ Vždycky jsem se tomuhle jejímu mottu smála, ale když jsem se nad tím teď víc zamyslela, došlo mi, že to není zas tak špatný nápad. Už jsem nebyla malá holčička, takže jsem už dávno věděla, že to mé problémy nevyřeší, ale byla jsem si jistá, že je to rozhodně na pár hodin úplně vytěsní z mé hlavy…

Opět jsem se usmála a pak nastartovala. Poslední letmý pohled do mapy a už jsem věděla, kam přesně mám jet.

Richmond, hlavní město Virginie, má kolem dvě stě osmi tisíců obyvatel a je třetím největším městem této země. Najít zde mně vyhovující obchodní centrum bych zvládla i se zavřenýma očima.

Zaparkovala jsem před obrovskou prosklenou budovou a v duchu se už nemohla dočkat, až budu uvnitř. Občas jsem přemýšlela, jak je možné, že jsem nakupovací maniak, když moje mamka se obchodním domům vyhýbá jako čert kříži. Napadlo mě, že jsem získala nějaké geny od Alice, což je prakticky nemožné, ale přesto to zní jako jediné logické vysvětlení toho, že v okamžiku, kdy jsem vkročila do ohromné haly, doslova praskající ve švech tím množstvím jednotlivých obchodů a obchůdků, zářila jsem jako vánoční stromeček.

„Tak jo, jde se nažhavit kreditku…“ zašeptala jsem si pro sebe a pak se ušklíbla. Jo, občas i sama sobě připadám jako blázen.

S úderem poledne jsem se znaveně svalila na lavičku. Přišlo mi, že moje nohy už toho víc nezvládnou, a jelikož jsem měla už snad dvacet tašek s nakoupeným oblečením a doplňky, takže bych toho už snad ani víc nepobrala, došlo mi, že moje mise Řešení problémů pomocí nákupů je už u konce.

Povzdechla jsem si a po pár minutách, kdy se mi konečně podařilo přemluvit vlastní nohy, aby se daly do pohybu, vyšla jsem z budovy a zamířila k parkovišti. Naskládala jsem všechny tašky do kufru a děkovala Bohu za to, že se to tam vešlo.

Pak mě napadlo, že by také nebylo od věci, kdybych se najedla. Proto jsem se odebrala do blízké kavárny a dala si koblihu s čokoládovou náplní a kafe. Doufala jsem, že mě to znovu postaví na nohy.

O půl hodiny později jsem už nasedala do auta a vyjížděla z parkoviště. Přitom jsem ještě střelila smutným pohledem po budově centra. Vím, jsem psychicky narušená a musím si zamluvit vypolstrovanou celu se svým jménem na dveřích…

Pustila jsem si rádio a vydala se na dlouhou cestu zpátky do Mystic Falls. Přišlo mi to malinko smutné, zvlášť když jsem se teď cítila tak dobře…  Takže se samozřejmě dalo čekat, že mě napadne něco bláznivého – to bych snad ani nebyla já, kdyby mě něco takového nenapadlo.

Usmála jsem se a na nejbližším sjezdu z dálnice se otočila. Vydala jsem se po vysokorychlostní silnici 64, která nevedla nikam jinam než na pobřeží…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 47. kapitola: