Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 39. kapitola

09.03.2013 (21:15) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1736×

Když jsem dorazila k penzionu, už se stmívalo. Oběd s Caroline se trošinku protáhl… Naštěstí po tom, co jsme dojedly, se už hovor netýkal Damona. Caroline mi vyprávěla o Tylerovi – jak je úžasný a jak moc ho miluje. Já jsem jí zase vyprávěla o svém životě před tím, než jsem přijela sem. Společně jsme se zasmály tomu, když jsem nadhodila, že by asi nepřežila, kdyby všechno lidské jídlo chutnalo jako bláto – a to včetně pizzy…

Bylo to moc hezké odpoledne a nelituju toho, že jsem jí na tom hřbitově zavolala. Nemůžu popřít, že jsem se nedozvěděla nějaké nové informace týkající se Damona.

V duchu jsem si povzdechla – už zase jsem skončila u myšlenek na něj.

Odemkla jsem vchodové dveře a vešla do penzionu. Napadlo mě, že by bylo příjemné zakončení dne posedět u praskajícího krbu v obýváku, takže jsem výjimečně nezamířila hned do svého pokoje, ale prošla chodbou do velké místnosti, která byla zalitá ohněm z krbu.

Bohužel ale nebyla prázdná. U krbu stál zády ke mně Damon. Byla jsem si naprosto jistá, že v ruce má skleničku s bourbonem nebo whisky.

Když se otočil a pohlédl mi do očí, došlo mi, že mě čeká velmi nepříjemný rozhovor.

„Jestli takhle budeš furt pít, bude z tebe alkoholik… a to si upřímně řečeno nedokážu představit…“

Pokus o nadlehčení situace vyšel naprázdno. Damon se pokřiveně neusmál ani nic kousavého neodvětil. Tohle bude zlé…

Napadlo mě, že mám poslední šanci zmizet. Ale vypadalo to, jako by Damon četl mé myšlenky. Než jsem stačila udělat krok do chodby, už stál přede mnou. Hleděl na mě tak vážně, až mě zamrazilo.

„Musím ti něco říct…“

Nasucho jsem polkla a zakroutila hlavou. Nechtěla jsem, aby něco říkal. Nechtěla jsem, aby cokoli říkal… V tuto chvíli jsem toužila zmizet, rozplynout se… nebo se probudit ve svém pokoji v naší vile ve Forks a zjistit, že posledních pár měsíců strávených zde byl jen bláznivý sen.

„Miluju tě,“ vypustil z úst a vpíjel se do mě očima. Ne… To nemůže být pravda, tohle přeci nesmí být pravda… Začala jsem zoufale kroutit hlavou, když se ke mně začal přibližovat. „Ne!“

Rozběhla jsem se pryč. Vyběhla jsem schody do patra a zabouchla za sebou dveře do pokoje. Až teď mi došlo, že mi po tvářích stékají slzy a z hrudi se mi derou trhavé vzlyky. Ne, tohle přeci nemůže být pravda…

„Renesmé!“

Otočila jsem se tváří ode dveří a spatřila Jeremyho, jak se zvedá z postele a rychlým krokem ke mně míří. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, jak se sem sakra dostal. Než jsem se ho na to ale stačila zeptat – než jsem se ho stačila zeptat na cokoli…

Vzal mou hlavu do dlaní a políbil mě. Něžně a přitom tak toužebně. A já stála zkamenělá, neschopná pohybu – naprosto zmatená… Jeremy se ode mě odtáhl a pohlédl mi do očí. Ani mu nepřišlo divné, že jsem mu polibek vlastně neopětovala…

„Uvědomil jsem si, jakou jsem udělal chybu, když jsem tě nechal jít. Ale takovou chybu už znova neudělám – miluju tě, Ness.“

Shledala jsem, že mi ještě pořád po tvářích stékají slzy. Tenhle okamžik byl tak absurdní…

Vytrhla jsem se mu z náručí a vyběhla z pokoje. Zamířila jsem do obývacího pokoje, kde ještě stále stál Damon. Zamířila jsem k němu.

„Ne, ty mě nemůžeš milovat…!“ vyhrkla jsem zoufale a přistoupila až k němu. Uslzenýma očima jsem mu pohlédla do vážné tváře.

„To nemůže být pravda…“ zašeptala jsem a cítila, jak mi po tváři stekla další slza.

Damon konečně zareagoval. „Miluju tě a vím, že ty mě taky…“

Odmlčel se. „I když si to nechceš přiznat…“

Zoufale jsem zakroutila hlavou. „Ne…“

Damon se o krok přiblížil. „Můžu ti to dokázat…“

Už jsem se nepokoušela vzdorovat. Přišla jsem si jako loutka – ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem nic změnit. Srdce mi divoce bušilo, jak se Damonovy rty přibližovaly. Jeho pohled byl k nevydržení, ale já přesto neodtrhla zrak. Přišlo mi, jako by ta chvíle trvala celou věčnost.

„Nech ji na pokoji!“ ozval se za mými zády známý hlas. Až ten mě přiměl k pohybu. Odstoupila jsem od Damona dva kroky a pohlédla na Jeremyho, kterému z očí sršely blesky. Jeho hněv byl zaměřený na upíra stojícího vedle mě.

Ten konečně udělal to, na co jsem čekala celou dobu. Pokřiveně se usmál…

„Ztrať se, Gilberte, než se ti stane něco dost ošklivého…“

Zamrazilo mě. Damonův hlas dával najevo, že tohle není jen tak ledajaká výhružka. Začínala jsem mít o Jeremyho strach. Nezbývalo nic jiného než zasáhnout.

„Jeremy, měl bys opravdu jít…“ zašeptala jsem a s prosbou v očích na něj pohlédla. Vážně jsem nechtěla, aby mu Damon v záchvatu zuřivosti ublížil.

Jeremy si ale nedal říct… Jeho další slova planula hněvem. „A ty tu zůstaneš s ním?“

Teď se ozval posměšně Damon. „Bydlí tady, blbečku.“

Ale jako by ho Jeremy neslyšel. Tvrdě na mě pohlížel a pak hlasem ledovým jako břitva řekl: „Volíš tedy jeho?“

Tohle mě zarazilo. Jak může vůbec něco takového říct nahlas?

„Jeremy, já…“ začala jsem třesoucím se hlasem, ale pak jsem si uvědomila, že vlastně nevím, co chci říct. Že je tahle situace naprosto nemístná a ať se oba vzpamatují…? Ale než jsem mohla říct něco na svou obranu, Jeremyho tvrdá slova mě zamrazila a já nebyla schopná slova…

„Dobře, takže tohle je konec…“

„Rozcházíš se se mnou?“ zašeptala jsem plačtivě, když jsem našla svůj hlas. Napadlo mě, že kdybych věděla, jak se dnešní den vyvine, ráno bych nevylézala z postele.

„Ano…“ zašeptal ledově a otočil se k odchodu. Když jsem uslyšela prásknutí dveří, trhla jsem sebou a po tváři se mi skutálela další tichá slza.

Cítila jsem Damonův pohled na svých zádech, ale už jsem byla unavená. Byla jsem naprosto psychicky vysílená a v žádném případě nebyla schopná se dohadovat ještě s ním.

Naposledy jsem střelila pohledem ke dveřím. Ne, tentokrát už za ním nepůjdu. To, jak se zachoval… Myslím, že je to lepší tak, jak to je. Uvědomila jsem si, že ho nechci zpátky. Ne… už ne…

Pomalu jsem se vydala po schodech do mého pokoje. Svalila jsem se do postele a přišla si otupěle.

Po chvíli se za mnou ozvalo vrznutí dveří. Nemusela jsem zvedat hlavu, abych zjistila, kdo to je.

„Damone, běž prosím pryč…“ zašeptala jsem prosebně, tiše plačíc do bílého polštáře. Okamžik se nic nedělo, ale nakonec jsem uslyšela, jak se dveře s tichým cvaknutím zavřely.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 39. kapitola: