Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 31. kapitola

30.12.2012 (14:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1606×

Druhý den ráno jsem vstala brzy. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem se chtěla vyplížit z domu, aniž bych potkala jednoho mizerného upíra, anebo to bylo prostě kvůli tomu, že jsem už ani o vteřinu déle nemohla vydržet v posteli. Myšlenky se mi už zase vracely k rozhovoru s Damonem. Docela jsem se divila, že se mi o něm i nezdálo…

Pozorně jsem se zadívala na svůj celkem ztrhaný výraz v zrcadle a s povzdechem si stáhla vlasy do culíku. Opravdu důkladně jsem si vyčistila zuby a pak se vrátila do pokoje, abych se oblékla.

Ačkoliv jsem v hlavě měla zmatek jako nikdy předtím, jednou věcí jsem si byla jistá. Potřebuju ty zpropadené myšlenky na pana Dokonalého dostat pryč z hlavy. Naštěstí jsem jednu osvědčenou metodu měla…

Již oblečená do sportovních kraťasů a černého tílka, potichu jsem vyšla z pokoje a neslyšně za sebou zaklapla dveře. Teda doufám…

Potichu jako myška, sešla jsem do přízemí a svižnou chůzí se vydala ke dveřím. Tentokrát mě ani zdaleka nenapadlo kouknout se do obývacího pokoje.

Až když jsem za sebou zavřela vchodové dveře, oddechla jsem si. Byla jsem neuvěřitelně ráda, že jsem Damona nepotkala, protože takhle po ránu… no, nevím, co bych byla schopná udělat…

Zarazila jsem se v chůzi, když jsem si uvědomila, o čem zase uvažuju. Potlačila jsem chuť zasténat nad svou vlastní hloupostí, a abych vyhnala další myšlenky z hlavy, rozběhla jsem se.

Běžela jsem po hlavní silnici přes most až k lesu. Ani mě neudivovalo, že jsem se při tom nezadýchala. Vlastně to byla jedna z mála věcí, co jsem na upírství měla ráda. Teda ne že by mi vadilo, že jsem poloviční upír, ale našly se i takové slabé okamžiky, kdy jsem si přála, abych byla obyčejný člověk.

Když jsem se ocitla mezi stromy, takže mě už nebylo ze silnice vidět, zpomalila jsem na chůzi. Pozorně jsem se rozhlížela kolem sebe, a aniž bych si to uvědomovala, byla jsem připravená k okamžitému úprku. To ale bylo pošetilé, ne? Byla jsem v lese poprvé, protože jsem na to předtím neměla náladu, tudíž mi to nevadilo, ale co jsem slyšela vyprávění, nic zlého se tu nenacházelo. Žádné slizké potvory ani chlupatí a uslintaní vlkodlaci…

Snad…, dodala jsem v duchu zoufale a nepřestávala se rozhlížet mezi stromy. Pomalu jsem postupovala do lesa a bezděky jsem se podívala na mobil, jestli tu je signál. Kdyby tu přeci nějaká ta chlupatá potvora nacházela…

„No super…“ poznamenala jsem polohlasně, když jsem zjistila, že tu opravdu signál není. Ani jedna mizerná čárka.

S povzdechem jsem si zase telefon strčila do kapsy a pokračovala v chůzi.

Zarazila jsem se.

Srdce se mi zběsile rozbušilo, když jsem před sebou spatřila objekt, který ani zdaleka nepřipomínal strom. Pomalu, se srdcem až v krku, postupovala jsem kupředu, a když jsem překonala jedno křoví, s úlevným povzdechem jsem pohlédla na kamenné ruiny před sebou.

Napadlo mě, že tak před sto padesáti lety tu musela být docela hezká budova. Spíš sídlo…, opravila jsem se v duchu a se zájmem si prohlížela dva polorozpadlé, asi půl metr vysoké kamenné sloupky, které před desítkami let musely být začátkem schodiště.

Opatrně jsem po jednom z nich přejala prstem. Jako bych čekala, že se pod mým dotekem změní v prach. Ale nestalo se tak a já pohlédla před sebe. Moc toho tady nezbylo, posteskla jsem si a dál si prohlížela trosky kdysi jistě nádherné budovy.

Znovu jsem se rozhlédla kolem sebe. Kusy kamenů, zbytky stěn a sloupů byly porostlé mechem. Po skoro rozpadlé stěně se táhl břečťan a celkově to tu vypadalo jaksi… magicky?

Usmála jsem se a zauvažovala, že si tu na chvíli sednu. Zdálo se to tu jako místo stvořené pro přemýšlení.

Ale pak mě napadlo, že tento les možná ukrývá daleko víc, než jen tyto ruiny, a tak jsem se, pohlcená zvědavostí, rozešla dál do hlubin lesa.

Asi po padesáti metrech jsem se usmála sama pro sebe. Měla jsem pravdu.

Chvíli jsem si nedůvěřivě prohlížela kamenné schodiště končící ve tmě, ale zvědavost mi nedala, a tak jsem se pomalu a především opatrně vydala kamsi dolů…

Párkrát jsem díky své šikovnosti uklouzla, takže jsem málem skončila s naraženou kostrčí, ale nakonec jsem úspěšně stanula až ve… sklepě? Ne, to ne, usoudila jsem po chvíli a začala se rozhlížet.

Naštěstí si mé oči hned přivykly tmě a konečně (a s hrůzou) jsem zjistila, že jsem se ocitla v hrobce. Chloupky na zátylku se mi zježily a celá jsem zkameněla, když mi pohled utkvěl na obřím pentagramu nakresleném na obrovském kusu kamene (vážící asi několik tun), který – jak jsem usoudila – sloužil jako dveře. Až na ten malý detail, že byl odsunutý.

S rozbušeným srdce jsem udělala několik krůčků k průchodu, možná chodbě, která se nacházela vedle odsunutých dveří, a těsně před vchodem se zastavila. Ano, už jsem udělala řadu pitomostí, ale vážně teď chci vlézt do temného otvoru v kryptě? Nehledě na to, že tam bude určitě mraky netopýrů…

No… ale jelikož se Cullenová jmenuju a mám pro strach uděláno, rozhodla jsem se nakonec, že těch pár netopýrů překousnu (obrazně, samozřejmě! – fuj…).

Už jsem chtěla překročit práh, když se nade mnou ozval šramot. Vyděšeně jsem ucouvla a začala se rozhlížet. Srdce mi při tom bilo až v krku a dlaně se mi začaly potit. Najednou se ten zvuk ozval znovu.

Okamžitě jsem se rozhodla, že tu nebudu už ani minutu, a co nejrychleji jsem vyběhla po schodech ven. Slunce mě na malý okamžik oslepilo, ale po chvíli, kdy jsem se rozkoukala, rozběhla jsem se zpět k ruinám sídla. Přitom jsem se pořád ohlížela, aby se ujistila, že mě nikdo nesleduje. Ale byla jsem sama… Přesto ten divný pocit neodezněl.

Běžela jsem jako o život, a když jsem před sebou uviděla ony dva kamenné sloupy, doufala jsem, že se mi uleví.
Ale opak byl pravdou – ani zdaleka se mi neulevilo. Ani jsem se nezastavovala a běžela dál. Protože když mi něco můj šestý smysl našeptává, že tu nemám zůstávat – poslechnu ho. Většinou…

Zadýchaně jsem doběhla až doprostřed silnice a měla velké štěstí, že zrovna nic nejelo, protože uhnout autu bych už asi nestihla. Žilami mi pořád proudil adrenalin, a aniž bych se otočila zpátky k lesu a zadívala se za sebe, jak to většinou bývá v těch hororových filmech, rozběhla jsem se po silnici zpátky k penzionu. Byla jsem si naprosto jistá, že tam už budu v bezpečí…

Vklopýtala jsem do domu a hned zamířila do pokoje. Na schodech se mi málem podlomily nohy, ale nakonec jsem to ustála. Jako velká voda jsem se vřítila do pokoje a roztřesenými prsty za sebou zamkla.

Pomalu jsem došla k posteli a sedla si. Přitom jsem se pokoušela zklidnit své zběsile uhánějící srdce.

V duchu jsem uvažovala, co to v tom lese bylo. Má lidská část popírající všechno nadpřirozené se mi snažila vnutit, že to byla určitě jenom srnka nebo něco takového… Ale má druhá část… no, měla jsem pocit, že to bylo určitě něco jiného než srnka…

Zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla. Lehla jsem si do postele a zavřela oči. Ne že by se mi chtělo spát, ale opravdu nutně jsem se potřebovala uklidnit, a toho jsem mohla docílit pouze tím, že na chvíli úplně vypnu. Což – upřímně – šlo se zavřenýma očima daleko líp…

Po pár minutách se mé srdce konečně uklidnilo a já otevřela oči. Chvíli jsem jen tak zírala na strop. V hlavě jsem měla úplně vybíleno, ale že by mi to nějak extra vadilo se také říct nedalo.

S povzdechem jsem se posadila a začala přemýšlet, co bych mohla dělat zbytek dne. Do lesa jsem se v nejbližší době už vydat nehodlala. No… možná ani potom.

Konečně mě osvítil nápad. S úsměvem na tváři jsem vešla do koupelny a dala si rychlou sprchu, která mi konečně zvedla náladu. Začala jsem si prozpěvovat a přitom hledala nějaké hezké oblečení. Rozhodla jsem se totiž, že se stavím u Jeremyho – od toho incidentu s Damonem jsem ho ještě neviděla, a tak trochu jsem měla strach, jestli se v našem vztahu něco nezměnilo. Ze srdce jsem doufala, že ne…

Radostně jsem vyběhla z domu a s úsměvem zasedla za volant. Přitom jsem ještě pohledem střelila k palubní desce, abych zjistila, kolik je hodin. Znovu jsem se usmála. Jeremy musí domů dorazit každou chvílí. Nevědomky jsem šlápla na plyn. Do této doby mi ani nedocházelo, jak mi vlastně chybí. Už jsem se vážně těšila, až mě sevře v náručí a políbí…

Zaparkovala jsem před jejich domem a nad představou Jeremyho těsného objetí se tetelila blahem. Usmívala jsem se jako sluníčko, když jsem zazvonila a natěšeně poskakovala přede dveřmi.

Ty se vzápětí otevřely a mně se úsměv ještě víc rozšířil (pokud to ještě jde), protože jsem spatřila Jeremyho. Nesměle se na mě usmíval, což byla jedna z věcí, kterou jsem na něm milovala. Znovu jsem se usmála a natáhla se k němu, abych ho mohla políbit.

Naše rty se nestačily ani o sebe otřít, když se za Jeremym ozvalo odkašlání. Pohlédla jsem Jeremymu přes rameno a zazubila se na jeho tetu Jennu. „Dobrý den.“

„Ahoj,“ odpověděla celkem mile a pak se trochu zamračila na Jeremyho. Ten mě beze slova vzal za ruku a vedl mě do patra – do svého pokoje.

Když za námi zaklaply dveře, doslova jsem se na něj vrhla. Chtěla jsem ho líbat a na nic jiného už nemyslet. Bohužel…

Když mě Jeremy chytil za ruce, které jsem mu chtěla zaháknout kolem krku, a tak mě držel do sebe dál na délku svých paží, zamračila jsem se. Vyprostila jsem se z jeho sevření a ustoupila o krok dozadu.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se váhavě a v hloubi duše tušila, že odpověď bude kladná…

„Renesmé…“ začal Jeremy dutým hlasem a mně hlavou běhalo jedno slovo pořád dokola. Ne…

„Já - myslím…, že bychom si měli dát pauzu… s ohledem na to, co se stalo – asi by bylo lepší, kdybychom si na chvíli od sebe drželi odstup,“ řekl a mně se sevřelo srdce.

„Ne,“ uniklo mi tiše ze rtů. Cítila jsem, jak se mi do očí začínají hrnout slzy. Nemohla jsem tu zůstat už ani o minutu déle. Obešla jsem Jeremyho a bez jediného slova utekla.

V přízemí jsem na Jennu už nenarazila – naštěstí, nechtěla jsem, aby byl někdo svědky mé slabosti. Mé slabosti k Jeremymu… Po tváři se mi skoulela další slza, když jsem si uvědomila, že tohle je už asi konec. Definitivní konec…

Z hrudi se mi vydral tichý vzlyk. Otřela jsem si rukou slzy a nastoupila do auta. Když jsem odjížděla od domu, už jsem se neotočila. Už nikdy…

Snažila jsem se zaostřit na silnici přede mnou, ale přes závoj slz jsem skoro nic neviděla. Hlavou mi vířily zmatené myšlenky. Ale v jednou jsem měla jasno – jedna myšlenka, zářivá a přinášející spásu.

Už jsem věděla, co musím udělat, abych se zbavila té příšerné bolesti, která mě zevnitř trhala na kusy.

Popotáhla jsem a pak sešlápla plyn až na podlahu.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 31. kapitola: